Přírodověda a zvířata

Článek odborníka pro vědu o laboratorních zvířatech Ivo Kunstýře oživuje probíhající diskuse o oprávněnosti pokusů na zvířatech tím, že uvádí konkrétní příklady a situace, kdy se v historii mediciny důležité objevy nemohly udát bez použití laboratorních zvířat. To oceňuji, tím spíš, že jsem sám čtvrt století na laboratorních zvířatech experimentoval, a mohl bych dodat další příklady. Docela k věci se mi zdají být i autorovy postřehy o motivacích zavilých ochránců pokusných zvířat, i když o tom by vlastně neměli referovat přírodovědci, ale sociologové a sociální psychologové; autor se na ně ostatně i odvolává. V současné poušti (pseudo)vědeckých frází působí také sympaticky, že autor dovede svěže promluvit bez berliček myšlenkových a slovních prefabrikátů, poněvadž se dovede dívat na svět vlastníma očima.

Co mi však na jinak sympatickém článku vadí, je jistá autorova naivita ve věcech filozofie, která prosvítá i přes jeho sebejistý tón, když mluví o "pomyslnosti" etiky pro rozum a o hříších "filozofickoteologické" (!) etiky. Nechme stranou jeho slučování filozofické etiky s náboženskou etikou např. bible, ačkoliv obě představují přinejmenším "metodologicky" dva různé světy. Dodnes (bohužel) neexistuje v rámci filozofie žádná jednotná etika, ani obecná, ani v aplikaci na vztah člověka ke zvířatům. "Encyclopedia of Bioethics" (MacMillan, 1995, Vol. 1, str. 158 nn.; ed. W. T. Reich) vyjmenovává a líčí v této souvislosti koncepci Aristotelova perfekcionizmu, Hobbesova kontraktarianizmu, Kantovy deontologie, Benthamova a Millova utilitarianizmu, Reganovy teorie práv zvířat jakožto "subjektů života" aj. Tyto koncepce spolu zčásti souhlasí, některé se však přímo vylučují (deontologie a utilitarianizmus). Není tedy možné mluvit o jediné filozofické etice vztahu člověka ke zvířatům, a tu pak kritizovat. Autor má i podle mých zkušeností pravdu, říká-li, že ne všechny bioetické výplody dnešních filozofů jsou kvalitní. Buďme však spravedliví a uznejme, že také ne všechny se zásadně staví proti používání zvířat k pokusům, a dokonce i k výuce(!). (Doporučuji v této souvislosti přečíst si zvláštní suplement The Hastings Center Report z května a června 1990, pod nímž je podepsáno 23 filozofů, včetně Hanse Jonase, jehož cituje prof. Kunstýř.)

Odpor profesora Kunstýře k filozofické etice, jak se v zrcadle jeho článku jeví, se mi zdá typický pro postoj většiny přírodovědců k filozofii vůbec. Z filozofie se však není možné vyzout, ani před ní do přírodovědy utéct. Filozofie jako tematizování bytí jakožto bytí a současně i reflexe tohoto vztahování se k bytí je definitoricky nejširším pojmovým "prostředím", ve kterém se lze vůbec intelektuálně pohybovat. Jakákoliv kritika filozofie tedy patří zase do filozofie a není legitimně možné ji vést z pozice přírodovědy, která na to není - na rozdíl od filozofie samé, jež je historicky vzato permanentní sebekritikou - konceptuálně vybavena. Tím nechci tvrdit, že kritika některých tezí filozofů, které často překračují zase rámec možností filozofie, není oprávněná, např. právě z přírodovědeckého hlediska; musíme se pokusit rozlišovat filozofii jako ideální útvar, spadající do sféry definitivně nahlédnutelného, a filozofii jako sociologický a historický jev.

Pro autora je etika "subjektivní záležitostí". Normativní etika (nikoliv tedy pouhá empirická věda o mravních činech, o kterou tu nejde) je však součástí filozofie a ani filozofie se nemůže zříkat odpovědného myšlení, i když její "důkazy" v principu nemají nutkavost důkazů přírodovědeckých, neřku-li matematických. (Mimochodem, ani dokazatelnost v matematice není bez filozofických předpokladů, viz spor matematického intuicionizmu s matematickým apriorizmem.) "Přírodovědecká etika" je nedorozumění: etika je vždycky filozofováním (nebo součástí teologie), i když o ní promlouvá přírodovědec. Ani mezi přírodovědci nebude v jejich bioetických názorech jednota a i jejich stanoviska se pojmově situují do média filozofie (třeba mnohdy i značně naivně). Přírodověci často fakticky filozofují, zároveň si to však neuvědomují nebo to popírají, v každém případě se pohybují na cizí půdě a výsledky někdy vypadají podle toho.

Argumenty prof. Kunstýře lze chápat jako součást - ovšem právě jen součást, nikoliv základ - argumentace utilitaristů. Ti, velmi zhruba řečeno, říkají: Když chceme rozhodnout, je-li čin morálně správný, musíme sečíst celkovou sumu dobra, které přinese, a tu vážit proti celkové sumě zla, které způsobí. Proti Aristotelovi a Kantovi se utilitaristé neptají, jestli může zvíře myslet, ale jestli může trpět. Utrpení zvířat lze podle nich připustit, je-li to nezbytná cena za souhrn vysoce hodnotných důsledků, hodnotných ovšem především pro člověka (do jisté míry i pro člověkem pěstovaná, popř. ošetřovaná zvířata). Logicky nutným doplňkem této argumentace je, že pokusy na zvířatech jsou i dnes z vědeckého hlediska skutečně nezbytné, a v tom je právě důraz Kunstýřův. Nezdá se však, že by si byl vědom, že jeho argumentace předpokládá platnost jisté filozofické argumentace, ať už utilitaristické, nebo nějaké jiné podobné; on svá etická pravýchodiska ani neformuluje, ani nezdůvodňuje. Vystavuje se tak nebezpečí, že ten, kdo jeho zamlčené filozofické hledisko nesdílí, nebude jeho článkem přesvědčen.