Syfilis v Čechách
Původ a výskyt jedné z nejzhoubnějších chorob novověku v Evropě - syfilis - byly a jsou diskutovány z mnoha aspektů. Existenci prokazují historické zprávy a kronikářské zápisy, speciální lékařská literatura a je snaha nalézt doklady i v uměleckých dílech.
Syfilis se objevila jako nová nemoc na samém konci 15. století ve formě zhoubné pandemie, šířící strach a zděšení všude, kde se ukázala, neboť se vyskytovala v rozsahu pro nás dnes již nepředstavitelném a s průběhem krajně rychlým a těžkým. Zpočátku se ani nevědělo, že jde o nemoc pohlavní. Považovala se za "bič boží" a spatřoval se v ní trest za všeobecnou bezbožnost. Dne 7. srpna 1495 vydal německý císař Maxmilián I. svůj pověstný mandát o rouhačství (Kaiserverdikt wider die Gotteslasterer). Mnohá města příklad následovala; bylo zakázáno klíti a hráti v kostky. Představu o syfilidě jako o božím trestu za hříchy podepřela především neznalost jejího původu. Nevědělo se, že především landsknechti se svou ženskou družinou ji roznášeli z místa na místo, ze země do země. Za hlavní příčinu rozšíření epidemie v Evropě se dnes pokládá výprava krále Karla VIII. do Itálie r. 1494.
Vznik a původ syfilis
v Evropě je vykládán dvojím způsobem. Buď zavlečením nové choroby z právě objevené Ameriky Kolumbovými námořníky r. 1493, nebo vývinem venerické syfilis z podobné endemické formy existující již po staletí v oblastech Skandinávie, Středozemí a Mezopotámie. Ať již choroba pochází odkudkoli, její propuknutí v Evropě představuje nástup silně virulentní epidemie v letech 1494 - 1496. Pro obě verze jsou četné doklady.Položme si několik otázek. Pokud Kolumbovi námořníci přenesli syfilis z Ameriky do Evropy, pak by musely být objeveny i v Americe podobné změny na kostrách z předkolumbovské éry. To se zatím bezpečně neprokázalo. Problém však bude daleko složitější. Asi se původce choroby - Treponema - během dob pozměnil. To, že syfilis přinesli jako pohlavní nemoc námořníci, je zřejmě jen poloviční pravda. Druhou částí pravdy je skutečnost, že se podobná infekce vyskytovala ve Starém světě již dříve v endemické formě na různých místech, např. ve Skotsku, Norsku a na více místech Balkánu, kde chorobami podobného typu trpívaly celé populace. Postupně docházelo ke změnám virulence a specifičnosti původce a tím se vytvářely různé klinické a patologicko-anatomické obrazy. Velkou roli hrála používaná nespecifická léčba a izolace nemocných od ostatní společnosti.
Syfilitici byli v Evropě nejprve litováni (byli osvobozováni od daní; např. ve Frankfurtu nad Mohanem na počátku r. 1500 asi 2 % obyvatel). Byli izolováni v tzv. leprosáriích, ale počet nemocných neuvěřitelně rostl a na jejich vydržování se nedostávalo peněz. Nemocní si museli na určených místech vyprošovat almužnu. Později byli vystěhováváni před městské brány a ponecháváni osudu.
Aby nemocný s vyrážkou mohl být přijat do leprosária, musela ho prohlédnut speciální komise (viz obr. vpravo dole) tvořená duchovními osobami, biskupem a mnichy. Lékaři v ní původně nebyli. Zdá se, že zmizení syfilitické vyrážky se považovalo za uzdravení, tím však choroba pevněji zakotvovala v populaci. S projevy terciární orgánové formy syfilis na kostře se však setkáváme až na pohřebištích a v kostnicích z pozdějších dob. Jedny z prvních evropských nálezů byly učiněny na lebkách z r. 1537 nalezených na pohřebišti St. Mary Hospitals v Londýně, u nás jsou doloženy až o 80 let později. S nálezy lepry na kostrách (od syfilitických projevů se liší) jsme se u nás dosud nesetkali - pocházejí hlavně z velkých přístavů Anglie a Skandinávie. Jejich nejlepší popisy podává dánský badatel Mřller Christensen.
