Aktuální číslo:

2019/12

Téma měsíce:

Odpady

S učenci do věže

 |  5. 12. 1994
 |  Vesmír 73, 663, 1994/12

Čtyři vědci, biolog, ekonom, fyziolog a matematik, strávili spolu nějaký čas v jednom badatelském centru v Palo Altu v Kalifornii. Bylo to v roce 1954 a jeden z nich se jmenoval Ludwig von Bertalanffy. Došlo tam mezi nimi k jakési rezonanci přes hranice oborů a oni, pochopivše význam takové rezonance, založili v prosinci téhož roku Společnost pro výzkum obecných systémů. V tomto čísle Vesmíru se v článku J. Fialy (Vesmír 73, 669, 1994/12) o tom dovíte víc.

Zde bych se rád trochu zamyslel nad oněmi čtyřmi úkoly, které zakladatelé systémového hnutí dali svému snažení do vínku:

  1. Zkoumat izomorfnost pojmů, zákonů a modelů z různých oblastí a pomáhat užitečným přenosům z jedné oblasti do druhé;
  2. Podporovat rozvoj adekvátních teoretických modelů v oblastech, které je postrádají;
  3. Minimalizovat zdvojení teoretického úsilí v různých oblastech;
  4. Podporovat jednotu vědy zlepšováním komunikace mezi specialisty.

Když jsem na tyto formulace nedávno narazil, začalo mi něco vrtat hlavou. Tak, jak to bylo tehdy napsáno, je to zcela identické s tím, co se dnes považuje za nadmíru aktuální a nezbytné pro budoucnost vědy, chceme-li vůbec vyjít z nynějšího stavu lidského poznání, rozpadlého do nepřehledné diverzity specializovaných vědních disciplín. Na různých univerzitách ve světě vznikají týmy, instituty a centra (včetně našeho pražského Centra pro teoretická studia při Karlově univerzitě a Akademii věd), která se hrdě přihlašují k přesně stejným cílům. Jak je možné, že po 40 letech se snažíme vlastně o totéž? Jak to, že se to nestalo mezitím běžnou a obecně přijatou metodou ve vědě?

Myslím si (a nadhazuji to zde jen z první vody, nahrubo a nezodpovědně), že věda o systémech se jaksi zpronevěřila zmíněným čtyřem cílům – a to tím, že si postupně vytvořila svůj vlastní předmět studia, totiž pojem „systém“ (navíc nutně definovaný velmi obecně, ale o to mi teď nejde). Tím se stala vědou o čemsi, disciplínou jako každá jiná. Je to jistě snadno vysvětlitelné: každá uznávaná věda musí být přece vědou o něčem. Jako u jiných specializovaných oborů, i v případě systémového bádání to nutně vedlo k izolaci od jiných věd, k vytvoření vlastního argotu, málo srozumitelného sousedům, a vposledku ovšem i ke vzniku vlastních kateder, studijních programů, výzkumných projektů, konferencí, časopisů atd. atd.

Jako disciplína byla věda o obecných systémech jistě velice úspěšná, ale o to mi teď nejde. Jde mi o ty čtyři cíle uvedené výše. Vezměme například čtvrtý bod: „...zlepšením komunikace mezi specialisty“. Jak? Specialisty odlišných oborů přece nenalákám k vzájemné komunikaci tím, že jim začnu vykládat další disciplínu. Čím serióznější specialista v jednom oboru, tím větší bude mít zábrany studovat jiný obor z obavy, že nepřekročí hranice diletantství (ze svého oboru ví, jak dlouho to trvalo, než do něj sám pronikl).

Všimněme si, že v oněch čtyřech bodech se nikde nevyskytuje slovo „systém“ či jakákoliv jiná zmínka o něčem, co by mělo být předmětem studia. Nejde tedy vlastně o nějakou vědu (o něčem), nýbrž o snahu. Kolektivní snahu rezonovat přes hranice disciplín. To je to, co nazývám „transdisciplinárním“ přístupem 1) . Prakticky to například znamená toto: zavřít vynikající učence různých oborů na nějakou dobu – určitě ne na pár dnů, ale spíše na pár měsíců – do jedné společné cely v nedostupné věži, kde je nebudou rozptylovat kolegové z jejich vlastních specializací, a nechat je tam spolu volně klábosit. Však oni se brzy (jsou-li osvícení) naučí rozumět svým různým jazykům a vsadím se, že časem začnou navzájem rezonovat nad něčím, co odhalí jako společný (či izomorfní) koncept, princip, náhled, téma či motiv.

Možná, že z takové rezonance nic konkrétního, nového a převratného nevznikne. Vypuštěni z věže se naši učenci ihned rozběhnou zpět do svých oborů, domů mezi své. Nevadí. Jsem si jist, že si z té věže každý něco pro sebe odnese, nějaké pučení, které už těžko kdy zapomene. Kdoví, možná to tak bude lepší. Lepší, než kdyby něco nového a převratného objevili, zformulovali, popsali a udělali z toho předmět nějaké Další Disciplíny, podle níž by se časem pojmenovaly katedry, studijní programy, výzkumné projekty, konference a časopisy.

Poznámky

1) Srov. můj úvodník (Vesmír 73, 363, 1994/7).
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Recyklace plastového odpadu

Recyklace plastového odpadu

Zdeněk Kruliš  |  9. 12. 2019
Plastové odpady a jejich neblahý vliv na životní prostředí jsou poslední dobou námětem mnoha populárních i populárně- -naučných článků tištěných i...
Odpad, nebo surovina?

Odpad, nebo surovina?

Vladimír Wagner  |  9. 12. 2019
Pokud se ukáže hrozba rostoucí koncentrace CO2 pro vývoj klimatu opravdu tak veliká, jak předpokládají některé scénáře, bude třeba zrychlit cestu...
Modré moře pod blankytnou oblohou

Modré moře pod blankytnou oblohou

Jaromír Plášek  |  9. 12. 2019
Při pohledu na blankytnou oblohu si většina čtenářů určitě vzpomene, že za její barvu může jakýsi Rayleighův rozptyl slunečního světla. V případě...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné