Sebevražda

Sebevražednost je narůstajícím problémem (The Lancet 342, 1993, s. 381). Nejčastěji je v pozadí nějaký druh duševního onemocnění. Výzkum 50 000 švédských branců dokázal, že riziko sebevraždy roste asi 3krát, jakmile se objevuje jakékoli psychické onemocnění při odvodu, a skoro 17krát, jakmile byli v následných 13 měsících branci umístěni v psychiatrickém zařízení. Nejčastější příčinou je chorobný smutek - deprese. Víc než polovina ambulantních psychiatrických pacientů o sebevraždě přemýšlí. Přibližně 15 % psychiatrických pacientů s depresivními onemocněními ji spáchá, bez ohledu na pokrok léčebných postupů.

Prudce narůstá sebevražednost dospívajících. V USA stoupla od r. 1950, kdy byla příčinou smrti 2,7 osoby ze 100 000 lidí, do r. 1980 více než trojnásobně. Základními vlivy jsou rodinný rozpad, užívání drog a pocit bezmocnosti. Čtvrtina jedinců páchajících sebevraždu mezi 18 – 24 rokem věku je pod vlivem alkoholu, jenž je zároveň spjat s užitím střelné zbraně jako prostředku smrti. Sebevraždy mezi mladistvými se někdy vyskytují v časových a prostorových „hnízdech“, což svědčí pro napodobovací chování. U mužů černé pleti v USA bývá důvodem bída a pocit života na okraji společnosti. Část odborníků se domnívá, že by sebevražednost mohla snížit obtížnější dostupnost střelných zbraní, ale zkušenosti z Kanady a Velké Británie dokládají, že budoucí sebevrazi prostě užijí jiný prostředek. Dospívající jsou nejvíce ohroženi sebevraždou při kombinaci následných vlivů, jejichž závažnost je v sestupném pořadí: úvahy o sebevraždě, užívání měkkých drog, deprese, rozvod rodičů, potíže s pohlavním životem, rozpad rodiny, myšlenky na smrt.