Ze starších ročníků Vesmíru

J. Durdík: O pokroku přírodních věd

[...] Jednostránný pokrok není možný. Není ani jedné doby v historii, kde by se mohlo ukázat: hle zde postupovalo vědění, a mravnost upadala. Za imperatorův římských věda se nemnožila – ač doba mravního úpadku to byla. Jest to čas prospěchů hmotných, které Římané skupili na Italii a na její centrum, doba hrubého i rafinovaného světaužívání.

Nepotřebuju tuším podotýkat, že mluvě o vědění, o přírodních vědách mám na mysli ono hlubší a harmonické poznání, jež uznává právo jedné každé části i celku; nemíním tedy jednostrannou řemeslnost, jež by člověka ráda zas tupým strojem učinila, ani onen jednoduchý na rozum si tlapající materialismus, ani rozmanité karikatury osvěty, kterým surovost jest náhradou za všechny staré idealy; — všem těm už naše přehledná rozprava o pokroku jest mrzkým přečinem, poněvadž zavání duchem filosofickým — ale míním vědění ve skutečném smyslu, v jakém se evropskou kulturou ustálilo, v jakém se v dějinách stopovati dá a jak mu slavní velitelé přírodozpytu vždy rozuměli, totiž vědění filosofické. Rozpor mezi filosofií a přírodní vědou stal se v několika hlavách a jest miznoucí zjev, — všakť už v Německu samém, kdež bylo hlavní jeho sídlo, slovutní přírodozpytci horlivě povzbuzují ke studiu filosofie; Haeckel, Helmholtz, Virchow, Zöllner a j.— poslední zejmena užívá obrazu, že filosofie a přírodní věda opět se shledají ku vzájemnému prospěchu svému jako dva milenci, kteří pro malichernost se nepohodše po nějakou dobu hněvičkovali...

Jen v národě, který má v sobě mravní podstať, budou vědy zkvétat a růst, a naopak beze světla zaniknou i jeho karakterové. To jest naučení, jež nám dává historie věd a bohdá naučení tak jasné, jako kterákoli pravda všeobecně uznaná. Proto volání za vzděláním, za osvětou, za věděním jest také voláním za povahou. Vědění není tak frivolní věc, aby samo se vzdávalo člověku ledabylému — ono vyžaduje dobrého úmyslu a pevné vůle. [...] Pravda nezná žádného slitování.

Opakujme si to, že život jest boj. V života všedním boji člověk, který nepočítá, zahyne, může si míti vedle toho nejkrásnější idealy, nejhrdější vzpomínky na minulost, nejluznější ráje, sny a tuchy před sebou. Ujmou-li se u nás studie mathematické a přírodnické v přesném vědeckém smyslu slova, bude to známkou, že máme životní sílu, že pochopili jsme ideje světové a že na venek jsme dobře ozbrojeni — ba nebude to více známkou života, bude to život sám. Inžinýr při svém zaměstnání musí zapuzovat všechny vedlejjší ohledy a spravovati se pouze číslem a zákonem přírodním: — tak my na venek musíme zapudit všechnu měkkost, všechno liché doufání, že snad kvůli nám příroda bude zázraky konat, a musíme se řídit jen číslem a zákonem přírodním. Uvnitř pak, u krbu domácího, když je po práci denní, můžeme si oddechnout a zablouznit, oheň v prsou nechť pak volně si zaplápolá, aniž bychom musili přiněm železo kouti! Nic se na vzájem nevylučuje, jen když si najde své pravé místo a svůj pravý čas!

Vesmír 3, 86–89, 1874