Geodiverzita

Geodiverzita je substrátová a morfologická rozmanitost určitého území (substrát je horninový podklad). Pokud máme v barvitém Českém masivu území jako Český kras nebo Křivoklátsko, kde se setkáváme s mozaikou hornin různého složení a tvrdosti (vápence se střídají s nevápnitými břidlicemi nebo světlé vulkanity s vysokým obsahem SiO₂ sousedí s tmavými, úplně odlišnými vulkanity), můžeme mluvit o vysoké substrátové diverzitě. V Českém krasu, např. v údolí Kačáku, se často úzká skalnatá údolí tvořená vápenci náhle na kontaktu s břidlicemi rozšíří do široce rozevřených, měkce modelovaných svahů, a pak se v další poloze vápence opět sevřou do úzkého kaňonu. Podobně plochá zemědělská krajina na Kokořínsku, často ležící na vložkách vápnitých pískovců, náhle přejde do skalních labyrintů a úzce zaříznutých roklí tvořených křemennými pískovci.

To jsou příklady morfologické diverzity, která obvykle bývá provázána již zmíněnou substrátovou či horninovou rozmanitostí. A je přitom naprosto pochopitelné, že na různé druhy podkladu, tu více či méně úživného, vlhkého či suchého, jílovitě či kamenitě rozpadlého, hlubokého či mělkého, je vázán různý typ lesa a porostů vůbec, že jinou přírodu najdeme v údolní nivě a jinou na vyprahlých skalách nad řekou. Jedním z hlavních předpokladů druhové rozmanitosti – biodiverzity – je geodiverzita (viz článek V. Ložka – Vesmír 79, 97, 2000/2). Zatímco problém biodiverzity je zpracováván v desítkách monografií, o geodiverzitě téměř neslyšíme. ¹⁾ Je to tím, že když jedno jaro nepřiletí divoké husy nebo zanikne lokalita popelivky sibiřské, každý si toho všimne, kdežto změny geodiverzity probíhají postupně, ba plíživě již po několik staletí. Obrovské změny prodělala naše krajina zejména za posledních sto let.

V posledních několika letech jsou při plynofikaci nebo zavádění telefonů hloubeny rýhy táhnoucí se desítky kilometrů. Dosahují až k podloží, takže můžeme dobře sledovat, jaká byla původní geodiverzita krajiny a kdy byla ochuzena. Informují nás o tom úlomky škváry, cihel a pravěkých či novověce glazovaných střepů. Systematicky jsem v posledních letech procházel rýhy v Českém krasu.

Záznam ve výkopu

Vyjděme podél rýhy Telecomu od karlštejnského nádraží směrem na Liteň a podívejme se, co se s krajinou dělo. Nejprve rýha běží od železnice širokou nivou až k bokům údolí. Profil je i ve výšce 5–6 m nad současnou hladinou Berounky tvořen hnědými povodňovými hlínami. Podle hnědě glazovaných střepů kameniny poznáme, že tak vysoko zasahovaly v posledních 150–200 letech povodně. Občasné ojedinělé kameny v jinak jemnozrnných hlínách mohou mít jediný původ – byly přineseny roztávajícími ledovými krami. A když přehlédneme údolí a vyneseme si linii 6 m nad současnou hladinou řeky, zjistíme, že uvnitř zatopené oblasti by při další velké povodni zůstalo několik stovek, ale spíš několik tisíc chat a domů. Rýha teď opustí nivu a šplhá se nahoru do strání – objevíme zde zbytky terasovaných políček či sadů. Na svahu bylo kdysi mnohem víc různých rokliček – dnes jsou zaneseny hlínou a úlomky moderních cihel (starých nanejvýš 100 let) leží až 1,5 m hluboko. Na jiných místech je patrné, že diabasové skalky zasahovaly na povrch, ale byly asi již v 18.–19. století odlámány, aby nepřekážely zemědělství. Dnešní svah údolí je plochý, poměrně jednotvárný, ještě nedávno byl však rozbrázděn údolíčky a zvýrazněn nevysokými skalkami.

Podél golfového hřiště se rýha postupně vyšplhá až na „náhorní plošinu“. Zde naopak na troskách zemědělských terásek vznikl jakýsi cockpitový ²⁾ reliéf malých kopečků a depresí. Ochraně přírody ani nám golfové hřiště nevadilo, jenže jsme nevěděli, že musí být porostlé specifickým trávníkem, kvůli němuž je nutné trochu „podusit“ místní travní společenstva. Dále rýha asi kilometr prochází rovnou zemědělskou krajinou, kde zdánlivě není co zkazit. Hned za hřištěm ale narazíme na pohřbenou slatinu s černou hutnou půdou, která obsahuje zarezlé stonky dávného rákosu. O kousek dál býval nejen další mokřad, ale zvedala se tam skalní hradba kontaktně metamorfovaných liteňských břidlic. Dnes je tu kukuřičná poušť, ale ještě nedávno byla tato jednolitá plocha systémem polí oddělených mezemi, které byly na přirozených zlomech reliéfu. Mezi poli ležely dvě pramenné mísy a nejméně jedno bahnité jezírko. Tušíme zde čolky, upolíny, vstavače, možná zde hnízdily kachny jako v dosud existujícím mokřadu nad Tetínem.

Cestou dále k Litni rýha ukazuje další meze, nějaký skalní výchoz, drobný pramen, několik domů stojících podstatně blíž silnici než dnešní bytovky. Celkový dojem? Tam, kde ještě nedávno existovala vedle sebe řada stanovišť v krajině s vysokou geodiverzitou, a tím i biodiverzitou, máme dnes tři segmenty krajiny: jedno velké pole dole v nivě, jeden zarovnaný svah a jedno další pole na plošině.

Nutkání linearizovat přírodu

Něco podobného ukazuje nejen rýha vedená od Berouna k Tobolce a na Brdy, ale i řada jiných rýh po celých Čechách. Svůj podíl jistě odvedlo necitlivé využívání krajiny, ale můžeme pozorovat ještě něco jiného, co vychází z psychologie člověka. Nazval bych to „linearizujícím a planačním pudem“, který člověka nutí zarovnávat svahy, napřimovat koryta, odstraňovat i takový přírodní chaos, který je plodný. Viděl jsem chataře, který nebyl líný odtáhnout kamna 2 km do lesa a zavalit jimi ústí středověké štoly (snad to dělal z jakýchsi archaických pohnutek uzavřít vchod do podsvětí).

Je třeba počítat s tím, že hodnotou je nejen každý motýl či petrklíč, ale také tvary zemského povrchu, neporušené půdní horizonty, osamělé balvany, původní výška údolního dna. To vše stojí za ochranu, protože to podpírá křehkou stavbu biodiverzity. Nechci teď mluvit o krajině domova a o pocitu ztráty domova, který v nové době postihl mnoho lidí. Raději upozorním na nový prvek ochrany životního prostředí – ochranu význačných krajinných prvků, k nimž patří i geologické a geomorfologické lokality.

V Českém geologickém ústavu vznikl registr významných geologických lokalit – na území ČR jich je evidováno asi 1500. V posledních dvou letech jsem postupně zpracovával geologické lokality asi na polovině území středočeského kraje a byl jsem překvapen silou geodiverzity, rozmanitostí drobných přírodních klenotů – skalek a výchozů – s nimiž se lze setkat na dohled od hlavního města. Slova znějí samozřejmě, ale prohlédněte si fotografie na s. 100. I bez mého přesvědčování bude jasné, že mluvíme o skutečném národním dědictví, o kráse a přírodovědné hodnotě, která už samozřejmá není.