Jak je tomu s esejem?

Protože jde o nadpis jazykového koutku, čekalo by se, že bude řeč o tom, zda je substantivum esej rodu mužského (tedy: ten esej, s tímto esejem, několik esejů, těmito eseji), anebo ženského (tedy: ta esej, s touto esejí, s těmito esejemi). Tož tedy, užívá se obojích tvarů, což asi sami na sobě pozorujete, neboli toto substantivum kolísá mezi oběma rody (v starší češtině bylo však jen rodu mužského). Takové kolísání nás ovšem nemusí zarážet, neboť jde o jméno zakončené na tzv. měkkou souhlásku a ta jména někdy kolísají (např. trolej, [v]oj, smeč; také jména na -l: kyčel, svízel, ...).

Zajímavější je však otázka, co vlastně tímto slovem nazýváme a čím to je, že jeho frekvence v posledních letech zřetelně stoupla. Ze školy si pamatujeme, že esej je literární útvar, který duchaplně pojednává o otázkách filozofie a umění, že příkladné eseje v české literatuře pocházejí především od F. X. Šaldy a O. Březiny a že naše literatura je celkem na eseje chudá. Jenže dnes se často nazývají esejí/esejem takové texty, které nepředstavují útvary na pomezí žánru odborného a uměleckého, u nichž nepřevažuje styl umělecký. Poučný je po této stránce článek I. M. Havla z 10. čísla Vesmíru nadepsaný „Schrödingerovy úvahy o mysli a vědomí“, v němž jednotlivá Schrödingerova pojednání nazývá střídavé „úvahy“ a “eseje“.

Skutečně, kdybychom hledali vhodný český název pro esej v tom smyslu, jak se to slovo dnes i u nás užívá, zvolili bychom název úvaha. Je zajímavé, že zhruba týž význam mělo původní pozdnělatinské slovo exagium („zvažování“), které přešlo do střední francouzštiny v podobě essay (dnes psáno essai) s významem „zkouška, pokus“ a odtud do angličtiny. Uvedený význam má naše slovo ve francouzštině a částečně i angličtině dodnes a ozývá se i z anglického essay ve významu „krátká studentská písemná práce na určené téma“. Neboli to, čemu se u nás říkává kompozice, jenže angl. „essay writing“ jakožto významný a účinný didaktický prostředek se na anglických školách (i vysokých) užívá nepoměrně vydatněji než u nás a s velkým prospěchem.

Jako označení literárního žánru či druhu textu se prý toto slovo objevilo poprvé r. 1580 v názvu slavných „Essayes“ francouzského filozofa Michela de Montaigne a o století později je nacházíme v titulu knihy neméně slavného filozofa anglického, Johna Locka, „An essay concerning human understanding“. V starších českých filozofických pracích se tento „Essay“ překládal jako „Pokus“, kdežto jeho zkrácený český překlad z r. 1984 ponechal „Esej“.

Lockovo dílo je ovšem značně rozsáhlé, zatímco v dnešní angličtině se toto slovo užívá (necháme-li stranou školní kompozice) pro označení kratšího prozaického textu, v němž autor uvažuje či pojednává o nějakém jednotlivém tématu (nikoli jen filozofickém nebo uměleckém, nýbrž i vědeckém, sociálním apod.), a to ze svého osobního hlediska a bez snahy o úplnost. Protože jde o styl úvahový, nejde autorovi o to shromáždit, uvést, podrobně analyzovat a vyhodnotit nějaká nová fakta či zjištění, nýbrž předložit a z jistého jím zvoleného aspektu posoudit nějaký už známý problém a zaujmout k němu do velké míry subjektivní stanovisko; autor argumentuje, vyvozuje a dovozuje jisté obecné závěry, poukazuje na zajímavé souvislosti atp.

Abych svůj výklad dovedl k závěru: Dnes se v češtině užívá název esej – zřejmě podle anglosaského úzu – ve významu širším než dříve, a to pro úvahy na různá témata, v neposlední řadě na aktuální témata vědecká, často nazíraná z aspektů filozofických, etických, ekologických ap. O novém rozšíření nejen tohoto názvu, ale i samého textového žánru svědčí třebas i to, že rubriku „Eseje“ zavedl i Vesmír a např. články „Poslední zdravý člověk“ a “Hrdlo láhve“ ze zmíněného 10. čísla jsou názornou ukázkou esejistického stylu. Ostatně, eseje představují zpravidla i redakční úvodníky.

Myslím si však, že by nebylo žádoucí, kdyby dnešní rozmach esejistického stylu vedl na druhé straně k ústupu nebo oslabování vlastního vědeckého stylu, i když ovšem i ten se dnes mění.