Televize: stále na ni nadáváme, ale přesto u ní vysedáváme

Každému z nás je jasné, že tato problematika se zdaleka tak netýká dospělých jako dětí. Němečtí experti vypočetli, že děti ve věku od 6 do 13 let stráví denně před obrazovkou nejméně dvě hodiny a 140 tisíc německých dětí vysedává před obrazovkou ještě po 23. hodině. Pro děti jsou v tomto ohledu rozhodující první roky života: Dítě v té době vlastními smysly poznává, jak je všechno na světě zařízeno, okouší si své vlastní možnosti a utřiďuje si svoje pocity. Pozvolna přejímá zvyklosti svých rodičů a ostatních blízkých, a to i pokud jde o televizi a vztah k ní. Okolí dítěte se stává jeho spoluvychovatelem, ovlivňuje jeho tělesný i duševní vývoj, ukazuje mu, jak se vypořádat s dlouhou chvílí či se stavy úzkosti.

První psychické kroky dítěte bývají už od počátku ovlivněny nežádoucím způsobem, když se před ním po dlouhém stisknutí knoflíku otvírá kouzelná „televizní říše“. Dítě se v této podobě naučí smyslové koncentraci jen za předpokladu, že není stále rušeno nabídkou situací, které je rozptylují a vedou je k nesoustředěnosti. Přitom však nelze nevidět, že televize se v mnohých rodinách stává modlou. Kdo se naučí už v dětství zmáhat určité nepříjemné či rušivé příznaky jen pomocí televize, ten se v pozdější době těžko vyrovná se zvládáním ran osudu či s neúspěchy. Zvláště z tohoto aspektu je nadměrné sledování televize v dětství na pováženou.

Na druhé straně by bylo nerozumné zastávat názor, že je třeba totálně zakázat televizi pro děti, neboť z vhodných televizních pořadů mohou mít radost i prospěch už i malé děti a lze říci, že existuje mnoho takových televizních pořadů, které by měly jak malé děti, tak školáci nepochybně vidět.

Je známo, že řada dospělých si stěžuje na malou kvalitu televizních programů, málokteří však sledují televizní programy pro děti a dovedou dětem správně poradit. Je pravidlem, že bezpočet dětí sice může sledovat pořady pro dospělé, ale sotva se najdou rodiče, kteří jsou ochotni se dívat se svými dětmi na jejich pořady. Určitě se mezi dospělými nenajde nikdo, kdo by doporučoval svým šestiletým dětem nějaké časopisy s pornografickou nebo násilnickou tematikou. Ale v televizi či při videu je situace zcela jiná a zcela scestná je v tomto ohledu představa dospělých, že děti tomu tak jako tak nerozumějí. Výchova dětí „k televizi“ není pro rodiče lehkým problémem a tak je na společnosti, aby se pečlivěji podívala na kvalitu určitých programů, především na programy pro předškolní zařízení či školy. Ignorovat tuto situaci není žádným řešením, pomoci může jen cílená diskuse a výchova dětí. (Ärztl. Praxi, 46, 1994, č. 32, s. 11)