Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

John Muir a Yosemity

 |  5. 12. 1994
 |  Vesmír 73, 689, 1994/12

S Lee McKenziem – vedúcim oddelenia výchovy a interpretingu, som sa stretol v prvých dňoch pobytu v Yosemitoch a od prvého okamihu nášho rozhovoru mi bolo jasné, že Yosemity sú pre neho viac než len zamestnanie. Hĺbka jeho poznania a otvorenosť povahy ho predurčili k tomu, aby sa stal legendou Yosemitov a pre mňa skutočnou studnicou poznania. Rozhovor s McKenziem sa krútil okolo veľmi zaujímavej témy. Hľadali sme odpoveď na jednoduchú otázku: Čo bolo skôr, kurča alebo vajce, čiže ktorý americký narodný park vznikol ako prvý – Yosemity alebo Yellowstone?

Keď navštívite Yellowstone, všetci vám budú tvrdiť, že prvým bol Yellowstone. Tu v Yosemitoch zase, že to boli Yosemity. Takýto výklad je výsledkom veľkého zjednodušovania.

V roku 1852 objavili v pohorí Sierra Nevada sekvojové háje. Tým prvým bol Calaveras Grove of Big Trees v blízkosti Yosemitského údolia, kde vzápätí nato začali s ťažbou týchto prírodných monumentov. Stretlo sa to so silným protestným hnutím verejnosti. Nadšenie niektorých ľudí, ako napr. Fredericka Olmsteda a neskôr najznámejšej postavy vo svete amerických ochranárov Johna Muira, vyvrcholilo iniciatívou, ktorá mala svoje zakončenie na pôde amerického parlamentu. Návrh na územnú ochranu sekvojového hája – Mariposa Grove – a nenapodobiteľného Yosemitského údolia parlament uzavrel tým, že štát Kalifornia dostal od federálnej vlády grant (dar) určený, aby prostriedky použili na ochranu týchto dvoch pozuruhodných lokalít. Stalo sa to v roku 1864, dvanásť rokov po zrúbaní prvých sekvojí a takmer 10 rokov pred vyhlásením Národneho parku Yellowstone. Zásadný rozdiel medzi uzákonením týchto dvoch národných parkov však je v tom, že Yosemity boli spravované štátom Kalifornia a Yellowstone od dňa vzniku patril do pôsobnosti federálnej vlády vo Washingtone D.C.

Podmienky stanovené pri využívaní daru boli na vtedajšiu dobu veľmi úzko a veľmi nezvyčajne špecifikovné: „...určené na použitie pro verejný osoh, liečenie a rekreáciu...“. Z toho je zrejmé, že od samého začiatku išlo o finančnú dotáciu bez nároku na akúkoľvek návratnosť investovaných prostriedkov.

Tento čin jednoznačne podnietil rozvoj ochranárskych myšlienok, ktoré práve v tomto období začali – hoci nekoordinovane a náhodne – vznikať vo východnej časti USA. Podmienila ich popri inom aj túžba ochrániť Niagarské vodopády. Podpora amerického Kongresu vo forme daru pre vládu Kalifornie tak predstavovala výrazný príspevok pre rozvoj myšlienky ochrany prírody v USA a na celom svete.

Hneď od prvých dní sa Olmsted stal spravovateľom chráneného územia. Snažil sa vypracovať jednoduchý plán, podľa ktorého by sa dalo územie spravovať a riadiť. Príchod maliarov a neskôr prvých fotografov do Yosemitov im zabezpečil nehynúcu slávu. V roku 1868 prichádza do Yosemitov John Muir, ktorého myšlienky o potrebe ochrany divokej severoamerickej prírody predstihli svoju dobu.

Tak sa nebadane, krok za krokom, kládli základné kamene pre vyhlásenie prvého skutočného národného parku – Národného parku Yellowstone, ktorý bol založený v roku 1872. Z tohto pohľadu teda nie je pravdou, že fenomenálna myšlienka národných parkov vznikla v hlave účastníka vedecko-objaviteľskej Langfordovej-Washburnovej expedície r. 1870 pána Hedgesa, keď v predposledný deň svojho pobytu v Yellowstone sedel pri táborovom ohni. Myšlienka národných parkov mala omnoho hlbšie korene. Rokmi sa postupne vykryštalizovala tak, aby sa v rozhodujúcom okamihu pretavila do podoby Národného parku Yellowstone.

