sofistikované adultivní maskulinní luxuriantní chování

Televizní moderátor jednoho diskusního pořadu má snahu vyhovět hlasu některých diváků a usiluje o to, aby se on i diskutující pokud možno vyvarovali užívání „cizích slov“. Myslím si však, že divákům nevadí ani tak to, že ten či onen výraz je cizího původu, jako spíše ta okolnost, že jde prostě o termíny, kterým dobře nerozumějí (ať už jsou cizí, nebo domácí). Tento ohled na diváky, posluchače, a ovšem i na čtenáře by měl být samozřejmostí – leč vždy tomu tak nebývá, ani u autorů Vesmíru.

Křiklavý (či frapantní?) příklad, který jsem uvedl v nadpise dnešního jazykového koutku, jsem si nevymyslel, pochází z mé redakční praxe – i když se musím přiznat, že jsem ho dal dohromady ze tří jednodušších výrazů: sofistikované chování, adultní maskulinní chování a luxuriantní chování.

O posledním z nich, adj. luxuriantní, bych řekl jenom to, že jsem se s ním setkal v českém textu poprvé a že nepochybně většina čtenářů mu neporozumí, pokud nenahlédne do některého slovníku angličtiny nebo francouzštiny (jde v podstatě o chování bujné se sklonem k výstřednosti a výstřelkům, tedy nevázané, popř. rozpustilé, nespoutané, ne-li nezřízené, snad až nezkrotné, divoké nebo bezuzdné). Jde tedy o zcela zbytečné cizí slovo.

V adjektivním spojení adultní maskulinní chování je neučeným čtenářům patrně jakž takž srozumitelné adj. maskulinní (zejména pokud si vzpomenou na gramatický termín maskulinum „mužský rod“), avšak adj. adultní říká něco jen těm, kteří vědí o latinském adj. adultus nebo o anglickém adult „dospělý“. Proč tedy nenapsat rovnou dospělé mužské chování? (Asi proto ne, že v anglických textech, o něž se autor opíral, to bylo po anglicku.)

U dalšího adjektiva, sofistikovaný (a též u slovesa sofistikovat), se pozastavím déle, protože se dnes sem tam objevuje. I ono k nám přichází z angličtiny, ale původ má u starořeckých sofistů (doslova „moudrých, chytrých mužů“). Byli to učitelé filozofie, rétoriky a politiky, z nichž někteří prosluli vymýšlením a vyvozováním chytrých, leckdy však klamných, falešných, zavádějících argumentů a závěrů; odtud často hanlivý odstín tohoto slova (i odvozenin sofistika a sofizma). V angličtině tato slova prošla osobitým vývojem a dnešní slovesné adj. sophisticated se užívá v několika významových odstínech: Základní význam je „(osoba/věc) nemající přirozený, prostý, neumělý charakter“; ve vztahu k člověku pak toto adj. znamená „znalý světa, nikoli naivní“ nebo „kultivovaný, zjemnělý, s vytříbeným vkusem vzdělaný, vnímavý“ a ve vztahu k lidským výtvorům nabývá významu „důmyslný, se značně složitou strukturou, odpovídající nejnovější technice“. Jak vidět, jde o významy povahy spíše pozitivní. Zato sloveso sophisticate má vedle neutrálního významu „měnit přirozený, prostý, neumělý stav v jeho opak“ i význam pejorativní, hanlivý, jak vyplývá z oněch negativních rysů činnosti sofistů (klam, faleš ap.).

A jak je tomu s českými podobami sofistikovaný, sofistikovat? Neužívají se nijak často (jsou to slova knižní, „učená“), druhé z nich dokonce ojediněle. Vždyť také jejich potřebnost není rozhodně nijak velká, je-li vůbec jaká. A zeptáte-li se, s jakým významem je ten či onen autor užil, odpovím, že v tom významu, ve kterém je našel ve své anglické předloze. Jde prostě o eklatantní anglicizmus (jak vidíte, i já se někdy zmůžu na nějaký ten učený výraz – tenhle je z francouzštiny; jadrně česky bych řekl: příkladný a nepříliš potřebný). Řekněte sami, napadlo by vás napsat větu „psychologický kořen intelektuální snahy se postupem od raného dětství pouze sofistikuje“, kdybyste si obdobnou větu nedávno nepřečetli v nějakém anglickém textu a pro tu chvíli pozapomněli na češtinu? Snad by se sem hodila slovesa kultivovat, tříbit, zdokonalovat, obohacovat, prohlubovat se, stávat se složitějším – jenže já si netroufám žádné z nich vybrat, protože jednak jsem na rozpacích, který z oněch procesů lze aplikovat na „kořen“, jednak se musím ke své hanbě přiznat, že výraz „psychologický kořen intelektuální snahy“ neumím dešifrovat, i když jednotlivá slova vzatá sama o sobě – domácí i cizí – jsou mi dobře známá.

Abyste mi správně rozuměli, rozhodně nejsem proti přejímání „cizích slov“, to by bylo opravdu zpozdilé a pošetilé. Pozastavuju se však nad tím, zda je vhodné psát (zejména v popularizujícím textu) o pretendentech místo uchazečích nebo o markýrování teritoria pachovými značkami, když jde o prosté vyznačování, či o alokaci, tj. umísťování finančních prostředků, anebo o tom, že „trvalé napětí je kanalizovatelné v různé tvůrčí činnosti“.