post- a ex- jako houby po dešti

Posttotalitní doba na začátku postkomunistické éry zdá se být neuvěřitelně úrodná na slova obsahující post- a ex- (post-, první část složených slov nesoucí význam po; ex-, předpona měnící u jmen význam slovního základu v bývalý, již neexistující).

Sdělovací prostředky v diskusních příspěvcích mluví o postkomunistickém střetu postkřesťanství s postmaterializmem, v odborných kruzích slýcháme o postmodernizmu ve vědě (z řad scientistů i o “postvědeckém postmodernizmu“). V politických kruzích se bývalí funkcionáři označují výrazy exministr či exposlanec, v kruzích sportovních se objevil exmistr, ba dokonce do soukromí se vkrádá exmanžel či expřítel. Vzhledem k tomu, že slovy s prefixem ex- se ohánějí zejména širší vrstvy obyvatelstva, které v minulosti nadužíváním cizích slov či vytvářením s nimi spojených zkomolenin netrpěly, lze zřejmě jako příčinu vyloučit snobskou snahu o “osobní zajímavost“.

Zdá se, že skutečnou příčinu je nutno hledat v rovině emocionální, ve snaze zvýraznit tlustou čáru za minulostí. I v jazyce se zřejmě odráží touha po odlišení od předchozího – vše je po něčem, po skončení bývalého.

Nepřímo s tím souvisí i emocionálně motivovaná snaha o návrat ke starší podobě pravopisu ovlivněné latinou (Říše římská už nám prostě ublížit nemůže).

A nakonec je nutno vzít v úvahu i snahu o úspornější vyjádření frekventovaného pojmu. Dřív bylo snazší mluvit o bývalém ministru či bývalém manželovi – nebylo jich tolik.