Po formálnej stránke sa chránené územie Yosemitského údolia a sekvojového hája – Mariposa Grove spolu s okolitou krajinou pretransformovali do podoby národného parku (Yosemite National Park) v septembri r. 1890 a stali sa tak druhým národným parkom USA. O pár dní nato prezident podpísal zákon o vyhlásení tretieho Národného parku Sequoia, opäť na území Kalifornie.

Pravdepodobne by asi ťažko vznikal jeden národný park bez druhého. V Yellowstonu skutočne len federálna vláda bola schopná zabezpečiť jeho ochranu. Svedčí o tom aj skutočnosť, že správu v Yellowstone v prvých rokoch jeho existencie prevzala federána armáda (aby ochránila územie pred pytliakmi) a následná odborná organizácia National Park Service je dodnes začlenená v Ministerstve vnútra.

Na druhej strane sa však vynára otázka, či by vyhlásili Národný Park Yellowstone v takej podobe, keby spoločnosť a Kongres nemali skúsenosti z Yosemitov. Je neoddiskutovateľnou skutočnosťou, že pojem „národný park“ poprvýkrát použili práve v súvislosti s Yellowstonom a tak mu ostala pozícia „kráľa“ a Yosemitom pozícia „princa“.

Až do r. 1890, zostali priľahlé oblasti Yosemitského údolia pod silným tlakom hospodárksych aktivít. Prekrásne vysokohorské lúky v priestore Tuolumne Meadows, ležiace už v oblasti Vysokej Sierry, r. 1870 zaťažili pastvou 12 000 – 15 000 kusov oviec. Do Vysokej Sierry smerovali desiatky ľudí hľadajúcich šťastie v ťažbe striebra a iných nerastov.

John Muir po príchode do Yosemitov strávil prvé dve letá ako pastier oviec na vysokohorských lúkach. Na vlastné oči sa presvedčil, akú skazu narobili stáda na vegetácii. Je to práve jeho zásluha, že keď r. 1890 tomuto územiu prisúdili štatút národného parku, pastvu odtiaľ vylúčili a zastavili banícku činnosť. On rozhodujúcou mierou prispel k zastaveniu zmenšovania výmery parku, tzv. úpravy hraníc národného parku, podmieneného hospodárskym záujmom miestných obyvateľov. A bol to opäť on, kto zorganizoval legendárnu návštevu Yosemitského údolia, Glacier Pointu, prezidentom USA Theodorom Rooseveltom r. 1903: po nej došlo ku konečnému a definitívnemu vyporiadaniu podmienok ochrany na území parku a ku stabilizácii jeho hraníc. Nemožno sa preto čudovať, že Johnovi Muirovi prisudzujú prívlastok „otec Yosemitského národného parku“, hoci do tejto oblasti prišiel dva roky po vyhlásení prvej ochrany nad Yosemitským údolím.

McKenzieho som v priebehu pobytu vyhľadal ešte niekoľkokrát, uvedomil som si, že ak chcem spoznať Yosemity, musím spoznať ich históriu a filozofiu myslenia prvých ochranárov, teda Johna Muira, ktorý bol skutočne viac ako legendárnou postavou amerických národných parkov.

S jeho menom som sa stretal takmer na každom kroku, v každej knihe o Yosemitoch, v každej brožúre. Pôvodom rodák zo Škótska, vyrastal vo Wisconsine. Už ako mladík v polovici minulého storočia prekročil rieku Ohio a vydal sa na objaviteľskú výpravu na juh. Precestoval tisíce kilometrov v okolí Mexického zálivu. Jeho zámer pokračovať dálej na juh, do pralesov Amazónie, zmaril záchvat malárie. Ten bol pravdepodobne dôvodom rozhodnutia, ktoré zmenilo jeho ďalší život: Muirove kroky sa otočili na západ, do Kalifornie.

