Chemická metoda rozšíření pevniny

Dva nizozemští vědci získali od vlády a průmyslu podporu na výzkum možnosti zvýšit úroveň mořského dna v pobřežních oblastech jejich nízko položeného státu. Docílit toho chtěli přeměnou podpovrchového vápence v sádru pomocí odpadní kyseliny sírové.

Nápad vychází ze skutečnosti, že sádra (CaSO₄.2H₂O) zaujímá dvakrát větší objem než odpovídající množství uhličitanu vápenatého. Olaf Schuiling, profesor geologie na katedře geochemie Univerzity v Utrechtu, a Jan D. Nieuwenhuis z konzultantské firmy Delft Geotechnics budou po tři a půl roku provádět studii své patentované myšlenky. Předpokládané náklady ve výši 640 000 USD jim na to poskytne nizozemská organizace Technical Research Foundation, zaměřená na financování výzkumné činnosti. Práce se zaměří na pokusy v laboratorním měřítku a počítačové modelování. Budou do ní zapojeni studenti z Vysoké školy technické v Delftu a z Utrechtské univerzity. Spolupracovat při tom budou také vědci z Ústavu experimentální mineralogie v Moskvě, kteří studují metasomatizmus, tj. změny chemického složení a struktury hornin vlivem kapalin pod velkým tlakem. Související otázky, jež při tom mají být řešeny, zahrnují imobilizaci těžkých kovů v odpadní kyselině na rozhraní sádry a vápence a změny propustnosti hornin v důsledku vstřikování kyseliny sírové.

Schuiling zamýšlí provést na vybraných místech nad vrstvami vápence až 1 km hluboké vrty pro účely vstřikování kyseliny sírové. Očekává, že vzniklá sádra zvýší mořské dno až o několik metrů a že se tím zvětší plocha souše. Podle něj se případy „nabobtnání“ země již vyskytly při havarijních únicích kyseliny sírové. Jeden z těchto případů se stal v podniku na výrobu kyseliny fosforečné v Brazílii a způsobil značné poškození závodu. Další byl pozorován v Nizozemí v Pernisu, což je průmyslová oblast blízko Rotterdamu (Chemical and Engineering News, Vol. 70, 1992, No. 41, p. 10).