Duše a závora

Návštěva zemí s krajně izolacionistickými tendencemi poskytuje těsně po pádu informační bariéry, která je po léta obklopovala, zajímavý průhled důsledky kulturní izolace a jejím vlivem na lidi a jejich smýšlení. Nejvýraznějším příkladem podobných snah je nepochybně Albánie nedávné minulosti, protože izolační membrána kolem Ruska byla vždy poněkud permeabilní, byť difuze jednotlivostí do odlehlejších oblastí trvala léta. Proti obecnému očekávání západní Evropy (a méně izolovaných částí té východní), sycenému přesvědčením, že jakás-takás intelektuální úroveň neoddělitelně souvisí s co největším množstvím co nejčerstvějších informací, není úpadek způsobený izolací tak strašný. K aroganci naší doby ostatně patří předpoklad, že vše podstatné bylo odkryto v posledních desetiletích a předchozích deset tisíc let od počátku neolitu beztak produkovalo pouze nepodstatnosti a žvásty.

Když mluvíme s některými představiteli inteligence těchto zemí, je občas těžké ubránit se dojmu, že hovoříme s někým z minulých desetiletí, jen povrchně obeznámeným se současností (na to nemusí být izolace zdaleka úplná – západním pozorovatelům Češi současné doby často připomínají jejich krajany z padesátých a šedesátých let). To, co budí dojem zaostalosti, je právě analogie s čímsi nedávno u sebe samých překonaným a pociťovaným dále jako směšné a “z módy“. Obdobná situace je např. v oblékání – šaty ze čtyřicátých let budí útrpnost a posměšky, renezanční hábit je ovšem už malebný a zajímavý. Zatímco v ne zcela kompletním obrazu současnosti neustále hledáme nedostatky a chyby, v dostatečné odlehlosti kvitujeme s velkým povděkem jakýkoli projev lidství, neřku-li intelektuality (Pygmej v trávové sukýnce a s lukem způsobí senzaci, umí-li odmocňovat, byť s obtížemi). A právě ona hra, kdo líp a kdo rychleji zareaguje na nové podněty a přizpůsobí se jim, je jedním ze základních předpokladů dominance ve společenském styku vůbec (obraz světa vzdělaného člověka přelomu století nebyl o nic méně konzistentní než náš a bylo by si s ním možno i zajímavě podiskutovat – nebýt právě řečeného momentu). Osudově se zde ovšem nahrává i z druhé strany, která se křečovitě (a většinou neúspěšně) snaží dokázat svou světovost a světové parametry země svého původu – tím pak vznikají trapné scény obdivování posledního modelu místního rypadla ve stínu rozpadajících se a nedoceněných domácích pozoruhodností. Jen málokdo má odvahu řešit situaci metodou „nadkritického průšvihu“ a přehrát do extrému romantiku čakanu či láptí.

Co se týká možností zcela do kořene vyhubit jednou rozšířené „nežádoucí“ myšlenky, je naděje na úspěch rovná téměř nule. Bdělým očím vždycky ujde nějaký ten výtisk té či oné knihy a právě nimbus zakázanosti jí dodá na půvabu a jejím slovům na váze (pokud se všechny myslitelné ideje povalují v podobě knih na pultech prodejců, je nejobvyklejším řešením nečíst nic nebo skoro nic – už proto, že chybí kritérium výběru). Zejména u početných společností se zavedenou intelektuální tradicí, jako je třeba ruská, je hloubka a šířka vzdělání za těchto omezujících okolností v průměru určitě vyšší, než by byla bez nich. U societ malých, které navíc i před izolací nesly jen lehký nátěr kulturních tradic přesahujících měřítko rozvolněného kmenového společenství (případ Albánie), pak už následná ztráta jednoho každého člověka a jedné každé knihy představuje značnou škodu. Ale i těch pár informací, které přes uměle stavěné bariéry projdou, je příjímáno většinou s obrovským zájmem, lhostejno, zda je to v odborných kruzích článek z imunologie, či mezi lidem barvotisk s ukázkami posledních cizokrajných účesů. Tím se rozdíl vyrovnává snáze, než je obvyklé si představovat.

Podnes dosti rozšířený absolutisticko-osvícenský názor na nezastupitelnou roli státu při šíření myšlenek a vytváření intelektuálního prostředí, v Čechách představující tvrdošíjný pozůstatek obrozeneckých idejí, by měl po zkušenostech hroucení krajně despotických režimů některé své články poněkud revidovat. Ukazuje se, že sice bez státní podpory v určitých oborech doroste „samo od sebe“ jen málo adeptů, že však sotva který obor lidské činnosti zcela vymře. Ostatně i v otevřených společnostech se podporuje ze státní kapsy tradičně jen část „dovedností“ – stavba mostů nepochybně více než poezie. Vzdělávaná veřejnost reaguje na předkládané podněty dost podobně jako živý organizmus – rozdíl je asi jako mezi husou cpanou šiškami a tou, která se chtivě vrhá na pár nabídnutých zrníček.

To, co mezi lidi různých societ vsunuje těžko překonatelné bariéry, není ani tak zaostalost či neinformovanost jedněch a pokročilost druhých, jako spíš zásadně jiná historická zkušenost, jiné příběhy zažité v “období vtiskování“, tj. v našem případě hlavně kolem puberty a postpuberty. Tyto zážitky formují celý onen tzv. „hodnotový systém“, tj. spíše pozitivní a negativní druhotné citové složky nejrůznějších slov a pojmů, a poměrně pevně uzavírají brány duše těm „jinak cítícím“. Velmi výrazné společné zažitky mohou určitou skupinu lidí „stmelit“ a “impregnovat“ i později, jak je známo např. ze zážitků frontových vojáků či vězňů. To, co lidi mezi sebou, a to i v rámci jednoho národa, dělí, je mnohem spíše různost skupinového “folklóru“, tj. hlavně slovníku a s ním spojených citových vazeb, než intelektuální úroveň – intelektuálně silnější a slabší jedinci jsou ve všech typech a vrstvách společností rozděleni zhruba rovnoměrně.