Hneď od prvých dní si uvedomil, čo pre neho znamená príroda Sierry Nevady. Jeho potulky kaňonmi a údoliami sa stali legendami. Povráva sa, že úmyselne chodil mimo chodnikov, len aby bol sám, len aby sa vyhol stretnutiu s náhodným chodcom, vyhlásil: „Jedine ak chodím sám, ticho a bez akejkoľvek batožiny, môžem naplno pochopiť okolitú divočinu.“

Dva roky pred vyhlásením Národného parku Yosemity založil najznámejšiu ochranársku organizáciu – Sierra Club. Jej pôvodným poslaním bola ochrana prírody Sierry. Dnes je to jedna z najväčších dobrovolných ochranárskych organizácií USA orientujúca sa na ochranu prírody a prírodných zdrojov v rozmanitých častiach našej planéty.

John Muir umrel r. 1914. Povráva sa, že príčinou bola prehra jeho životného zápasu, výstavba priehrady v údolí Tuolumne River – Hetch Hetchy Reservoir. Predstavovala zatopenie susedného údolia, nápadne pripomínajúceho samotné Yosemity. Nádrž je na území národného parku a dodnes slúži ako zásobáreň pitnej vody pre niekoľko sto kilometrov vzdialené San Francisco.

Po smrti na jeho počesť vybudovali John Muir Trail – chodník, ktorý vedie 340 km po hrebeni Sierry Nevady. Začína na najvyššom vrchole Sierry – Mount Whitney (4418 m) a končí v Yosemitskom údolí. Je dnes jednou z mnohých turistických ciest v USA, ktorá je chránená štátom. R. 1968 Kongres prijal tzv. National Trails System Act, zákon o systéme národných ciest. Jeho cieľom je vytvoriť sieť turistických ciest v urbanizovaných oblastiach a v divočine, prístupných všetkým vrstvám obyvateľstva. Je to vlastne súčasť vládnej politiky smerujúcej k spoznaniu, oceneniu a váženiu si prírodných hodnôt vlastnej krajiny.

Návštevnosť v Yosemitskom národnom parku je rozložená veľmi nerovnomerne. Napr. v okolí Devils Postpile National Monument, ktorý je prístupný automobilom, stretnete vochvíli desiatky ľudí, vrátane mamičiek tlačiacich kočíky s deťmi. Na druhej strane, v odľahlých miestach Vysokej Sierry môžete putovať hodiny a hodiny bez toho, aby ste videli živú bytosť. Návštevnosť sa pochopiteľne sústreďuje v okolí najvyššieho vrcholu, pretože 17,6 km dlhý výstup na vrchol z východnej strany tzv. Mount Whitney Trail predstavuje najjednoduchší variant výstupu. Pojem „samota“ sa v tomto kúte stal neznámy. Zostali dve možnosti: alebo okolie samotného vrcholu vylúčiť z divočiny, alebo zaviesť systém regulácie, vydávania povolení a určenia limitov. Pristúpilo sa k druhému variantu. Od r. 1974 sa pri veľkom záujme o výstup na vrchol doslova a do písmena losuje, kto z prihlásených záujemcov sa tam dostane. Platí právo prednostného výberu skôr prihlásených záujemcov. Je to v súčasnosti asi jediný spôsob, ako uchrániť miesto pred nadmernou devastáciou spôsobenou návštevnosťou, a zároveň ľuďom umožniť zážitok z pobytu v divočine nerušený davmi iných návštevníkov. K všeobecnému prekvapeniu si ľudia zvykli. Veľmi rýchlo si totiž uvedomili, o čo ide. Celú trasu 340 km cesty však absolvuje len málo nadšencov. Prechod bez komplikácií vyžaduje 10 – 14 dní tvrdého pochodu.

Dlhší čas sa v ochranárskych kruhoch debatuje, či spopularizovanie takýchto miest, ako je napr. John Muir Trail, nevedie k zvýšenému záujmu turistov, a tým k ich zvýšenému poškodzovaniu. Nemenným faktom ostáva, že ľudia, predovšetkým v takej vysoko rozvinutej krajine, akou sú USA, by mali spoznať hodnotu svojej prírody. Každý rok správy národných parkov vynakladajú vysoké čiastky na budovanie, opravy a údržbu chodníkov. Skupiny mladých ľudí trávia často celé leto vysoko v horách a starajú sa o ne, rovnako ako celý rad rangerov putujúcich po horách s neodmysliteľnou lopatou.

