Využití střevlíkovitých v bioindikaci

Využití společenstev bezobratlých k posuzování kvality resp. narušenosti přírodního prostředí je aktuální již delší dobu. Nic na tom nemění ani skutečnost, že se velice obtížně stanovuje konkrétní charakteristika, která by pro hodnocení stavu byla nejreprezentativnější.

Použití čeledi střevlíkovitých (Coleoptera, Carabidae) k bioindikačním účelům má dlouhou tradici. Průkopnické dílo, které způsobilo výrazný rozmach carabidologie v České republice, je „Klíč k určování brouků čeledi Carabidae Československé republiky“ (Kult, 1947). Na skvělých taxonomických česky psaných základech mohlo mnoho entomologů prozkoumávat naši přírodu. Shromáždili množství podkladů, které umožnily vznik dvou zásadních prací: „Stanovení areálů a subareálů Československa vzhledem k faunistice brouků čeledi Carabidae“ (Pulpán, 1968) a “Vertikální a územní rozšíření brouků čeledi Carabidae v Československu“ (Pulpán, Reška, 1971).

Především díky celoživotní práci nedávno zesnulého pana Jana Pulpána z Prahy, práci prof. RNDr. Karla Hůrky, DrSc., z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a činnosti carabidologické sekce České společnosti entomologické máme nyní bohaté zkušenosti s druhy čeledi Carabidae i s jejich rozšířením a ekologickými nároky na našem území.

Ekologické vlastnosti jednotlivých druhů se jeví jako aktuální právě pro využití v bioindikačním hodnocení. Před deseti lety rozpracoval zmíněnou problematiku J. Buchar u pavouků (1983). Autor tohoto příspěvku společně s prof. K. Hůrkou připravují návrh hodnocení kvality (stavu, ovlivněnosti) prostředí na základě rozdělení čeledi Carabidae do čtyř skupin, podle vazby jednotlivých druhů na určitý typ prostředí, jejich schopnosti či neschopnosti migrace a podle míry jejich přizpůsobivosti.

V první skupině jsou druhy stanovišť připomínající faunu dřívějších geologických období (arktoalpinní a boreomontánní prvky) a druhy svým výskytem omezené pouze na zvláštní útočiště (refugia), jako např. rašeliniště, slaniska, jeskyně, sutě, ale i zbytky původních stepí.

V druhé skupině jsou zařazeny druhy neschopné osídlit náhradní biotopy. Například druhy původních lesů, které nejsou schopny pronikat do lesních porostů s jinou druhovou skladbou rostlin, druhy žijící kolem vod, u kterých změny břehů a břehových porostů nedoznaly proti minulosti podstatných změn nebo druhy luční, neschopné se přizpůsobit životu ve stepi kulturní (pojmem kulturní step se rozumí např. pole nebo pastviny).

Adaptabilní druhy třetí skupiny osídlují i vodní břehy změněných vodních toků a ploch a patří sem také druhy lesní, žijící v různých typech lesů, odkud se šíří i do umělých lesních komplexů, popř. ploch odlesněných.

Značně přizpůsobivé (eurytopní) druhy čtvrté skupiny se šíří kulturní krajinou bez podstatných omezení, bez specifických nároků na kvalitu prostředí. Patří sem i druhy rumišť (ruderálů), polí apod.

Ukazuje se, že pro posouzení kvality a ovlivněnosti přírodního prostředí lze využít procentuálního zastoupení druhů a jedinců daných „ekologických“ skupin.

Konečně využití brouků čeledi střevlíkovitých je navrženo i v metodice sledování epigeonu ¹⁾ v chráněných územích, které organizuje Český ústav ochrany přírody.

O broucích čeledi Carabidae je toho nyní známo mnoho, a to i ve sledování sukcese na narušených či zničených biotopech. Obecně lze říci, že návrat k původnímu druhovému spektru je u velkých zničených území velmi složitý. Vezmeme-li jako základní předpoklad odstranění příčin znehodnocování (deteriorizace), musíme počítat s tím, že druhy vzácné a málo rozšířené (stenotopní) a neadaptivní, pakliže na původních stanovištích vůbec přežívají, se navrátí do obnovené přírody až v době, kdy vesměs velmi složité přírodní podmínky nabudou hodnot původních.

Z tohoto pohledu se velmi optimistické vize rychlého obnovení „kraje pod Pálavou“ jeví jako málo pravděpodobné. A to i za předpokladu, že existují zbytky původního lužního prostředí v oblasti Křivého jezera, odkud by zřejmě regenerace společenstev střevlíkovitých lužního lesa začala.

Počáteční sukcesní stadia by byla charakteristická expanzivními druhy fauny střevlíkovitých (na vysušených místech) a druhy adaptabilními, ať už by to byly druhy žijící u vody či nikoliv. I když by index diverzity střevlíkovitých mohl být v této době vysoký, rozhodně by to neznamenalo, že můžeme být se stavem prostředí spokojeni. Obnova všech složek lužního lesa totiž potrvá podstatně déle.

Neznamená to ale, že bychom se o to neměli pokoušet.