Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Přijímací řízení na vysoké školy

K diskusi o přijímacím řízení studentů, tentokrát na přírodní vědy
 |  5. 4. 1994
 |  Vesmír 73, 223, 1994/4

Při vzpomínce na svou vlastní přijímací zkoušku na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, dále na zkušenost s tímtéž v roli pedagoga, když ještě ústní pohovor byl součástí přijímacího řízení, a s ohledem na poslední roky, kdy se přijímalo pouze na základě testů, bych chtěl podpořit dvoukolový systém vyzkoušený na 3. lékařské fakultě UK (M. Anděl a spol., Vesmír 73, 35, 1994/1). Jde samozřejmě o kompromis za situace, kdy se na přírodní vědy hlásí zhruba pěti- až desetinásobně víc uchazečů, než kolik jsou učební prostory a stále redukovanější stav personálu schopny pojmout a zvládnout. Z čistě technických důvodů proto nelze věnovat individuální pozornost všem přihlášeným uchazečům o studium. Alespoň jejich užší výběr přes síto testů by měl postoupit do druhého kola s citlivějším a mnohostrannějším posuzováním.

Věřím, že se tento systém prosadí, avšak diskuse – specifická pro přírodovědce, a zvláště pak pro biologické obory – se posune do další roviny. Biologie zahrnuje řadu časově-prostorových škál, resp. rozměrových měřítek biotické organizace – od molekul a buněčných organel s krátkým poločasem životnosti přes organizmy až k ekosystémům s geografickou a historickou dimenzí existence. Biologické obory tedy na jedné straně přirozeně souvisejí s laboratorní chemií a fyzikou, na druhém pólu pak s terénní geologií, geografií, a dokonce s vědami o vesmíru. Proto zákonitě vzniká střet o přijetí dostatku studentů s nadáním pro laboratorní experiment a na druhé straně těch, kteří mají pozorovací talent ve volné přírodě spolu se schopností odhalovat souvislosti na ekosystémové hladině. Ideálem jsou kombinační schopnosti obojího druhu, to je však vzácnější případ nebo výsledek delší praxe. V reálu je třeba počítat spíše s diferenciací na „bílé pláště“ a „zelené šortky“ coby (s nadsázkou typizované) vědecké protipóly. A v tomto bodě nabývá ústní pohovor po úspěšně absolvovaném vyváženém testu na důležitosti – prověří motivaci, může vyzkoušet praktickou dovednost v přístupu k přírodnímu objektu, schopnost písemně i ústně se vyjadřovat nebo přesvědčit „imaginárního úředníka“ o ekologické pravdě.

Za éry „jenom-testů“ vyhrávaly spíše laboratorní obory obecně biologické. Ovšem zdánlivě, protože častou motivací přihlášených studentů na takto orientovanou biologii bylo „mít zadní vrátka“, nedostali-li se třeba na medicínu; pokud to vyšlo, víckrát je Přírodovědecká fakulta UK neviděla. A regionální univerzity, např. jihočeská – s kvalitním kádrem biologů díky přeběhlictví personálu z někdejšího centra Akademie věd – sebraly smetanu, protože mnohé talenty pro „terénní vědy“ nepřijaté na biologii v Praze skončily tam. Je to jeden z důvodů, proč se v současných ročnících na některých katedrách PřF UK po rozdělení celkového počtu tohoročních studentů vyskytují bytosti, které zjevně vzaly danou specializaci jen jako z nouze ctnost. Rovnoměrné vykrytí přirozené rozmanitosti lidských typů mezi zájemci o biologii je, jak vidno, žádoucí, a dvoukolové přijímací řízení s pohovorem je v tomto smyslu prospěšné.

Dovolím si však ještě jednu poznámku na adresu stále znovu se objevující argumentace (zpravidla motivované oborově sobecky), že je třeba podporovat „moderní“ a utlumovat „klasické“ obory biologie. Pod těmi prvními se obvykle myslí tradičně experimentální obory (pracující od úrovně organizmálního individua „dolů“) a za ty druhé se považují disciplíny taxonomické (biosystematické), někdy i ekologické (převážně směřující od organizmu „nahoru“). Toto hodnotící kritérium ze strany dnešního přírodovědce musím považovat buď za ignoranci, nebo za farizejství. Nejsem taxonom, avšak jako občasný člen týmů pracujících s proměnlivostí přírodních objektů vím, že současná biosystematika musí sjednocovat poznatky nejen z morfogeneze (tvarovou rozmanitost), fyziologie a biochemie (např. izoenzymová analýza klonálních rostlin), ale také genetiky (hladiny ploidie resp. přežití karyotypů při selekci populací prostředím), autekologie (vlivy stresu, disturbance a vnitro- či mezidruhových interakcí), geografie (areály, stupeň izolace, způsoby šíření) a řady dalších disciplín.

Dnešní technologie práce s DNA biosystematikovi pomůže např. zjistit, kolikrát od doby, kdy proběhla invaze druhu do areálu druhu příbuzného, došlo k jejich hybridizaci a v jaké rodičovské kombinaci se to stalo. Jedině od takto spontánního propojení směrů mohou vzejít rozumné mikroevoluční teorie. Stále více se ukazuje, že rozrůzněnost může být živému přinejmenším stejně vrozenou obecnou vlastností jako jednota. Jde o vzájemné doplňování, k jehož poznání bychom si zahradili cestu, kdybychom jednostranně dávali přednost metodologicky nebo jakkoli jinak vyhraněným vědám. Jak jsem se snažil naznačit, současná biosystematika není o nic „klasičtější“ než třeba „environmentální fyziologie“, kde přívlastek dává najevo možnost využití v oblasti sledování životního prostředí.

Vědci např. z Francie nebo z některých skandinávských zemí, kde si před časem „utlumili“ (tzn. zpravidla zlikvidovali) systematické obory, nám opakovaně říkají: Buďte rádi, že máte koho zapojit do projektů týkajících se biodiverzity nebo ochrany ekosystémů! Tytéž tradice nám závidějí na americkém kontinentě a navzdory naší vlastní skepsi tyto oblasti prožívají boom „klasických“ metod sběru dat (třeba ve fytocenologii). Zkrátka a dobře: oborová a metodologická doplňkovost biologii prospívá a vždycky, když se příliš prudce selektovaly „priority“, dotyčná „rada moudrých“ si nutně musela po čase propírat svědomí. Oborový „útlum“ se obvykle dostaví sám, „tržní“ cestou, dojde-li k absenci osobností (nevychová-li nebo odradí protagonista žáky).

Ano, jasné je, že na dotyku a průniku oborů vzniká novum a také urychlení – je však vždy bezpodmínečně nutné tuto různě úzkou zónu nově pojmenovávat? Není přirozené, že pod „klasickým“ označením botanika nebo zoologie se dnes skrývá něco jiného než za dob Linnéa či Brehma – dokonce i ta výše zmíněná multi-, inter- až i transdisciplinarita? Zdá se mi, že „klasičtější“ oborové strukturování ve formě by měla univerzita v zájmu snadnější orientace uchazečů podržet – přinejmenším pro bakalářské studium – a její dosud neintegrovaný protějšek, Akademie věd, nechť je třeba navenek diferencovanější a citlivější v odrazu dílčích směrů světové vědy.

Bez ohledu na to vše, ta méně administrovaná složka života současné biologie se odehrává v nových propojeních přes grantové projekty a vícerozměrná integrovanost a pohyb vyrůstají odtamtud. V každém případě – a teď se vracím na začátek – hovořme s uchazeči o biologii; talent pro ni se nedá nabiflovat, ten se dostává do vínku a podporovaným zájmem do krve.

RUBRIKA: Diskuse

O autorovi

Pavel Kovář

Prof. RNDr. Pavel Kovář, CSc., (*1952) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK, kde je v současné době děkanem. Na katedře botaniky této fakulty se zabyva vztahy rostlinstva s jinými složkami prostředí na různých hierarchických úrovních.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné