Věda a postmodernizmus

Bylo už až do omrzení konstatováno, že většina seriózních vědců si je dobře vědoma, že exaktní vědy nevyčerpávají celou oblast lidského ducha a cítění. Také jsou si vědomi, že někde existují hranice poznání jednotlivých přírodních věd. Nejsou však tak domýšliví, aby tvrdili, že tyto hranice dneska znají.

Nechci v této poznámce obhajovat vědu dvacátého století před útoky postmodernistů nebo před nepřesnými interpretacemi výroků seriózních myslitelů. To není, doufám, pro čtenáře tohoto časopisu nutné. Chci pouze polovážně poukázat na jisté groteskní analogie, které, přes evidentní neúplnost uváděných paralel, nepostrádají jistý, někdy bohužel krutý humor.

Svého času byl v SSSR a jeho satelitech prosazen a drsně vynucován postmodernizmus ve výtvarném umění pod názvem socialistický realizmus. Zde použitý termín „postmodernizmus“ je přesný v tom smyslu, že tento směr časově přímo následoval po tvůrčí a objevitelské moderně v ruském umění. V oblasti přírodních věd je v tomto smyslu postmodernizmem Lysenkovo neseriózní učení o dědičnosti, které vycházelo ze špatně doložené nebo zcela falzifikované empirie. Lysenkova éra opět časově přímo navazuje na vynikající sovětskou genetiku, kterou pochopitelně dogmaticky kritizuje. Podobných „post-věd“ je v historii „vědeckého“ komunizmu více.

Jedno takové velmi iracionální ale relativně malé „post“ si vymyslili marxističtí filozofové v SSSR. Bylo to tažení proti kvantové chemii (aplikaci kvantové teorie v chemii) pod praporem dávno zesnulého a tudíž zcela nevinného chemika Butlerova. Útok směřoval hlavně proti jedné škole této vědy, totiž proti teorii rezonance. Omlouvám se, že velikost či malost „post-vědy“ naivně kvantifikuji. Asi je to tím, že jsem přece jen pouhý přírodovědec. Pamatuji se, že v tomto boji proti „pavědě“ teorie rezonance na rozdíl od důsledků větších „post-věd“ pravděpodobně nezahynul nikdo ve vězení nebo v táborech Gulagu. „Pouze“ dvěma vynikajícím tvůrcům kvantové chemie v SSSR bylo znemožněno vědecky pracovat a museli se živit méně škodlivou nevědeckou činností. Přitěžující okolností bylo asi také to, že oba byli židovského původu.

I mně bylo dopřáno setkat se osobně v padesátých letech se skutečnou tváří „vědeckého“ komunizmu. Když jsem se totiž chtěl po delší, tehdejším režimem vynucené přestávce vrátit k pěstování kvantové teorie, kterou jsem se zabýval během svých bohužel příliš krátkých studií, končících rokem 1948, začal jsem aplikovat kvantovou teorii v chemii. Pěstovat ale kvantovou chemii v padesátých letech v Československu nebylo oportunní v důsledku oficiálního sovětského postoje k teorii rezonance. Oprávněnost pouhé existence tohoto vědního oboru bylo proto nutno obhájit kolem roku 1952 v kontroverzní (a v té době velice riskantní) diskusi na diskusním setkání, které speciálně kvůli tomu organizovala Československá akademie věd (viz 1). Musel jsem oponovat mnoha kádrově nekonečně lépe fundovaným vědeckým i “vědeckým“ pracovníkům. Jen díky postoji akademiků R. Brdičky a F. Šorma se podařilo obhájit ubohou kvantovou chemii před tímto tribunálem. Ale tato malá epizoda, jejíž kladné vyústění otevřelo cestu k rozvoji teoretické chemie v českých zemích a na Slovensku, mi znovu názorně potvrdila protivědeckost komunizmu i jeho vědeckých základů. Jako konečně za mnoha jiných příležitostí, ukázala tato obecně jistě nevýznamná diskuse neuvěřitelné farizejství a oportunizmus mnoha našich tehdejších pracovníků ve vědním výzkumu.

Stejně jako by nikdo neměl popírat současný „krach komunizmu“²⁾, bylo by pošetilé neuznávat oprávněnost kritiky velmi mnoha nezodpovědných aplikací vědy. Svým převážně nevážným příspěvkem chtěl jsem jen doložit a zdůraznit, že neodpovídá skutečnosti, že by se skutečný postoj komunizmu zakládal „na kultu objektivní poznatelnosti světa a kompletní zobecnitelnosti poznaného“ (viz ²⁾, ³⁾ a srovnej též ⁴⁾), neboť poznaná fakta ani jejich zobecnění komunizmus velmi často neuznával. Komunizmus (a to nejen v praxi, ale také v teorii) naopak s fundamentalistickým fanatizmem a netolerancí zatracoval vše, co odporovalo jeho vulgarizované a primitivně zkreslené interpretaci přírodních i sociálních věd 19. století. Jedním z důvodů krachu komunizmu byla naopak neschopnost komunistického systému držet krok s intelektuálním, společenským a vědeckým vývojem 20. století.

Rád bych zdůraznil, že nechci urážet dnešní kritiky exaktních věd evidentně neúplnými analogiemi, ale přiznávám, že chci provokovat, aby se totiž nakonec díky intoleranci vůči vědě^{5) 6)} nestaly analogie příliš dokonalými. Pochopitelně, historické kontexty jsou dnes zcela jiné než tehdy a také vývoj vědy např. samotným přechodem ke studiu nelineárních a nebo nelinearizovatelných systémů postavil vědu před obtížné otázky. Jejich řešení je možná principiálně nemožné. Zdůrazňuji „možná“, neboť lidská inovace má hranice, ale ty se často mohou neuvěřitelně daleko posouvat. Je jen jisté, že v oblasti třeba omezeně poznatelného se nachází a bude i v budoucnu nacházet mnoho užitečných úkolů pro vědu.

Bylo už až do omrzení konstatováno, že většina seriózních vědců je si dobře vědoma, že exaktní vědy nevyčerpávají celou oblast lidského ducha a cítění. Také jsou si vědomi, že někde existují hranice poznání jednotlivých přírodních věd. Nejsou však tak domýšliví, aby tvrdili, že tyto hranice dnes znají.

Já si rovněž osobně myslím, že v dnešní situaci lidstva je nutno mnoho zcela nově promyslet a jsem také „hluboce přesvědčen, že je třeba vysvobodit se ze sféry privátních zvláštnůstek a rehabilitovat takové síly, jako je přirozená, jedinečná a neopakovatelná zkušenost světa, elementární smysl pro spravedlnost, vcítění, transcendentální odpovědnost, archetypální moudrost, vkus, odvaha, soucit a důvěra ve význam konkrétních kroků, které neaspirují na to, být univerzálním a tedy objektivním či přímo technickým klíčem ke spasení.“²⁾. Domnívám se však, že skutečně dělnému zvládnutí gigantických úkolů, které lidem přítomnost klade a blízká budoucnost bude klást, neprospívá, když se pervertované a oportunistické pojetí v základech i praxi komunizmu směšuje s postojem přírodních věd 20. století, nebo se dokonce obojí pro jednoduchost hází do jednoho koše.