V leprosáriích byli též poprvé rozlišováni nemocní s vyrážkou na vyléčitelné - syfilitiky - a nevyléčitelné - leprózní pacienty. Zda šlo vždy jen o syfilis a lepru, dnes již rozhodnout nelze, protože řádné záznamy se nevedly. Neexistovaly tak dokonalé popisy chorob jako např. Hippokratův popis příušnic, který by se dal i po více než 2 500 letech zařadit do současných učebnic. Setkáváme se s označením masern, small pox, neštovice a big pox (syfilitické léze). Německý výraz Blattern se používal jak pro neštovice, tak pro vyrážku syfilitickou. Z doby kolem r. 1500 pocházejí označení Morbus gallicus, Pestis, Mala frances, Malum francicum nebo prostě nemocní francouzskou chorobou. Francouzi naopak tuto chorobu nazývali nemocí neapolskou Mal de Naples, Poláci nemoc německá, Rusové polská nemoc. Jiné označení bylo španělská nemoc a uherská nemoc - Ungarische Krankheit. U nás se používalo nejvíce označení nemoc francouzská (francúzská) nebo uherská. Novodobý název choroby syfilis prý pochází z r. 1521 od Giroloma Francastora, který r. 1530 vydal ve Veroně báseň Syphilis sive morbus gallicus. V básni opěvuje pastevce Syphila (nejstaršího syna Nioby) potrestaného touto nemocí Apollonem za to, že nestavěl oltáře bohům, ale svému králi.
Dnes nejužívanější označení syfilis však zdomácnělo mnohem později, až v 18. století. Předtím byla nová nemoc označována jako Morbus venereus nebo Lues venerea - mor venerický. Tento termín navrhl r. 1527 francouzský lékař Béthencourt. R. 1579 užil J. Fernel ve svém spise Tractatus de lues venereae curatione i názvu Venušina nemoc. Tak je možno vystopovat i původ českého označení příjice, pocházejícího od A. Jungmanna, profesora porodnictví v Praze, který název odvodil od jména bohyně lásky Prije.
První popis příznaků choroby uvádí asi Maragazzova "Kronika Perugi" a (1492, 1503): "Nemoc vznikla náhle a byla spojena s mnoha bolestmi v zádech, pažích, nohách, kloubech i kostech, jsouc vždycky provázena stejným příznakem, po celém těle vyrazily puchýře, plné hnisu. Bolesti nepolevovaly ani ve dne, ani v noci a nakažení by byli rádi zapsali duši ďáblu, jen kdyby se jich byli zbavili. Často unikali chorobě, vraždíce sami sebe. Neznámé zlo napadalo urozené i neurozené, laiky i ty, kdož dosáhli církevních hodností, častěji rozmařilce než střídmé, ba neštítilo se prý ani koní, psů a vepřů. Lékaři si s tím nevěděli rady."
Hned od začátku, tak jako k léčení jiných kožních nemocí, používali lazebníci rtuť. Nešetřili s ní a otravy rtutí byly na denním pořádku. Např. Ulrich von Hutten zaznamenal, že "na léčbu rtutí více lidí mřelo, než bylo uzdraveno". Nemocní mnohdy dávali přednost strastiplnému konci bez léčby. Později se místo rtuti používal cinobr (rumělka).
Rtuť se nejčastěji aplikovala v masti - těrce. Nakažená místa se jí natírala, pevně ovinovala plátnem a po několika dnech se zdraví mělo navrátit. Z mnoha receptů mastí jeden příkladem: Mast svař ze čtyř uncí (1 unce = 30 g) vepřového sádla, po dílu vavřínového a škorpionového oleje, přidej půl mázu jemně prosetého popele vinné révy a dvě unce rtuti (K. Novotný, 1944). Metodu těrek vypracoval snad Diaz de Isla (1462 - 1542), který byl prvním felčarem, jenž přišel s novou chorobou do styku v Barceloně r. 1493. Theophrast von Hohenheim, zvaný Paracelsus, se zabýval "francouzskou nemocí" a jejím léčením v letech 1529 - 1530. Chybu viděl ve způsobu používání a dávkování rtuti, a proto připravoval sám léky a návody na různé rtuťové preparáty. Zavedl výrobu rtuťových pilulí.