Lebo čo ako bol John Muir predvídavým človekom v otázkach ochrany prírodného dedičstva, nepostihol jednu vec: vplyv vlastnej ľudskej prítomnosti. Strávil celý život bojom za to, aby zachránil nepoškvrnenú divočinu, a na druhej strane sám pre to, aby strávil príjemnú a teplú noc, pálil kmene a haluze stromov rastúce niekoľko stáročí. V období kedy sa on pohyboval v Sierre, to neznamenalo žiadne nebezpečenstvo. Dnes, pri vysokej návštevnosti atraktívnych oblastí, je kladenie ohňa a olamovanie vetiev na zhotovenie mäkkého lôžka závažným problémom. Napr. keď po prvýkrát uvažovali o sprístupnení vrcholu, kopule Half Domu, Muir celkom jednoznačne prehlásil: „Jeho vrcholu nehrozí poškodenie od množstva návštevníkov, pretože tam nie je v podstate žiadna vegetácia. Odpadky, konzervy a prázdne fľaše vždy z času na čas z vrchola zmetú vetry a vzdušné prúdy...“

(ukážka z pripravovanej knihy Ing. Vladivoja. Vančuru, Z Yosemitov cez Yelowstone do Olympicu)

Obrázky

Ve velkém Centrálním kalifornském údolí jsou pouze dvě roční doby – jaro a léto. Jaro začíná první deštivou bouří, zpravidla v listopadu. Za několik měsíců je překrásná bylinná vegetace v plném květu, na konci května hyne, usychá a zaniká, poněvadž by stejně každá bylina byla upečena ve žhavé peci léta.

John Muir, 1869, My First Summer in the Sierra

Mezníky formování západního environmentalizmu


1271 Marco Polo, Dálný východ a Japonsko

1305 Dante Alighieri, Božská komedie

1492 Kryštof Kolumbus, „západní Indie“

1498 Kryštof Kolumbus, St. Vincent, Tobago

1502 Portugalci, ostrov sv. Heleny

1516 Thomas More, Utopie

1519 Ferdinand Magellan, cesta kolem světa

1560 začalo odlesňování Karibských ostrovů

1598 Holanďané osidlují Mauricius

1600 založena Britská východoindická společnost

1602 založena Holandská východoindická spol.

1627 Britové osidlují Barbados, v Polsku vyhuben pratur (Bos primigenius)

1633 Holanďané osidlují ostrov sv. Heleny

1640 Holanďané osidlují Tobago

1664 založena Francouzská východoindická spol., Holanďané zavádějí ochranu lesa v jižní Africe

1713 ochrana lesů na ostrově sv. Heleny

1721 Francouzi osidlují Mauricius

1757 Britská koloniální říše v Indii

1763 Britové osidlují Tobago

1764 ochrana lesů na Tobagu

1769 Francouzské ochranářské zákony na Mauriciu

1776 Americká revoluce

1780-85 hladomory v Indii

1789-92 Francouzská revoluce

1791 Královský lesní zákon na ostrově sv. Vincenta

1830-33 Charles Leyll: Principles of Geology

1835 Charles Darwin na Galapágách

1835-39 ničivá sucha v jižní Indii

1838 vyhlášen Žofínský prales

1852 britští vědci referují o odlesňování v Indii

1856 v Madrasu založeno ministerstvo lesů

1858 zákon na ochranu lesů a rostlin v jižní Africe

1859 Charles Darwin: O původu druhů

1860 sucha v Indii, zákony na ochranu ptactva v Tasmánii

1862 sucha v Africe

1864 založena Indická správa lesů

1868 zákony na ochranu ptactva v Británii

1877-78 sucha v Indii

S.V.

Prameny západního environmentalizmu


Nejčastěji se mluví o vzniku americké správy lesů (U. S. Forest Service) za prezidenta Theodora Roosevelta a o zakládání přírodních refugií v Anglii Nathanielem Charlesem Rothschildem. Ve skutečnosti jsou kořeny západního ochranářství staré aspoň 200 let a tkví v tropech. Uprostřed 18. století se začalo koloniální podnikání střetávat s romantickými ideály a vědeckými objevy. Západní utopistické vize se dlouho ztotožňovaly s představou nedotčeného tropického ostrova, dokonce již Dante Alighieri umístil zemský ráj své Božské komedie do jižních oceánů. Plavby Kryštofa Kolumba a Ferdinanda Magellana takové ostrovy objevily. V 17. století začala mít holandská, britská a francouzská kolonizace destruktivní charakter. V nových oblastech působili lékaři, chirurgové (např. r. 1838 zaměstnávala Britská východoindická společnost 800 chirurgů), inženýři, kurátoři koloniálních botanických zahrad; jedním z významných byl Hendrik B. Oldenland v holandské jižní Africe. Známe umělecké reflexe – např. kresby z Mauricia z r. 1677 zobrazující mýcení ebenových pralesů.

