Divy nebeské

Nedávno si mi po telefonu stěžoval pečlivý čtenář Vesmíru Ludvík Vaculík, že navzdory našemu názvu uveřejňujeme poměrně málo článků o opravdovém vesmíru, speciálně pak málo obrázků z kosmických sond. Doufám, že Vás, Ludvíku, toto číslo potěší, i když lze váhat, zda planety osahávané takhle zblízka našimi přístroji nepatří již víc do světa lidí než do vzdáleného vesmíru.

Dva příspěvky v tomto čísle, jeden od Petra Jakeše (Vesmír 73, 23, 1994/1) a jeden od Jaroslava Langmaiera (Vesmír 73, 16, 1994/1), nám líčí další výpravy lidské civilizace k planetám. První článek je o radarovém proniknutí do intimního soukromí krásné Venuše, druhý o plánované audienci u přísného a nesmlouvavého Saturna.

Venuše a Saturn, dvě výjimečné a tajemné planety, přitahují odnepaměti vědce, básníky, blouznivce a mystiky. Venuši si oblíbili dokonce i logici: její dva slavné převleky, jeden večerní a druhý jitřní, jí přisoudily roli obligátního příkladu na rozdíl mezi významem a smyslem slov.

Pro zajímavost jsem si otevřel knížku „Divy nebeské“, kterou na přelomu století napsal známý francouzský hvězdář a popularizátor vědy Camille Flammarion. Čtu o Venuši: „Hvězda ta zjevuje se ráno přede dnem a večer před nocí“ a je tedy „hvězdou všech těch, kteří rádi u večer sní, od pastýře, jenž vrací se s polí svých, až po bytosti srdcem spřízněné, jichž duše se za noci setkávají.“ Nicméně „někteří zlí jazykové tvrdili, je-li Venuše tak krásná z daleka, že jest velmi ošklivá z blízka. Jistě ani jeden z čtenářů mých, a zvláště ze čtenářek, nesdílí tento názor: jest přece možno býti krásným z blízka i z daleka zároveň, není-liž pravda?“

Zatímco proměnlivá Venuše symbolizuje ženskost a smysl pro krásu, je zdrženlivý Saturn symbolem trvání a stability. Jemu „nepřáli staří básníci, kteří ovšem netušili ještě jeho velkolepost a jeho bohatství. Pokládán byl tehdy, dokud Uran nebyl objeven, za poslední mez soustavy planetární i považován za nejchladnější i nejpomalejší z těchto hvězd. Byl to bůh času, svržený s trůnu a vypuzený do vyhnanství. Běda těm, kteří rodili se pod vlivem jeho!“ Dokonce „někteří hledí na něj ještě dnes zlým okem“ jako na „místo, kde ztrestají se duše zlé, kdežto duše šťastné vznášejí se ze světů k světům.“ Doufejme však, spolu s Flammarionem, „že svět ten jest méně strašlivý, nežli se zdá v očích předpojatých“, že „nepostrádá věru bohatství a kdyby nám bylo dopřáno navštíviti jej, snad shledali bychom jej krásnějším nežli Zemi, i přáli bychom si sídliti navždy v královské a majestátní této říši.“

Při zkoumání planet sluneční soustavy se touha po vědeckém poznání, nezatíženém subjektivními perspektivami ani citovým zaujetím, paradoxně propojuje s lidským nutkáním vychutnat zážitek z bezprostředního setkání s exotickou krajinou a z pohledu na její podivuhodně zvrásněná pohoří.

Mnoho bylo napsáno o užitečnosti astronautiky a kosmického výzkumu, o tom, zda a k čemu je vlastně dobrý - ať už přímo či nepřímo, prakticky či politicky (přečtěte si též úvahu Karla Pacnera v tomto čísle, Vesmír 73, 47, 1994/1). Něco mi však v tom všem chybí. Je jistě výborné, známe-li s nejvyšší možnou přesností dráhy, pohyby, velikosti a hmotnosti té či oné planety i všech jejích měsíců, známe-li teplotu jejího nitra i povrchu, chemické složení a původ hornin, dynamiku ovzduší. Nemohu si však pomoci, já bych všechna tato data bez váhání vyměnil za jednu jedinou procházku po jejím povrchu.

Zatím máme, v případě Venuše, jenom snímky zkompilované počítačem - zaplať však pánbůh za to! Můžeme se již zamýšlet nad tím, zda dva nové převleky této dámy, jeden z daleka, druhý z blízka, jsou oba stejně krásné.

Prohlédněte si proto obrázky, prosím.