Nesahejte na klávesnicianeb co je větší riziko pro lidstvo?

Existuje asi 1 000 asteroidů s poloměrem přes 1,5 km, jejichž dráha kříží dráhu zemskou. Dosud je jich identifikováno asi padesát. Kolize kteréhokoli z těchto asteroidů se Zemí by uvolnila energii ekvivalentní 10⁵ megatun TNT. Znamenala by konec zemědělství, ekosféry tak jak ji známe, vyhubila by podstatnou část lidské populace. Apriorní riziko takovéto katastrofy během příštího století je 1 : 5 000.

Navrhovaný průzkum „Spaceguard“ by mohl během příštích 25 let najít 95 % těchto asteroidů potenciálně ohrožujících Zemi. Můžeme předpovědět s 99,9% jistotou, že žádný z těchto objektů se nenachází na dráze znamenající ohrožení Země během příštího století. To by snížilo apriorní riziko téměř o dva řády. V krajním případě, že by byl nalezen asteroid na dráze ohrožující Zemi, je pravděpodobné, že by to bylo známo s předstihem desítek let. Nejúčinnější postup s existujícími technologiemi by bylo odklonění objektu řadou jaderných výbuchů (viz Vesmír 72, 125, 1993/3).

To je však dvousečný návrh. Jestliže můžeme ovlivnit dráhu asteroidu tak, že Zemi mine, můžeme také z asteroidu na neškodné dráze učinit asteroid ohrožující Zemi... „Spaceguard“ by mohl vytipovat dostatečně veliký asteroid na vhodné dráze, a řadou jaderných výbuchů o síle 10 MT změnit jeho dráhu tak, aby se srazil se Zemí. Nexistuje žádný jiný způsob, jak by několik jaderných zbraní samo o sobě mohlo ohrozit veškerou civilizaci. Podle názoru C. Sagana a S. J. Ostra je vývoj technik na odklon asteroidů předčasný. S technikou 20. století a současnou globální politickou situací je těžké si představit dostatečnou záruku proti případnému zneužití...

Pochopitelně je rozumné hledat cesty snižování rizik naší civilizace. Celkové výdaje 300 milionů dolarů představují rozumná opatření proti nebezpečí impaktu. Předčasný vývoj technik k ovlivnění dráhy asteroidů však představuje ve světle lidských selhání nové nebezpečí, které může být mnohem větší než to, proti kterému byla tato technika vyvíjena. Nature 368, 501, 1994