Zcela nová aliance

Monod a Prigogine označili celkem trefně jako starou alianci stav obecného povědomí v osmnáctém století, kdy si věda a náboženství zcela jednoznačně rozdělily sféry vlivu. Vědě byla dána v plen imanence, náboženství transcendence. Věda, ať už lavoisierovská chemie či linnéovská biologie, tu operuje ve zcela denumenizovaném světě, který Bůh – demiurg, zcela transcendentální, dal do pohybu jako mechanické soustrojí a dále už o něj nedbá. Toto rozdělení zájmů působnosti vydrželo relativně velmi dlouho, přičemž důsledné nevměšování se do kompetencí sféry „konkurenční“ či „sesterské“ organizace (racionalistická novověká přírodověda a neméně racionalistická tomistická teologie ostatně koření v témže myšlenkovém substrátu) bylo důsledně dodržováno.

K významnější kolizi došlo pak v době Darwinově a krátce po ní, jak poutavě líčí Z. Neubauer (Vesmír 70, 96, 1991/2). Dá se říci, že tato stará aliance nejlépe přežila do našich dnů ve Spojených státech, kde je vliv osmnáctého století na myšlenkový svět podnes velmi aktuální (např. platnost původní ústavy). Zde pak lze vidět i další zajímavý jev - velmi úzký a pozitivní vztah náboženství a hospodářských aktivit, což je pro protestantský svět, zejména kalvínského ražení (J. Calvin viděl v úspěchu v podnikání přímý subjektivní symptom vyvolení ke spáse), od dob Maxe Webera obecně známo. Věda sama pak s podnikáním srostla během dvacátého století velmi těsně. Všechny tyto tři složky jsou posléze podstatnými oporami některých novějších proudů amerického myšlení, které se jako další spásná nauka šíří do Evropy, mezitím unavené, znechucené a bezradné po vyznění sociálněrevolucionářských a nacionálních orgií 19. a 20. století (ač to zajisté s koncem dějin nebude tak aktuální, jak to viděl systemizovaný prorok Fukuyama ještě před pár lety ze své pracovny ve State Departmentu). Jako jedna ze složek postmoderny přichází i nové osvícenství a ti, kdo nerozeznali svoji chvíli, mohou být současně obviněni z nevědeckosti, bezbožnosti i nuzáctví.