O jazyku a společnosti

G. Orwell (1903-1950) se narodil v Indii, sloužil v policejním sboru v Barmě a dobrovolně strávil většinu svého života mezi dělníky. To, co o nich psal, netěšilo levici ani pravici. Slavné a předvídavé se staly jeho romány „Zvířecí farma“ a “1984", napsané v letech 1945 a 1949. Nezávislý pohled směřující do budoucnosti prozrazují zejména jeho eseje psané pro pravicový Journal a další anglická periodika. Zamýšlíme-li se dnes, proč se angličtina stala světovým vědeckým jazykem, narážíme v anglické historii na dvě velké tradice, kdy složité a přesné myšlenky bylo nutno srozumitelně vyjádřit širokému okruhu posluchačů – je to divadlo a kazatelna. A když politikové a vědci začali jazyk kazit (všímáte si toho i ve Vesmíru, že ano?), objevili se lidé jako John Ruskin nebo George Orwell. Esej „Politics and the English Language“ (1946) je dnes součástí anglického školního vzdělávání. Vybral jsem z ní pásmo důležitých myšlenek. Zahořklý Orwell zemřel na tuberkulózu r. 1950. 

Většina lidí, které celá věc trápí, by přiznala, že jazyk je ve špatném stavu, ale obecně se předpokládá, že se s tím nedá přímo nic dělat. Říká se, že naše civilizace je zkažená a náš jazyk se tak nevyhnutelně musí podílet na celkovém zhroucení. Vyplývá z toho, že jakýkoliv zápas proti zneužívání jazyka je sentimentální archaizmus – asi jako když používáme svíčku místo elektřiny. Pod tím vším leží polovědomá představa, že jazyk je výsledkem přirozeného růstu a ne nástrojem, který si upravujeme pro vlastní cíle.

Je zřejmé, že úpadek jazyka musí mít politické a ekonomické příčiny a že není způsoben špatným vlivem toho či onoho autora. Ale výsledek se může stát příčinou, která zesílí příčinu původní, jako muž, který pije, protože zklamal, a pak zklame, protože pil. Stejná věc se děje i s jazykem. Stává se ošklivým a nepřesným, protože naše myšlenky jsou hloupé, ale zanedbatelnost jazyka nám usnadňuje mít hloupé myšlenky. Vtip je v tom, že tento proces se dá zastavit a obrátit. Moderní jazyk, zvláště psaný, je plný špatných návyků, které se šíří napodobováním a kterým se můžeme vyhnout, dáme-li si tu práci. Pokud to dovedeme, začneme myslet jasněji, a jasné myšlení je nezbytný první krok k ozdravění, takže zápas proti zneužívání jazyka není nic lehkovážného a není to ani výlučný zájem profesionálních spisovatelů.

Směsice neurčitelnosti a zjevné nemohoucnosti je nejvýraznější charakteristikou současné prózy, a zejména jakéhokoliv druhu politického projevu. Spisovateli je téměř lhostejné, jestli jeho slova něco znamenají, nebo ne. V okamžiku, kdy předloží nějaké téma, konkrétní se změní v abstraktní a začne používat čím dál méně slov vybraných kvůli jejich významu a stále více frází spojených dohromady jako panely prefabrikované drůbežárny. Přitom dochází k záměrnému potlačení jednoduchých slov a vzniku složených frází typu: „očekávaný rozvoj v blízké budoucnosti si zasluhuje vážnou pozornost“, nebo „přivést k uspokojivému řešení“ a podobně.

Stejně tak pozorujeme úpadek obrazných pojmenování, která ztrácejí schopnost vyvolávat obrazy a používají se, aby lidé nemuseli přemýšlet – např. „zařadit se do řady, Achillova pata, lovit v kalných vodách, příkaz dne“. Slova jako „fenomén, element, individuální, objektivní, kategorický, efektivní, primární“ a některá další vytvářejí zdání vědecké celistvosti, která má zakrýt předpojatost úsudku. Slova jako „historický, nezapomenutelný“ jsou používána k získání vážnosti v podlém procesu mezinárodní politiky. Cizí slova jako „deus ex machina, status quo“ dodávají zdání kultury, i když jsou většinou zbytečná.

V některých oblastech literatury, zvláště v uměleckých kritikách, obvykle nalézáme celé dlouhé úseky, které nemají téměř žádný význam. Slova jako „romantický, plastický, hodnotný, lidský, mrtvý, přirozený, sentimentální“, tak jak jsou používána, neznamenají vůbec nic ani vzhledem k věci, kterou popisují, ani vzhledem ke čtenáři. Podobným způsobem jsou zneužívány politické pojmy. Např. slovo „fašizmus“ už dnes nemá žádný určitý význam s tou výjimkou, že označuje něco nežádoucího (psáno v letech 1945–46! – pozn. redakce). Slova „demokracie, socializmus, svoboda, vlastenecký, realistický, spravedlnost“ mají několik různých neslučitelných významů. V případě slov, jako je „demokracie“, nejenom neexistuje žádná uznávaná definice, ale všichni se jí pokud možno snažíme vyhnout. Téměř univerzálně cítíme, že když nějakou zemi označíme za demokratickou, tak si zasluhuje chvály, a proto obhájci každého druhu režimu o něm prohlašují, že je demokratický, a bojí se, že kdyby toto slovo mělo jen jeden význam, tak by je už třeba nesměli používat.

Slova tohoto druhu jsou někdy záměrně využívána nečestným způsobem. To znamená, že osoba, která je používá, má svou osobní definici, ale dovolí posluchači, aby si myslel, že znamenají něco jiného. Další slova, která mají rozmanitý, v mnoha případech víceméně nečestný význam, jsou „třída, totalitní, věda, pokrokový, reakční, buržoazní, rovnost“.

