Kolik zbývá budoucnosti? - CO₂ opět na scéně

Před deseti lety publikoval J. E. Lovelock s M. Whitfieldem studii o neustálém poklesu obsahu CO₂ v atmosféře. Nešlo o provokaci v době, kdy už bylo jasné, že obsah antropogenních plynů v atmosféře znepokojivě narůstá, ale o velmi zajímavou studii o chování CO₂ v geologické historii. Oba autoři se snažili ukázat, že průměrný obsah CO₂ v atmosféře během posledních několika set milionů let postupně klesá a až klesne pod úroveň 150 ppm, přestane u vyšších rostlin fungovat fotosyntéza, což povede k zániku celé biosféry. Chybějící CO₂ se podle tohoto modelu bude stále více vázat do zvětrávacích produktů litosféry. V jednom z posledních čísel časopisu Nature (č. 360, str. 107, 721-722, 1992) se k tomuto problému znovu vrací Ken Caldeira a J. F. Kasting. I oni předpokládají úplný rozvrat biosféry následkem chybějícího CO₂ v atmosféře, což ovšem odhadují, že se stane až za jednu miliardu let. Vlastně by nás to vůbec nemuselo zajímat, kdyby Tyler Volk ve stejném čísle nenaznačil, že k rozvoji poměrně moderního svrchně křídového rostlinstva nevedly jenom vnitřní evoluční faktory, ale právě snížení parciálního tlaku CO₂ v atmosféře, kterému se fotosyntetizující organizmy byly nuceny přizpůsobit.

Problém spočívá v tom, že o obsahu CO₂ v atmosféře jsme dobře informováni jen za posledních asi 200 000 let, kdy máme k dispozici série měření vzduchových bublin z ledovců. Lovelockův model stojí tedy podle mého názoru na velmi chatrných datech, ale na skvělé myšlence vzájemné propojenosti biosféry, atmosféry, litosféry a hydrosféry. J. Lovelock dokázal překročit bariéru biologie a prohlásit, že existuje intimní interakce mezi „živou“ a “neživou“ přírodou. Nazval ji geofyziologie. Dnes pro ni specialisté z NASA používají označení Earth-system science, věda o zemských systémech.