Asi prvním místem ochranářského zájmu byl Mauricius, ostrov v Indickém oceánu (známý tím, že zde byl někdy kolem r. 1670 vyhuben nelétavý obří holub dronte mauricijský, Raphus cucullatus.) Poprvé u něj přistáli Portugalci, ale osídlili ho r. 1598 Holanďané. Roku 1721 připadl Francouzům, kteří sem přinesli utopické vize romantizmu.

Philibert Commerson, Pierre Poivre a Jacques Henri Bernardin de St. Pierre si přáli na ostrově vytvořit společnost, jež by nebyla poplatná absolutistické Francii. Guvernér P. Poivre, původně jezuitský misionář, byl přesvědčen, že v řízení země je třeba uplatnit vědecké poznání. Bernardin de St. Pierre cítil, že harmonická společnost si musí přísně chránit přírodní zdroje. (Philibert Commerson byl královský botanik z Linéeovy školy; zúčastnil se plavby Louise Antoine de Bougainvilla kolem světa společně se svou manželkou Jeanne Baret, jež jako první žena obeplula zeměkouli a přiměla ho, aby se r. 1768 stal státním botanikem na Mauriciu.)

Hendrik Adrian van Rheede Tot Drakenstein podporoval ochranu lesů v holandské Cape Colony a dal do latiny přeložit texty západoindické kasty Ezhava z Malabaru. Dvanáctisvazkové medicínskolékařské dílo vyšlo v Amsterodamu pod názvem Hortus Malabaricus a vedlo k první holandské ochraně stromů a rostlin.

Angličané napodobili francouzský příklad na ostrůvku Tobago ve východokaribské oblasti. Pracoval zde rostlinný fyziolog Stephen Hales (1677-1761) se svým přítelem Soamem Jenynsem. Pod tlakem smutných příkladů odlesnění a následné eroze na Jamajce a Barbadosu zde zavedli r. 1764 ochranu lesa. Podobné opatření uzákonil r. 1791 Královský lesní zákon (The Kings Hill Forest Act), který na antilském ostrově sv. Vincenta prosadil kurátor botanické zahrady Alexander Anderson.

Příklady z Mauricia, Tobaga a ostrova sv. Vincenta podpořily spisy Alexandra von Humboldta, které hlásaly nový ekologický koncept vztahů mezi lidmi a přírodou. Někteří skotští vědci, Alexander Gibson, Edward Balfour a Hugh F. C. Cleghorn, nadšeně zastávali tuto „novou víru„ a r. 1852 varovali, že extenzivní lesní hospodaření může vést k ekologickým a společenským katastrofám.

Vyhlášení ochrany našeho Žofínského (1838) a Boubínského (1858) pralesa jejich šlechtickými šlechetnými majiteli bylo tedy nejspíš jen reflexí tehdejšího evropského ochranářského myšlení na starém kontinentu.

Pramen: Richard H. Grove, Scientific American, 7/1992, 22-27

sv

Úzkostlivě jsem dumal, jak si opatřit živobytí, a to je moc nepříjemné pro tuláka, pokoušel jsem se uvěřit, že mohu žít jako divoký tvor, jako potravu sbírat semínka, bobule a kdovíco ještě zde i onde, bloumat a lézt v radostné nezávislosti na penězích a zavazadlech…

JOHN MUIR, 1869, My First Summer in the Sierra

Kam jen oko dohlédne, rozprostírá se božské svěží moře zeleně, tak řádné a nepřetržité, jako jsou skotská vřesoviště. Ráz krajiny je výrazně načrtnut v hlavních liniích, je bohatý v detailech, velkolepý v nahromadění masivních výšin, s třpytivými řekami klikatícími se do ztracena mezi nimi, s půvabnými záhyby, v nichž míjí za lahodného bublání příkré skalní ostrohy delikátně modelované z metamorfických bloků, často naskládaných jako listy papíru. Krajina působí, jako by ji utvářel proslulý sochař. Jakou báječnou moc má tato krása! Bojácně zírám a dal bych za ni vše. Jsem šťasten. Vyžadovalo by nekonečné úsilí zanechat svou stopu ve všech zákoutích a skalách, dotknout se všech rostlin a tvorů a nenechat si uniknout žádný její rys. Krása je přítomna všude, nade mnou, pode mnou, vzniká a je tvořena neustále.

