Jazyky na vymření

Leckdo z vás se už asi někdy v duchu nebo i nahlas zeptal, kolik že je vlastně na světě různých jazyků. Odpověď může být vždy pouze přibližná, nejen vzhledem k obtížnosti jejich zjišťování, ale i proto, že nebývá vždy jasný rozdíl mezi jazykem, nářečím atp. Poslední seriózní odhad (publikovaný r. 1992) mluví o 6 000 až 6 500 jazyků, kterými se dosud na světě mluví. Měli bychom ovšem přesněji říci: kterými dosud ještě mluví třeba i jen malá skupina lidí. Jazyků stále ubývá a k tomuto jejich odumírání a smrti se ještě vrátím. Napřed však uvedu některé zajímavé údaje o rozložení jazyků v různých částech světa.

S největší jazykovou rozmanitostí (či diverzitou, chcete-li) se setkáváme v Asii a v pacifické oblasti (asi 3 000 jazyků) a rovněž v Africe (1 900) jazyků). V obou Amerikách bylo dohromady napočteno zhruba 900 jazyků, kdežto v oblasti Evropy a Středního východu je jich jen 275. Přitom velká většina jazyků (přibližně 5 000) je soustředěna v pouhých 22 zemích; v 9 zemích (Papua - Nová Guinea, Indonésie, Nigérie, Indie, Kamerun, Austrálie, Zaire a Brazílie) má každá více než 200 jazyků a počet jazyků v 13 zbývajících zemích (jako je např. Čína, USA, bývalý SSSR, Filipíny, Středoafrická republika) se pohybuje mezi 160 až 200 jazyků.

Jenže vyhlídku na přežití má jich jen poměrně malý počet. Zcela odsouzeny k brzkému zániku jsou ty, jimž se už děti neučí jako své mateřské řeči. A takových je např. v Austrálii 90 % z 250 dosud existujících. Je jasné, že současné civilizační poměry vymírání jazyků nebývale urychlily, že dochází k jejich rapidnímu zanikání.

Jistou záruku dalšího života mají ty jazyky, jimiž mluví velký počet mluvčích (jako spodní hranice se uvádívá 100 000) a jsou jazykem oficiálním, vyučovaným na školách atd. Počítá se, že těchto „bezpečných" jazyků je na 600. Avšak jazyky menší, byť se jim děti učí dosud jako své mateřštině, bývají často v silné konkurenci s nějakým jiným, „silnějším“ jazykem, pro mládež přitažlivým, a v takovýchto vícejazyčných společenstvích bývá pak původní jazyk vážně ohrožen ve své další existenci. A byla vyslovena dokonce prognóza, že budoucí století přinese zánik 90 % všech lidských jazyků.

Formalisticky orientované lingvistice tyto závažné skutečnosti unikaly a unikají, nezajímají ji. Avšak pro funkční přístup k jazyku a jazykovému dění, který za každou větou vidí mluvčího, který ji pronesl, a posluchače, pro nějž je určena (abych parafrázoval Viléma Mathesia), zaměřený sociolingvisticky a psycholingvisticky, představují tyto jevy významný předmět jeho zájmu. Ukázalo se to i na letošním světovém kongresu v Kanadě, organizovaném Stálým mezinárodním komitétem lingvistů (CIPL): téma „Zanikání jazyků“ bylo jedním ze dvou hlavních a k této diskusi byl předem vydán sborník Endangered languages, přinášející rozbory situací v „nejohroženějších“ oblastech světa. A nikoli marně byla v této souvislosti připomenuta analogie s ohroženými druhy živočišnými a rostlinnými. I jazyk má své ekologické problémy (jak upozornil už před 20 lety E. Haugen).

A tu nás napadá: nejsou snad dnes do jisté míry ohroženy všechny jazyky, i ty zdánlivě bezpečné? Řeknete asi, že rozhodně s výjimkou angličtiny, která se naopak jeví jako hlavní „ohrožovatel“. Snad - ale dodal bych, že i ta (ve svých různých varietách: britské, americké, ...), vzatá jako mateřský jazyk svých společenství, je ohrožena, a to onou angličtinou, která se postupně vytváří a šíří jako prostředek celosvětové komunikace; ta má své osobité zvláštnosti, dané též tím, že jejími uživateli jsou mluvčí nejrůznějších jazyků, z nichž většina vnáší do své angličtiny, mluvené i psané, leccos ze svého.

Budoucnost národních jazyků Evropy v této situaci, jejich vztah k tomuto nadnárodnímu dorozumívacímu prostředku, je dnes záležitost velmi aktuální a její závažnost pociťujeme i my Češi. Při Evropské akademii (Academia Europaea) v Londýně se vytváří studijní skupina pro jazykovou politiku v rozvíjející se a proměňující Evropě a k jejímu programu se hlásí i nový výzkumný projekt Ústavu pro jazyk český AV ČR „Čeština v Evropě na přelomu tisíciletí“, sponzorovaný Grantovou agenturou ČR. Snad o něm pohovořím podrobněji někdy jindy. Dnes však chci zakončit obecnější úvahou.

Evropa, a nejen ona, spěje, zdá se, k jakési monokulturnosti a tím i k jistému druhu jednojazyčnsoti. Je to nepochybně proces ekonomicky výhodný - avšak zároveň nežádoucí z hlediska ekologického. Je třeba hledat vyvážené řešení. Kdyby se měla ztratit kulturní a jazyková rozmanitost, co by bylo v Evropě ještě zajímavé? Tak se ptá H. Weinrich ve své stati „Ökonomie und Ökologie in der Sprache“, uveřejněné ve sborníku Linguistic unity and linguistic diversity in Europe (1991). A přední americký sociolingvista J. Fishman vyslovil přesvědčení, že obrovské kulturní bohatství nesené jednotlivými národními jazyky, spojené se vzájemným kulturním obohacováním, je věcí nadmíru žádoucí „uprostřed temnoty technologií a zmechanizovaného a znecitlivělého lidstva“. Není jistě bez významu, že je to přesvědčení někoho, kdo žije a působí v zemi, v níž jsou unifikační procesy zvlášť živé a složité, jemuž však zároveň není cizí evropské chápání kultury v duchu Herderově a Humboldtově.