Rtuťové preparáty doplňovala léčba hladem a pocení heroického rozsahu. Nemocní byli zavřeni na 8 dní (ale někdy též na 20 - 30 dní) v horké, utěsněné místnosti a zde ještě používali parní lázně. Snesitelnější léčbu poskytovalo quajakové dřevo, které do Evropy přivezli Španělé r. 1508 ze Santa Dominga. Ulrich von Hutten psal nadšeně o účincích tohoto léku. Mýlil se však a sám ve svých 35 letech na tuto chorobu zemřel - i přes léčení quajakovým dřevem.
Zprávy o výskytu syfilis v Čechách v 15. století
jako první podává kronikář, který k r. 1493 píše, že se v Čechách a Míšni objevil "venerický mor, nazývaný galská nemoc". Staré letopisy České z let 1500 - 1504 uvádějí: "Tohoto léta a předešlých tří let v zemi Frančské a jinde v Čechách vznikly divné a neslýchané nemoci na lidech, ježto slouly francúzská nemoc, prysky a neštovice rozjídavé a potom co škraloup strupové, a k tomu lámání v kostech ukrutná, že mnozí lidé na ně mřeli." R. 1496 se syfilis ukázala v Litomyšli: "Objevila se nová, dosud neznámá nemoc, která se vplížila do Čech. Postihuje mocně tělo a nazývají ji francouzskou nemocí."Nejzajímavější je však úřední záznam ze dne 7. července 1503 z Ústí nad Labem. Toho dne se dostavila před městskou radu mlynářka Markéta Pěkná Janková se svými čtyřmi dětmi z prvního manželství s mlynářem Veitem a žádala o schválení opatření, které učinila. Děti byly totiž "poraženy ránú božie Francúzskú na dlúhé časy" a k jejich léčení a výchově musela sáhnout na majetek. Máme zde snad první doklad o vrozené syfilis.
Že se syfilis objevila v Čechách již tak časně, lze dát do souvislosti s vojskem Karla VIII. V jeho neapolském tažení byli mezi žoldnéři také Slované, zřejmě i Češi. Že šlo o skutečnou epidemii, končící mnohdy smrtí nemocného, vysvítá i z naléhavých opatření. Český a uherský král Vladislav posílá r. 1500 z Uher Pražanům psaní: "...nemoc jakási nová a prve neslýchaná jest vznikla, kteráž velmi škodlivá lidskému pokolení byla, takže lidé dechnutím, pitím z jedné nádoby, užíváním roucha i také na posteli odpočinutím jedni druhé nakažovali." Král varuje, "aby lidé před tím neduhem pilně se vystříhali a na se záhuby nepřivozovali, poněvadž by ti, ježto toho neduhu nabyli, žádné pomoci nedocházeli." Z. Winter cituje zprávu, že r. 1502, když prý nemoc byla ještě zánovní, ve Vratislavi najednou 250 vagantů ulehlo.
Kolem r. 1500 bylo v Čechách již tolik nemocných, že byli vážným společenským problémem. Jakub Fikar z Vrat a Sixt z Ottersdorfu vypravují o tom, jak r. 1504 vznikl špitál při kostele sv. Pavla vně města před Poříčskou bránou, v místech, kde byl dříve útulek malomocných, o němž se mluví již r. 1420. V tomto špitále byli umístěni také syfilitici. I jinde byli syfilitici vystěhováni za městské hradby. R. 1512 pan Bohuslav Dražický nařídil, aby jeho dům v Praze na Hradčanech byl po jeho smrti prodán a výtěžek obrácen na milosrdné skutky pro malomocné, nuzné a "francovité".
Z 15. století a jeho přelomu jsme zatím nezjistili ani jediný spolehlivý případ projevů orgánové syfilis na kostře. Lze soudit, že virulence choroby byla tak velká, že dlouhodobé chronické projevy nestačily vznikat, tím méně se mohly vytvářet formy terciární orgánové syfilis.