JOHN MUIR, 1869, My First Summer in the Sierra

Sekvoje


První zprávu o obřích stromech přinesli r. 1833 Joseph Walker a Zenas Leonard. V jazyce místních Indiánů jsou sekvoje nazývány „wawona„, což je napodobení hlasu sovičky, která tyto stromy obývá. V angličtině se sekvoje označují několika názvy: big tree, Sierra redwood a giant sequoia. Původně tento strom popsal r. 1853 anglický botanik Lindley pod vědeckým názvem Wellingtonia gigantea. Nejběžnějším latinským jménem je Sequoia gigantea, platným je Sequoiadendron giganteum. Jméno Sequoia poprvé použil rakouský botanik S. L. Englicher r. 1847 a odvodil ho ze jména Sequoyah, Indiána kmene Cherokee, který zavedl psanou verzi svého jazyka. Druhým druhem sekvojí se Sequoia sempervirens, která je štíhlejší, ale vyšší. Sekvoje patří mezi rostliny, které potřebují pro své rozmnožování občasné požáry, jež likvidují konkurenční rostliny a přinášejí do půdy minerály. Proto se dnes v sekvojových porostech kalifornských národních parků (Yosemite Sequoia-King Canyon) občas uměle zakládají řízené požáry. Asi prvním Čechem, které sekvoje spatřil, byl r. 1893 Josef Kořenský, který o nich poznamenává: „Oba tyto háje (Kalaverský a Mariposký) navštěvují výletníci, vydávají-li se do divokého úvalu, jenž slove Yosemite Valley. Okružní lístek s nároky na všechno opatření i jízdu v to počítaje stojí v San Francisku asi 125 zl.„

J. Kořenský neopomněl vzdát hold největším žijícím organizmům:

Ó kolosy

Syn doby mdlé před vámi stojí zmámen,

zřím na obrovské údy rozptýlené,

kde ještě v troskách síla dávná kvete,

a studu nach mi v bledé líce žene.

ETIKA DIVOČINY


Severní Amerika měla jiná měřítka i možnosti. John Muir se stal jedním z nejvýznamnějších Američanů přesvědčených o správnosti volby „člověk nebo příroda„ v panenských částech kontinentu. Stal se apoštolem specificky amerického vztahu k přírodě, který sami Američané označují jako „etika divočiny„, a díky kterému je dodnes zhruba 8 % povrchu Spojených států amerických pravým královstvím netknuté přírody. Poté, co r. 1903 pět dní tábořili John Muir s prezidentem Theodorem Rooseveltem společně v Yosemitech, vrátil se prezident do Washingtonu pevně odhodlán rozšiřovat ochranu netknuté přírody z úrovně federální vlády a během několika let prosadil federální vlastnictví a ochranu několika milionů akrů panenské půdy před těžbou dřeva a pastvou dobytka. Severoamerická měřítka této ochrany jsou pro Evropana těžko představitelná: „Wilderness areas„ jsou podle zákona Kongresu z r. 1964 území o výměře nejméně 5 000 akrů (asi 2 023 hektarů), která si uchovávají svůj přírodní charakter bez podstatných znaků lidské přítomnosti, v nichž jsou vlastnická práva omezena přísnými pravidly (žádné cesty, žádné energetické sítě, nádrže, sídla ani letoviska – tzv. „Resorts„, žádná těžba dřeva – „Logging„). Spolu s národními parky tvoří USA stále doplňovaný systém, jehož jednotlivé články r. 1964 dosahovaly až 156 km2, celková výměra 36 420 km2.

Igor Míchal

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie a životní prostředí

O autorovi

Vladivoj Vančura

Ing. Vladivoj Vančura (*1957) vyštudoval Lesnícku fakultu Vysokej školy lesníckej a drevárskej vo Zvolene. V súčasnosti posobí v nadácii PAN PCUK.

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné