Popularizace české vědy
„Mnohé české výzkumné instituce dotáhly umění nereferovat o převratných objevech k pochybné dokonalosti.“
Výzkumné ústavy a univerzity bojují o prostor v populárním zpravodajství o vědě stejně jako popové zpěvačky o titulní stránky bulvárních novin. Odborný článek v prominentním časopise, například Nature, se tak stává podnětem ke spuštění dokonale seřízené mediální mašinérie.
S několikatýdenním předstihem začne být rušno v tiskových odděleních domovských institucí autorů té které práce. Psaní tiskových zpráv je vysoké umění, samotným vědcům zpravidla nedostupné. Specialisté na mediální komunikaci, vládnoucí vytříbeným stylem, si tedy s vědci, střežícími správnost obsahovou, opakovaně přeposílají stále vycizelovanější texty. Většina odborných článků má autory z několika institucí, což úkol dále komplikuje. Každá instituce se přirozeně snaží zvýraznit úlohu vlastních vědců, nicméně nemůže tak činit příliš razantně, tedy na úkor ostatních, aniž by to vedlo ke sporům uvnitř autorského týmu. Vědci velmi rychle poznají, že spolupráce s médii je procházka růžovou zahradou, měnící se místy na minové pole.
Ani samotný časopis Nature nezahálí. Nejprve pro jistotu upozorní tiskové odbory všech institucí svých autorů na nadcházející článek, snad pro čistě hypotetický případ, kdyby bylo autorovi žinantní na svůj článek upozorňovat sám. Týden před uzávěrkou vydá redakce časopisu vlastní tiskovou zprávu, vyzdvihující několik mediálně nejzajímavějších článků. Pět dní před publikací zpřístupní novinářům všechny nové články, a ti se tedy mohou vrhnout přímo na jejich autory. Autoři jsou v tomto okamžiku také upozorněni, že by měli být v následujících dnech médiím k dispozici zhruba 24 hodin denně. Vše se ovšem zatím odehrává v přísném utajení. Jakékoliv zveřejnění informací o připravovaných článcích je embargováno, a to vždy do středy 18 h londýnského času, tedy do dne předcházejícího tradičně čtvrteční publikaci časopisu. Embargo se bere velmi vážně a jeho porušení může být i důvodem k stažení již přijatého odborného článku z tisku.
Okamžik vypršení embarga působí jako startovní výstřel mediálního závodu, během něhož svět oběhne vlna zpráv o novém čísle Nature. V prvních hodinách nastupují předem připravené články a tisková prohlášení, za nimi články nově psané. Důležité jsou texty tiskových agentur, postupně přebírané ranními zprávami a novinami od Nového Zélandu, kde svítá nejdříve, přes Evropu až po trestuhodně opožděné západní pobřeží USA. Během prvních 24 hodin se objevují rovněž telefonické rozhovory autorů s novináři, některé ve formě podcastů, tedy mluvených komentářů posílaných na rostoucí populaci iPodů. Vlastní podcast má i časopis Nature. Nové zprávy promptně zpracovávají také internetové servery specializované na vědu, chytlavých témat se obratem chytnou i blogy a jejich čtenáři je začnou více či méně pilně diskutovat. Vlastní stáj blogujících autorů si udržuje i časopis Nature. Mediální vlna zpravidla nabývá na intenzitě prvních 24 hodin, vrcholí druhého dne, a poté začne opadávat, neboť je třeba se již připravovat na objevy dalšího týdne.
Celý tento mumraj probíhá za lítého boje tiskových oddělení všech zúčastněných univerzit a výzkumných ústavů, jež se asertivně přetahují o pozornost médií – organizují tiskové konference, žhaví telefony na své kontakty ve velkých redakcích, nabízejí interview s autory. Každá odborná instituce se na světové, tedy anglicky mluvící a píšící scéně snaží prosadit a přilákat pozornost k svým vědcům a jejich, samozřejmě zásadnímu, podílu na skvělých nových objevech. Tedy přesněji řečeno každá instituce, pokud nejde náhodou o instituci českou.
Pokud vám připadá tento způsob popularizace vědy jako z jiného světa, je to dojem zcela správný. V naší obrozenecké tradici se totiž popularizací vědy rozumí výhradně zprostředkovávání výsledků české i zahraniční vědy domácímu obecenstvu. V této disciplíně není situace úplně špatná. Tiskem sice čas od času proběhne stížnost na nevděčnou situaci českého vědce-popularizátora, ty jsou ovšem do značné míry odrazem názorových střetů o nejlepší způsoby hodnocení vědy probíhajících uvnitř vědecké obce. O nedostatečném ocenění popularizace vědy pak hovoří často zastánci názoru, že psaní o cizích objevech by mělo být považováno za plnohodnotnou náhradu činění objevů vlastních, takže profesury je třeba udělovat za novinové články. Tato nesmyslná diskuse již naštěstí doznívá, i když zcela asi neutichne ještě dlouho (jak ukazuje i nedávný článek Z. Petákové, Vesmír 86, 605, 2007/10).
Pohled na popularizaci české vědy v zahraničí je naopak tristní. Ne že bychom ji dělali špatně, neděláme ji vůbec. Zda bychom měli, je platnou otázkou do diskuse. Úkol je to jistě obtížný. Prosadit se ve světových médiích vyžaduje víc než vyvěsit tiskové komuniké psané lámanou angličtinou na obskurní webovou stránku. Kromě perfektní vlády anglickým jazykem a stylem by bylo třeba mimo jiné i kultivovat osobní vztahy s novináři zajímajícími se o vědu. Kolik z našich tiskových odborů má třeba v BBC nebo v agentuře Asso ciated Press „svého“ redaktora, je muž by bylo možné osobně zavolat a nabídnout mu horkou novinku z české vědy?
Snahy o celosvětový mediální dosah nemají přílišného smyslu na malých univerzitách či jednotlivých výzkumných ústavech, kde nakonec k objevům světového významu nedochází každý týden. Nicméně vedle desítek odborů propagace, existujících výhradně pro Čechy a Moravu, by se alespoň jeden, zaměřující se na zbytek světa, jistě dobře uplatnil. Bez něj zůstane česká věda pro kosmopolitní vzdělané elity i nadále neviditelná. Konkurence zahraničních vědců s jejich mediálními specialisty se o to spolehlivě postará.
Na klidných vodách domácího mediálního rybníka se plavíme už vcelku úspěšně, byť v neckách s plachtou z prostěradla. Není konečně čas odvážit se i na bouřlivé vody světových oceánů?
Ke stažení
- článek ve formátu pdf [117,46 kB]