Věda potřebuje omyl

Rád si připomínám drobnou příhodu z doby, kdy jsem jako medik v prvním ročníku začínal ‘fiškusovat’ na Biologickém ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Učil jsem se očkovat bakteriální kultury a – samozřejmě – přitom dodržovat zásady sterility. Tak bylo také třeba, abych současně nad plamenem plynového kahanu manipuloval se třemi předměty: bylo nutno držet zkumavku s výchozí bujonovou kulturou, očkovací kličku a také vatovou zátku uvolněnou z ústí zkumavky, v plameni vyžíhat kličku, opálit ústí zkumavky a před opětovným uzavřením protáhnout plamenem i zátku. Měl jsem toho plné ruce, toho opalování bylo nějak mnoho – a tak jsem situaci nezvládl a připálil jsem si prsty.

Po celou dobu mé počínání se zájmem sledoval můj nezapomenutelný učitel MUDr. Míťa Rosenberg. A když jsem usykl bolestí, se svým lišáckým úsměvem suše poznamenal:

„Viděl jsem, že se určitě spálíš, ale nechal jsem tě. Teď už to takhle nikdy neuděláš.“

A měl pravdu. Hned jsem ovládl správnou techniku.

Chybovati je lidské. A chybami se člověk opravdu učí.

Nebojme se dělat chyby v metodických postupech výzkumu!

Omyl nám usnadní další a může nás i zavést k závažnějšímu poznatku, než je ten, k němuž jsme chtěli dospět. Kryštof Kolumbus by byl před pěti sty lety neobjevil Ameriku (a neotevřel novověk), kdyby byl – z dnešního hlediska – nesmyslným směrem nehledal námořní cestu do Indie.

Moderní biologie a lékařství ve Spojených státech sbírají jednu Nobelovu cenu za druhou. Loni jsem letmo nahlédl ‘pod pokličky’ biologických laboratoří lékařských škol některých tamějších univerzit. Největším – až trochu šokujícím – překvapením pro mne bylo, že se vůbec nebojí omylů. Nejen že se jim nevyhýbají, nýbrž přímo programově s nimi počítají. Vytyčují si cíle, jejichž dosažení by každý náš biolog musel prohlásit za nemožné, protože odporují dosavadnímu stavu znalostí a zkušeností, konkrétně například v aplikacích genového inženýrství; prostě cíle ‘proti přírodě’. A tvrdošíjně, až umíněně zkoušejí jednu metodickou cestu k jejich dosažení za druhou. Vydávají se do neznáma; vědí tedy, že musí hledat. Nelitují námahy, nervů, času, prostředků.

Snad devadesát procent jejich experimentů přináší jediný poznatek: Tudy ne!

A kupodivu: po dlouhém, až nekonečném bloudění cestami pokusů a omylů se jim to nakonec – alespoň někdy – podaří. A vznikne objevná, špičková publikace v renomovaném světovém odborném periodiku. A – třeba i Nobelova cena.

Tedy – správná intuice – ano. Ale ta je jen začátkem. K úspěchu pak vede odvážné, soustavné, vytrvalé (a samozřejmě chytré) hledání.

A to pracuje s omyly.