Věk virtuální reality
Byla doba kamenná, bronzová, železná. Někteří optimisté tvrdí, že nyní žijeme ve věku informatiky, jde však pouze o přechodné údobí před věkem virtuální reality.
V přehledu Srpen ve vědě píše Ivo Budil o tom, jaké zděšení nějaké příslušné komise vzbudil návrh pojmenovat jeden asteroid Mr. Spock. Ivo Budil nemá dost informací, Mr. Spock není psí mazlíček, ale extraterestriál z planety Vulkán, takto první důstojník na kosmické lodi Enterprise, hrdina seriálu Star trek. Kdyby se uvedený návrh realizoval, byl by to významný průnik virtuální reality do našeho světa. Star trek je seriál, který běží v americké televizi asi dvacet osm let, byl podkladem pro šest (nebo už sedm?) celovečerních filmů a jeho „next generation“ můžeme sledovat i v naší televizi.
Ve Spojených státech se začínají objevovat úvahy o tom, jakou měrou tento seriál přispěl ke snížení zájmu veřejnosti o skutečný kosmický výzkum a tím i ke snižování prostředků, které Kongres NASA přidělí. Výklad je nasnadě: v porovnání s dobrodružstvími, která zažívá posádka Enterprise na samém okraji vesmíru v dokonalé barvě a technickém provedení, jsou šedé šmouhy směšně poskakujících kosmonautů na Měsíci neschopné konkurence. A když se spočítají náklady na 30 minut přenosu z Měsíce a 30 minut seriálu, je řešení preferencí zcela jednoznačné.
Virtuální realita začíná také zpětně ovlivňovat skutečnost. Když nastupovala posádka experimentu Biosféra 2 (pokus o jednoroční přežití v úplně izolované uměle vytvořené biosféře), jednou z nejdůležitějších rekvizit byly mundúry připomínající Star trek. Vědecký debakl celého experimentu jen dokumentoval fakt, že virtuální realita není zatím použitelná pro praktický přízemní život.
Jeden z asteroidů byl pojmenován Zappafrank, což jsme všichni Františkovi obdivovatelé přijali se zadostiučiněním. Možná však, že případ Franka Zappy je dalším dokladem působení virtuální reality. Jak oznámila řada sdělovacích prostředků, Frank Zappa zemřel na karcinom prostaty. Ve Spojených státech na toto onemocnění umírá zhruba stejné množství lidí jako na rakovinu prsu. Přitom peněz na výzkum a léčení rakoviny prostaty se vydává šestkrát méně, než na onemocnění, které postihuje převážně ženy. Samozřejmě, že mužů není tolik škoda, ale jinak jsou si obě choroby podobné v tom, že včasné rozpoznání může zachránit lidský život. Možná je příjemnější o některých věcech raději nemluvit, anebo vůbec o nich nepřemýšlet. Je lépe žít ve světě, kde rakovina prostaty není. To, co rozhoduje o osudu vědeckých projektů, je stále častěji jejich název. Slyšeli jsme o nadaci Koza nostra, jak by proboha zněl její mužský ekvivalent?
Příběhy Star treku se odehrávají ve 24. století, ale toto století, tak jak je popisováno, nikdy nenastane. Ne, že by se lidstvo vyhladilo jadernou válkou, ale prostě proto, že odejdeme do virtuální reality, která může být udělána každému na přání. Dávný sen lidstva: „chléb a hry!“ tak dojde naplnění.
Citát
ILYA PRIGOGINE: Univerzity v proměnách časů. Ve sborníku Obnova ideje univerzity, Univerzita Karlova, Karolinum, Praha 1993, str. 170-172
Měli bychom mít na mysli, že tato konfliktní situace nevzniká jen jakožto důsledek omezenosti humanistického pohledu; často se setkávám u vědců s jakousi prudkou nevolí až nepřátelstvím v těch chvílích, kdy jsou předkládána humanistická stanoviska. Tradiční „přírodní filosofie“ je špatně proslaveným termínem. Fyzik diskutující o unifikaci fundamentálních interakcí (gravitace, elektromagnetismu, slabých a silných nukleárních sil) nepociťuje nutně potřebu odkazu k nějaké filosofické tradici.
A přesto by nám nemělo ujít, že celý projekt unifikace, poprvé plně vyslovený Albertem Einsteinem, byl explicitně výsledkem jeho filosofických úvah. Pravý cíl unifikace vyjadřuje filosofický ideál sahající zpět až k presokratikům.[...]
To, pro co se Boltzman a Mach rozhodli, bylo sice spjato s vědeckým a kulturním kontextem Vídně té doby, ale šlo o opravdové tvůrčí výkony, které tímto kontextem nebyly nijak předurčeny. Rád bych řekl, že dějiny vědy jsou často obětí chybných interpretací. Každý souhlasí s tím, že kdyby nebyl Mozart žil, nezněla by západní hudba stejně, [...]. A každý souhlasí s tím, že je zde vidět odlišující znak tvořivosti: otevření nových možností. Ale z jakýchsi důvodů lidé tvrdí, že kdyby Einstein nebo Planck nebyli žili, byla by se věda rozvíjela stejným způsobem. To by ovšem znamenalo, že je v každém stadiu vědeckého poznání nějaký potenciál, který se uskuteční bez ohledu na nějakého autora nebo nějaký sociokulturní kontext. Nenacházím ani v nejmenším důvod pro tyto názory. Kdekoli ve vědě můžeme vidět stopy po individuálním stylu.
O autorovi
Jiří Wilhelm
Doporučujeme
Se štírem na štíru
Ustrašená společnost 
