Ze starých ročníků Vesmíru

Srážlivost je velmi důležitou vlastností krve. Normální krev, jakmile opustí cévu, ssedá. Odehrává se v ní totiž chemicko-fyzikální proces. V plasmě jsou přítomny látky zv. prothrombin a fibrinogen, v stěnách cév látka povahy enzymatické, thrombokinasa, která se uvolňuje při poranění, zhmoždění nebo zanícení. Řízneme-li se např. do prstu, uniká z naříznuté stěny kapiláry throbokinasa, která dá podnět k přeměně prothrombinu v thrombin a tento působí na tekutý dosud fibrinogen. Z toho vzniká fibrin, vylučující se jako pevná, pružná vlákna, která se křížem krážem proplétají, zachycují mezi sebou erythrocyty a tím zabraňují krvácení. Normální lidská krev se sráží asi za pět minut. Dole se usadí krevní koláč z erythrocytů, na něm slabý poprašek leukocytů, dále fibrin a nahoře se vytěsní defibrinované serum. Doba srážení krve má velký význam pro stanovení krevního obrazu a celkového zdravotního stavu. Některé látky srážlivost snižují (hadí jed, salvarsan, kyselina šťavelová), jiné zvyšují (glikosa, gelatina kombinovaná s vápníkem). Vápník a alkalické kovy jsou důležité k udržení nepathologického složení krve. Při chorobné krvácivosti, hemofilii, se podává C vitamin, K vitamin se žlučovými solemi (podporuje tvrobu prothrombinu), kalcium. Složení krve se mění při otravách na př. fosforem, olovem, chlorečnany, CO, dále při většině chorob, jako za tyfu, tuberkulosy, reumatismu atd. Přílišná srážlivost krve zaviňuje někdy thrombosu, která vzniká buď po infekční chorobě (zánět žil, způsobený bakteriemi), jindy po operaci, kdy prochladnutím jater se znemožní sklad glukosy na glykogen a v krvi stoupne cukr nad normální hladinu. Srážlivost stoupá do té míry, že v některé žíle, obyčejně nožní, se utvoří vmetek čili thrombus, který se může v klidu vstřebat, ale uvolněn krevním prudem bývá zanesen horní dutou žílou do pravé srdeční předsíně, kde uvízne, nebo ucpe tepnu plícnici a v obou případech smrtelně ohrozí život.

Vesmír 22, 12-13, 1944

Ve své knize „Velcí přírodozpytci“ (Orbis 1943) vyslovuje se Ph. Lenard často o přírodozpytcích a přírodních vědách a jeho výroky mohou býti katechismem pro mladé i starší badatele. I pro laiky je důležité, naučí-li se hleděti kriticky na lidi vědy a jejich dílo... Kde jsou oni badatelé, kteří by jako Kepler, po léta svoje theorie obměňovali, než by je uveřejnili, pilovali na nich tak dlouho, až by vyhovovaly všem tou dobou známým nejpřesnějším pozorováním. Ba, takoví pozorovatelé už tu skorem ani nejsou, ani nejsou žádáni, pozorovatelé, kteří by byli s to jako Tycho napřed a především zjistit skutečné chování přírody s největší možnou přesností, dřív než se přikročí k něčemu dalšímu... Veliké pokroky mohou pocházeti jen od jednotlivých osobností, ... Je znamením neodbornosti, když chce někdo snižovati zásluhu něčí proto, že nevěděl předem, co vlastně hledá. Je to právě naopak: objev je vždycky tím význačnější, čím pokročil dále do úplného neznáma, čím tedy bylo méně možno předvídati něco více než to, že se má hledati jistým směrem. Kdo nechce pohlížeti na objevy v takovém světle, ten považuje matku přírodu za tak chudobnou a ubohou, jako jsme my sami. Každému velikému objeviteli jeho objev přinesl jisté překvapení.

Vesmír 22, 32-33, 1944