Třeštění v Třešti

Nezávislost, neřku-li svoboda, nejen těší, ale také trochu bolí. Člověk se musí rozmýšlet, rozhodovat, hlídat, sám si své rány ošetřovat - ale to všechno není nic proti vědomí, že když se dobře nerozmyslí, špatně se rozhodne, neuhlídá a neošetří se, nebude to moci svést na nikoho jiného než na sebe sama. Je to odpovědnost za sebe a před sebou, co hlavně asi bolí.

Občas se zdá, že i naše vědecká komunita se do té své nezávislosti a svobody probrala s jistou dávkou nervozity. Copak je to v pořádku, abychom my, kteří sloužíme vědění a pravdě, a tedy všem, měli pojednou sami mezi sebou rozhodovat, koho zachránit a koho nechat utonout? Zda se máme sami uživit? Či nechat se živit – ale kým vlastně, a za co? A tak máme nutkání, ze zvyku, vidět nepřítele pokud možno jinde. Může to být krátkozraký tržní pragmatizmus mocných, jindy postmoderní skepse od západu, jindy pulty a obrazovky plné divných pavěd a nevěd, jindy moralizující intelektuálové, jindy zadrápkovaní byrokraté.

Přeháním. Zajisté, na všem z toho jistě něco je, ale daleko důležitější a pozoruhodnější je, že se naše vědecká komunita probudila k sebereflexi. Jako celek, nikoliv po jednom. Místo toho, jak neutonout, ptáme se již, kam směřovat.

Začátkem dubna si Vědecká rada Akademie věd ČR přizvala na své výjezdní zasedání řadu hostů, aby společně debatovali o tom, kam směřuje či má směřovat česká věda. Na sedmdesát učenců rozmanitých názorů, oborů a institucí se tak sešlo na moravském zámku Třešti, kde pak dva dlouhé dny všichni debatovali – ve shodě i neshodě, souhlasu i nesouhlasu, vzájemném pochopení i nepochopení, hlavně však (mluvím za sebe) v poznání, že to bylo zdravé, že to už bylo třeba a že to brzy bude třeba zas.

Pravda, o svém směřování se česká věda nic zvlášť nečekaného nedozvěděla. V tom, co je třeba podporovat, je vždy celkem jednota, aspoň řekne-li se to bez konkrétních příkladů. Mělo by se jistě podpořit (a) co je dobré, (b) co se musí, (c) kde se bude něco dít, (d) co propojuje různé obory, (e) co ve světě nemají. (V tom, co je třeba tlumit, je shoda málokdy.)

K malému jiskření nicméně došlo. Nad problémem, který nedovedu přesně nazvat, i když jsme se jím ve Vesmíru (včetně těchto úvodníků) již několikrát obírali. Za ty čtyři dekády, kdy o naší vědě rozhodovali a svou vědeckostí se kasali mocní, se svět jaksi změnil, a změnil se v něm i postoj a respekt k vědě - aspoň u někoho a k vědě v jistém pojetí. Po moderně přišla postmoderna, k níž jsou mnohdy počítáni i rozliční skeptici a kritikové, ať už kritikové vědy či postoje k vědě či důsledků vědy, a to vědy novověké, moderní či současné – právě neurčitost toho, co se v tomto kontextu označuje jako „věda“, způsobila a působí, myslím, mnoho nedorozumění.

V Třešti ve společných i kuloárových debatách bylo možno rozlišit dva typy lidí; jedněm zde budu pro jednoduchost a nepřesně říkat Vědci, druhým Filozofové. Stanoviska Vědců byla blízko tomu, co Filozofové označovali slovem moderna, zatímco stanoviska Filozofů byla ze strany Vědců označována jako postmoderní, v obou případech s lehce negativním odstínem. Z těch, kdo vystupovali často v diskusi (takže jsem si je snáze zapamatoval), bych mezi Vědce počítal například pány Harmance, Holuba, Koukolíka, J. Kouteckého, O. Nečase a R. Zahradníka, za Filozofy mluvili nejvíce pánové Bělohradský, Neubauer, Pechar a Třeštík (další nedovedu zařadit, např. pány Tondla, Velického a sebe; druhý z nich, organizátor celé akce, je fyzik, ale i sám Bělohradský ho chválil jako vzorného postmodernistu)¹⁾.

Výhodou Vědců bylo to, že jich bylo víc a že se mohli opírat o přímou zkušenost v některé opravdové vědě. Výhodou Filozofů bylo, že měli určitý nadhled, byli orientováni v postmoderní literatuře a necítili se podvědomě svázáni potřebou něco před někým obhajovat.

Nevýhodou Vědců bylo, že jsouce zvyklí na přesnou sémantiku pojmů, nebylo jim vždy zcela jasné, o čem to Filozofové mluví, když užívají impresivních metafor typu “konec velkého příběhu“, „zhroucení mýtu o pokroku“, „pyšná věda“ apod., takže si v takových případech dosazovali své vlastní interpretace anebo prostě neslyšeli. Nevýhodou Filozofů (kromě Neubauera) bylo, že nemajíce vlastní zkušenost s přírodovědou, nemohli pružně reagovat na konkrétní příklady předložené Vědci.

Přes všechny výhody a nevýhody jedněch i druhých, měl jsem pocit, že byly chvíle zásadní shody. Pokud to nebylo vždy rozpoznáno a doceněno, pak nejspíš proto, že se občas pro totéž užívalo různých slov nebo (častěji), stejných slov pro různé věci či různé aspekty téže věci.

Jedna věc mě zaujala: někdy nešlo ani tak o význam slov jako o jejich emocionální náboj, jednou kladný, jednou záporný. Jeden drobný příklad za všechny: „pokrok“. Je pozoruhodné, jak se nám za ta více než dvě století, co se v naší části světa vzývá pokrok, nabilo toto slovo kladným nábojem (a s ním i další slova, jako „vývoj“, „nové“ apod). V umění, ve vědě, v technice, všude. Přitom, neřekneme-li kam a k čemu kráčíme, nemá samo o sobě slovo „pokrok“ jasný obsah. Jen ten kladný náboj. A tu přijdou ti postmodernisti a dají mu nejen záporné znaménko, ale začnou ho takto záporně, a to běžně, neopatrně a bez varování, používat.

Nedivme se pak rozpakům Vědce, když na svou otázku, položenou Filozofovi ve snaze pochopit jeho skepsi k vědě, zda si opravdu myslí, že věda nepřispívá k pokroku lidstva, dostane strohou odpověď: „Bohužel, věda má na svědomí pokrok!“