Fuzzy logika

K článku doc. Vysokého mám dvě poznámky. Připadá mi, že jeho argument, proč by paradoxy měly mít pravdivostní hodnotu 1/2, není podán srozumitelně. Správný argument bych si představoval takto: V aristotelovské logice platí, že je-li pravdivostní hodnota tvrzení x, pak pravdivostní hodnota jeho popření je 1-x. Předpokládejme, že to platí i mimo aristotelovskou logiku. Pak se budou obě hodnoty rovnat pro x=1/2.

Tvrzení, že fuzzy množiny umožňují přesný popis neurčitého světa, se mi zdá přehnané. Myslím, že přesnosti se dosahuje za cenu násilí na neurčitosti. Všechny její autorem uvedené příklady jsou toho druhu, že nejistota se týká stupně neurčitosti. Můžeme se snad shodnout na tom, že Charlie není dokonalý opičák ani dokonalý člověk, nenajdeme však dostatečný důvod, proč by jeho funkce příslušnosti měla být právě 0,1. Z výkladu v článku ostatně vyplývá, že by měla existovat přesně vymezená (s funkcí příslušnosti 1) množina dokonalých lidí, jako je např. Ch. Darwin. Ve skutečnosti je vymezení této množiny stejně obtížné, jako bylo předtím vymezení množiny „obyčejných“ lidí.

Troufal bych si proto říci pouze, že fuzzy množiny pomáhají vytvořit umělý exaktní svět, který může mít v některých ohledech k přirozenému neexaktnímu světu blíže než jiné exaktní světy. Konec konců však vždycky bude možno říci s Whiteheadem, že „exaktnost je podvod“.

V jiné podobě je iluze exaktnosti obsažena v dopise pana Zelinky o léčitelích. Většina léčitelů by mu asi namítla, že podstatnou složkou jejich postupů je navázání specifického vztahu mezi léčitelem a léčeným, což nelze plně vyjádřit ve formě návodu repropdukovatelného každým odborníkem. Takový postup pak ovšem nemůže být obvyklými prostředky otestován a nemůže se stát součástí standardní medicíny.

Můžeme si být jisti, že nárok léčitelů je neoprávněný? Mnohý člověk dokáže učinit jiné lidi šťastnými nebo si získat jejich lásku, aniž je schopen sdělit na to recept, a pokud jej i sdělí, tento recept každému nefunguje. Zástupce exaktnosti snad namítne, že štěstí nebo láska jsou „subjektivní“, kdežto nemoc je „objektivní“. Kde je však hranice mezi subjektivním a objektivním a odkud víme, že se nemohou ovlivňovat?

Vícekrát jsem četl v důvěryhodném podání, že šaman dokáže svým prokletím usmrtit člověka, který mu věří. Proč by ho nedokázal také uzdravit – či lépe řečeno zmobilizovat v něm sílu, aby se uzdravil sám?

Jiná věc je, že léčitelé své možnosti často prokazatelně přeceňují (to ostatně platí i o lékařích). Těžko si však představit důkaz, že tyto schopnosti vůbec nemají.