Nejhorší na moderním jazyce však je, že používá dlouhé řady slov sestavených někým jiným. Když si jednou zvyknete říkat „podle mého mínění není neoprávněné předpokládat“ místo „myslím si“, tak nemusíte slova pracně vybírat ani se starat o jejich rytmus, protože tyto fráze většinou znějí. Význam metafor spočívá ve vyvolání vizuálního zážitku. Když se obrazy střetnou jako ve větě „Fašistická chobotnice zazpívala svou labutí píseň“, je zřejmé, že autor nevidí obraz toho, co říká. Jinými slovy, že nemyslí. Pečlivý spisovatel si u každé věty, kterou stvoří, položí nejméně čtyři otázky:

• Co chci říct?
• Jaká slova vyjádří myšlenku nejlépe?
• Jaký obraz nebo představa myšlenku objasní?
• Je tento obraz dostatečně čerstvý, aby zapůsobil?

Ale pravděpodobně se rovněž zeptá:

• Dala by se věta zkrátit?
• Řekl jsem něco ošklivého, čemu jsem se mohl vyhnout?

Není však třeba, abyste se pouštěli do všech těchto obtíží. Dá se to zařídit tak, že prostě ze své hlavy v houfu vypustíte všechny hotové fráze a ty za vás do určité míry vytvoří i vaše myšlenky. A navíc vám udělají tu službu, že trochu zakryjí jejich význam dokonce pro vás samotného. V tomto bodě se zvláštní spojení mezi politikou a zamlžením stává zřetelné.

Velkým nepřítelem jazyka je neupřímnost. Existuje-li rozdíl mezi skutečnými a proklamovanými cíli, člověk se instinktivně obrací k dlouhým úslovím a otřelým obrazům. Když je celková atmosféra společnosti špatná, jazyk musí trpět, protože stejně jako myšlení kazí jazyk, tak i jazyk zpětně kazí myšlení. Dokonce procházím-li tímto esejem, objevuji chyby, proti kterým vystupuji. V dnešní poště jsem nalezl článek o situaci v Německu. V průvodním dopise mi autor sděluje, že cítil potřebu tento článek napsat, to znamená, že chtěl říct něco nového. Náhodně jej otevírám a nalézám tu hroznou řadu neznámých výrazů: „položit základy, projít radikální transformací“, a každá z těchto frází znecitliví část vašeho mozku.

Obrana jazyka nemá nic společného se správnou gramatikou a syntaxí, které ztrácejí význam, když je vaše myšlení dostatečně jasné. Ani neznamená, že bychom se za každou cenu měli vyhýbat amerikanizmům nebo vyžadovat něco, čemu se říká „dobrý styl“. Netýká se falešné jednoduchosti ani pokusu zaměnit psaný jazyk za hovorový. Především je nutné, aby si význam nalezl správné slovo, a ne naopak. To nejhorší, co můžeme při psaní udělat se slovy, je vzdát se jim. Když myslíte na určitou věc, představujete si ji a myslíte beze slov. A když ji chcete popsat, začnete lovit přesná slova, která odpovídají obrazu. Když myslíte na něco abstraktního, jste více náchylní používat slova od samého počátku, a pokud se tomu vědomě neubráníte, vtrhne vám do psaní hantýrka a udělá práci za vás, ovšem za tu cenu, že zatemní nebo pozmění původní úmysl. Pravděpodobně je lepší odkládat používání slov tak dlouho, dokud to je možné, a místo toho se snažit získat co nejjasnější obraz toho, co chceme říct.

Často jsme na pochybách o účinku slov a někdy nás zklame jazykový instinkt. V takovém případě potřebujeme pravidla, na která se můžeme ve většině případů spolehnout:

• Nikdy nepoužívej přirovnání nebo obraz, který vídáš v tisku.
• Nikdy nepoužívej dlouhé slovo, když vystačíš s krátkým.
• Když je možné slovo vypustit, tak je vypusť.
• Nikdy nepoužívej trpný rod, když můžeš použít činný.
• Nikdy nepoužívej cizí frázi, vědecký termín nebo žargon, když můžeš najít běžný jazykový ekvivalent.
• Poruš tato pravidla dřív, než ze sebe vypustíš něco barbarského.

Tato pravidla vypadají jednoduše a taková i jsou, ale vyžadují hlubokou změnu postoje pro každého, kdo vyrostl ve stylu psaní, jaký se dnes nosí. Můžete je dodržovat všechna, a přesto psát špatně. Neuvažoval jsem zde o literárním jazyku, ale jenom o jazyku jako prostředku vyjádření, nikoliv zakrytí nebo potlačení myšlení. Měli bychom si všímat, že současný chaos ve společnosti souvisí s úpadkem jazyka a že určité zlepšení celkové situace může nastat, když začneme od verbálního konce.

Když zjednodušíte svůj jazyk, osvobodíte se od nejhorších omylů každé ortodoxie, a uděláte-li hloupou poznámku, bude její hloupost zjevná dokonce pro vás samotného. Politický jazyk – a to se s určitými odchylkami týká všech stran od konzervativců po anarchisty – je uzpůsoben tak, aby lži zněly věrohodně, vražda důstojně a vzduch působil masivním dojmem. Nedá se to změnit najednou, ale přinejmenším můžeme měnit své zvyky a čas od času odkládat některé obnošené a neužitečné obraty do popelnice, kam patří. ¹⁾