S učenci do věže

Čtyři vědci, biolog, ekonom, fyziolog a matematik, strávili spolu nějaký čas v jednom badatelském centru v Palo Altu v Kalifornii. Bylo to v roce 1954 a jeden z nich se jmenoval Ludwig von Bertalanffy. Došlo tam mezi nimi k jakési rezonanci přes hranice oborů a oni, pochopivše význam takové rezonance, založili v prosinci téhož roku Společnost pro výzkum obecných systémů. V tomto čísle Vesmíru se v článku J. Fialy (Vesmír 73, 669, 1994/12) o tom dovíte víc.

Zde bych se rád trochu zamyslel nad oněmi čtyřmi úkoly, které zakladatelé systémového hnutí dali svému snažení do vínku:

1. Zkoumat izomorfnost pojmů, zákonů a modelů z různých oblastí a pomáhat užitečným přenosům z jedné oblasti do druhé;
2. Podporovat rozvoj adekvátních teoretických modelů v oblastech, které je postrádají;
3. Minimalizovat zdvojení teoretického úsilí v různých oblastech;
4. Podporovat jednotu vědy zlepšováním komunikace mezi specialisty.

Když jsem na tyto formulace nedávno narazil, začalo mi něco vrtat hlavou. Tak, jak to bylo tehdy napsáno, je to zcela identické s tím, co se dnes považuje za nadmíru aktuální a nezbytné pro budoucnost vědy, chceme-li vůbec vyjít z nynějšího stavu lidského poznání, rozpadlého do nepřehledné diverzity specializovaných vědních disciplín. Na různých univerzitách ve světě vznikají týmy, instituty a centra (včetně našeho pražského Centra pro teoretická studia při Karlově univerzitě a Akademii věd), která se hrdě přihlašují k přesně stejným cílům. Jak je možné, že po 40 letech se snažíme vlastně o totéž? Jak to, že se to nestalo mezitím běžnou a obecně přijatou metodou ve vědě?

Myslím si (a nadhazuji to zde jen z první vody, nahrubo a nezodpovědně), že věda o systémech se jaksi zpronevěřila zmíněným čtyřem cílům – a to tím, že si postupně vytvořila svůj vlastní předmět studia, totiž pojem „systém“ (navíc nutně definovaný velmi obecně, ale o to mi teď nejde). Tím se stala vědou o čemsi, disciplínou jako každá jiná. Je to jistě snadno vysvětlitelné: každá uznávaná věda musí být přece vědou o něčem. Jako u jiných specializovaných oborů, i v případě systémového bádání to nutně vedlo k izolaci od jiných věd, k vytvoření vlastního argotu, málo srozumitelného sousedům, a vposledku ovšem i ke vzniku vlastních kateder, studijních programů, výzkumných projektů, konferencí, časopisů atd. atd.

Jako disciplína byla věda o obecných systémech jistě velice úspěšná, ale o to mi teď nejde. Jde mi o ty čtyři cíle uvedené výše. Vezměme například čtvrtý bod: „...zlepšením komunikace mezi specialisty“. Jak? Specialisty odlišných oborů přece nenalákám k vzájemné komunikaci tím, že jim začnu vykládat další disciplínu. Čím serióznější specialista v jednom oboru, tím větší bude mít zábrany studovat jiný obor z obavy, že nepřekročí hranice diletantství (ze svého oboru ví, jak dlouho to trvalo, než do něj sám pronikl).

Všimněme si, že v oněch čtyřech bodech se nikde nevyskytuje slovo „systém“ či jakákoliv jiná zmínka o něčem, co by mělo být předmětem studia. Nejde tedy vlastně o nějakou vědu (o něčem), nýbrž o snahu. Kolektivní snahu rezonovat přes hranice disciplín. To je to, co nazývám „transdisciplinárním“ přístupem ¹⁾ . Prakticky to například znamená toto: zavřít vynikající učence různých oborů na nějakou dobu – určitě ne na pár dnů, ale spíše na pár měsíců – do jedné společné cely v nedostupné věži, kde je nebudou rozptylovat kolegové z jejich vlastních specializací, a nechat je tam spolu volně klábosit. Však oni se brzy (jsou-li osvícení) naučí rozumět svým různým jazykům a vsadím se, že časem začnou navzájem rezonovat nad něčím, co odhalí jako společný (či izomorfní) koncept, princip, náhled, téma či motiv.

Možná, že z takové rezonance nic konkrétního, nového a převratného nevznikne. Vypuštěni z věže se naši učenci ihned rozběhnou zpět do svých oborů, domů mezi své. Nevadí. Jsem si jist, že si z té věže každý něco pro sebe odnese, nějaké pučení, které už těžko kdy zapomene. Kdoví, možná to tak bude lepší. Lepší, než kdyby něco nového a převratného objevili, zformulovali, popsali a udělali z toho předmět nějaké Další Disciplíny, podle níž by se časem pojmenovaly katedry, studijní programy, výzkumné projekty, konference a časopisy.