Law and order

Svět, ať už lidský, nebo i mimo člověka, byl vždy pociťován jako nějak strukturovaný, mající řád, nikoli jako jakási amorfní kaše. Je to představa prastará, ať už jí odpovídá řecké díké, či v trochu jiném smyslu čínský pojem tao. Podle řeckých představ byla adikia – bezpráví, křivda, narušení, vybočení – pro vznik a vydělení věcí z bezmezna (apeirón) nutná, děje se tak na úkor něčeho (blíže viz Kratochvíl – Herakleitos: Řeč o povaze bytí, Praha 1993). Původní byla představa řádu jako něčeho vyplývajícího ze samé podstaty světa, nevyjádřitelného slovy. V různých kulturách byla různě silná snaha po formulaci tohoto řádu do slov, v semitském kulturním okruhu pak došlo k mimořádně přísné formulaci řádu pro společnost a její vztah k Bohu a světu v písemné podobě, k sepsání Zákona (bylo by jistě zajímavé, byť obtížné sledovat, do jaké míry se římské právní myšlení vyvíjelo pod kartaginským vlivem). Ač organizace a zavedení příkazů nejrůznějšího typu, zabraňující chaosu i individuální svobodě zároveň, jsou neodmyslitelnou součástí kterékoli společnosti, představuje zavedení příkazů semitského typu (ortodoxně židovské, arabsko-islámské) asi nejdokonalejší typ strukturování lidského života zákazy a předpisy, jejichž dodržování zároveň činí život trápením i tvoří pevnou páteř pro eventuální diasporní přežívání a svými každodenními drobnými traumaty je i zdrojem nových vhledů do světa. Tato představa Zákona pak komplikovaným způsobem prosakuje do přírodních věd a končí podescartovskou snahou po slovní a posléze matematické formulaci zákonů přírodních.

Pro vznik čehokoli nového je nutné právě určité rozvolnění, vybočení z řady. Řecký termín „adikos hippos“, kůň vybočující z řady, užívaný v původním smyslu i přeneseně, neměl hodnotící dimenzi – mohl být podstatně lepší i podstatně horší než ti, kteří z řady nikdy nevybočili.

V tomto smyslu existují v zásadě dvě životní strategie s různými formami rizik – jedna z nich je umělecko-snílkovská s málo pravidly; v případě, že se plně zdaří, garantuje svému nositeli vznik věcí tak zásadních, že nebudou nikdy zapomenuty, v případě krachu však zapomenutí naprosté. Strategie opačná, držící se zcela pevných regulí, pak zaručuje dlouhé přežití specializovaného díla, pokud bylo konáno jen trochu seriózně a poctivě, ať už jde o zmapování jednoho atolu v Tichomoří, nebo o pořízení soupisu provensálských mnohonožek či dochovaných lýdských nápisů. Není vůbec náhodou, že živočišné formy s pevnou kostrou, zejména vnější, či s lasturami nebo ulitami vykazují v průměru z geologického hlediska mnohem pomalejší tempo vývoje a větší stabilitu v čase nežli ty bez nich. Největší obdiv a fascinaci sklízejí vždy ty bytosti, které vybočily z řady nejvíc, které napjaly luk svých fyzických možností na maximum, a žijí tudíž v největším existenčním riziku (pávi, jeleni, rajky). Kde jsou větší možnosti, tam jsou nutně i větší rizika. Pokud se chce docílit jiné optiky pohledu, je nutno provést úkrok stranou, přičemž ten může být i šlápnutím do prázdna nebo do něčeho nepříjemného. Kousek od obvyklých pěšinek čekají nevídané hrůzy i krásy, což nám však v poněkud upadlém řádu brání tuto pěšinku opustit. Čím je odlišení a vydělení se od okolí ostřejší, tím je i cena, pokuta, vyšší. K dosažení něčeho výraznějšího je nutno se proti řádu (přírodnímu i lidskému) provinit a pak bez reptání přijmout trest za jeho přestoupení.

Málokdo z význačných lidí se nějakým způsobem řádu nevymkl a nebyl nějak vypovězen, neprávem i právem zároveň. Tak se proti výjimečnosti a vybočení brání nejen společnost, ale i celá přirozenost světa – plodem zcela zásadních vybočení je zánik. Starořecké mytické myšlení reflektovalo celou věc i přesvědčením o “závisti bohů“ – Arachné sice regulérně vyhrála soutěž ve tkaní s Pallas Athéné, bylo jí to ale málo platné – následovala metamorfóza v pavouka.

Řád, blahodárný i tíživý jako gravitace, se sám brání. Pokud se otevírá pole pro svobodu a vůli, ať už intelektuální či společensko-mocenskou, dává toto „rozvolněné sémantické pole“ možnost i ke zvůli a svět, kde je kdykoliv možnost tvrdit či udělat něco zcela opačného, než se smýšlelo či činilo před pěti minutami, má k peklu stejně blízko jako svět okovů a pout. Nové a pozoruhodné vyrůstá z chaosu, drženého na „malý plamen“ a potenciálně ohrožujícího svého nositele stejně jako oheň ve sporáku, schopný za určitých okolností změnit celou chaloupku v moře plamenů. Ti, kdo zapalují ohně, ať už myšlenkové nebo dějinné, se nesmějí divit, když jim je neočekávaný závan větru rozdmýchá tak, až v jejich plamenech najdou svůj konec.