Syfilis v českých zemích v 16. a 17. století
se šířila hlavně vojenskými akcemi a pohyby velkých armád. Tehdejší vojska se rekrutovala především ze žoldnéřů různých národností a nikdy nechyběly velké počty vojaček, kurtizán a prostitutek. Ženy byly organizovány pod vlastními prapory a zařazeny za jednotlivé bataliony. Dělily se na dívky velitelů, hejtmanů a obyčejných vojáků. O jejich počtu nás nejlépe informuje příklad vojska Albrechta z Valdštejna. R. 1632 obléhal Norimberk vojskem čítajícím asi 50 000 mužů - a asi 15 000 žen. Je jasné, že plné promoření vojska zanesenou nákazou bylo otázkou velmi krátké doby. Po vojenské akci se žoldnéři vraceli domů nebo přijali žold v jiné armádě a tak šířili infekci dále. Po doznění přísné a strohé gotiky přinesl navíc nástup renesance značné uvolnění mravů. Infekce, a především pohlavní choroby jako syfilis, se šířily hromadně.Z období přelomu 16. a 17. století máme u nás jak popisy klinického průběhu, tak i paleopatologické doklady na kostrách význačných osobností, dokonce i z panovnického rodu. Sledovatelné pozůstatky jsou o to důležitější, že umožňují procesy syfilitické choroby přesně chronologicky zařadit. V druhé polovině 16. a na přelomu 16. a 17. století se syfilis plně rozvinula a objevily se i její terciární orgánové formy. V této době také pozoruhodně ubývalo starých českých šlechtických rodů. Otto Placht ve své knize Odhad majetku stavů Království Českého z let 1557 - 1654 uvádí, že v půlstoletí 1557 - 1615 vymřelo z celkových 69 starých českých rodů 37, tj. více než polovina, a do r. 1654 ještě dalších 17 rodů. Za sto let zbylo tedy z původních 69 rodů jen 15. V době předbělohorské a brzo po ní došlo v české vládnoucí vrstvě k biologickému zlomu, jaký v jiných obdobích dějin nemá obdobu. To mělo za následek, že na vůdčí místa Českého království, obsazovaná starobylými domácími rody, jako byli Rožmberkové, Pernštejnové, páni z Hradce a jiní, nastupovala už koncem 16. století vrstva nová, cizácká. Jev se neomezoval jen na Čechy, ale došlo k němu i v ostatní Evropě. Tezi o biologickém vymírání vládnoucích českých rodů bude však nutno ještě doložit na dalších příkladech. 1
U císaře a krále Rudolfa II. (1552-1612) jsme zjistili (Vesmír 73, 258, 1994/5) velmi suspektní projevy terciární orgánové syfilis na lebce i na dlouhých kostech dolních končetin. Horní čelist císaře byla v oblasti předních zubů vlevo značně zničena gummatózní destrukcí. Na podélných řezech holenními kostmi jsou změny odpovídající monoostitické syfilitické periostitidě - ztluštění kompakty, její eburnizace a zúžení dřeňové dutiny. Na řezech jsou patrné kouřově fialové proužky dokládající léčbu rtutí. Povrch holenních kostí nese stopy po trofických vředech a zánětlivých změnách, které na konci života císaře sužovaly. Nálezy korespondují jak s prvotními projevy iritačního působení syfilitické noxy, tak po letech s nástupem projevů "šílenství". Léčba, zřejmě rtutí, mohla poněkud zeslabit nebo pozměnit patologický vývoj, ale podle dobových zpráv o císaři je jasné, že choroba byla neúprosná. Nakonec vedla k fyzickému a psychickému zhroucení osobnosti a ke smrti. Výbuchy a projevy "šílenství" císaře Rudolfa II. můžeme připisovat nejen cyklické maniodepresivní psychóze, ale i postupující progresivní paralýze dané terciární orgánovou syfilis, jíž trpěl dvě třetiny života.
Také Rudolfa II. pronásledovala choroba geneticky. Císař neměl legitimní následníky, nezůstal však bezdětný. S Kateřinou da Strade měl tři syny a tři dcery. Prvorozený syn, o němž existuje nejvíce infomací - Don Julio - zdědil po otci nejen duševní chorobu, ale zřejmě i vrozenou syfilis, zemřel v 23 letech.
Další osobností českých dějin, které se stala syfilis osudem, byl vévoda Albrecht z Valdštejna (1583 - 1634). Jeho osobnost a zářivou kariéru, ale i stíny jeho zdravotního stavu (viz Vesmír 70, 490, 1991/9) studovali historikové z různých pramenů. Pozůstatky zkoumal dr. Hořica r. 1921, prof. Matiegka r. 1933 a autor r. 1975.
Albrecht z Valdštejna trpěl celý život, přesněji od r. 1604, kdy se tzv. uherskou nemocí nakazil. Nedostatečně léčená syfilis u něho v posledních letech vedla k rozvoji nervové formy - tabes dorsalis. Důkaz o tom podává zjištěná monoostitická syfilitická periostitida, eburnizace kompakty obou kostí holenních, které mají náznak tzv. šavlovitého prohnutí a jejich dřeňové dutiny jsou nápadně zúženy. Kloubní plochy jsou v kolenních kloubech atypicky oploštěny a též na hranách mediálních kondylů stehenních kostí jsou vytvořeny plošky. Tento nález na kostře se dobře shoduje s historicky známými a stále se opakujícími potížemi, především neschopností chůze. Nález změn na povrchové struktuře holenních kostí dobře odpovídá popisu trofických vředů na nohou v posledním roce vévodova života. Nervová forma syfilis postihuje především míchu, což dobře vysvětluje nemožnost chůze a ochromení funkce rukou nemocného ke konci života. Rovněž i jeho popisovaná bledost, šednutí až zčernání pleti dokládají léčbu rtuťovými preparáty a z toho vznikající trvalou chodokrevnost. Aplikaci rtuti lze dobře doložit i na podélných řezech kostmi holenními, u nichž se v kompaktě vytvořily kouřově fialové proužky. Diagnózu tabes dorsalis je ale nezbytné rozšířit o průvodní neurologické a psychiatrické projevy na taboparalysis.
Počáteční dráždivé působení této specificky zánětlivé choroby lze dobře spojit s ohromnou výkonností a činorodostí vévody v prvních letech vzniku 3. stadia syfilis. Dlouholeté působení noxy zničilo v posledních letech vévodova života obranyschopnost jeho organizmu; za fyzickým zhroucením bezprostředně následovalo psychické a rozklad celé Valdštejnovy osobnosti. Násilná smrt mu zkrátila život jen velmi málo - snad o několik týdnů, nejvýš měsíců.
Základní Valdštejnova choroba měla důsledky i genetické. Valdštejn se nedočkal pokračovatele rodu, jeho malý synek brzo po narození zemřel. Případné získání české královské koruny Valdštejnem nemohlo podmínit založení nové české královské dynastie.
Syfilis v Čechách na konci 17. a 18. století
Bezpečné paleopatologické doklady syfilis na kostře u nás dlouho chyběly. Viděl jsem nepřesně datované doklady syfilis v kostnicovém materiálu z Mělníka (Hrdličkovo muzeum v Praze), z kostnice v Hrádku u Znojma (antropologický ústav KU v Bratislavě), ze záchranného výkopu na židovském hřbitově v Praze u Pinkasovy synagogy ad. Až konečně archeologický výzkum pohřebiště u kostela sv. Benedikta a Norberta v Praze, který předcházel stavbě paláce Kotva - Prior, poskytl na více kostrách nepochybné a datovatelné nálezy terciární syfilis.Archeologický výzkum (prováděný Pražským střediskem památkové péče a Antropologickým oddělením Národního muzea v Praze r. 1971) zde odkryl za osm měsíců 850 hrobů, patřících podle stratigrafie a průvodních nálezů do pěti fází. Pohřby s nepochybnými známkami terciární lues na kostře patří dvěma nejmladším horizontům, datovaným do let 1682 - 1786. Ve starších horizontech zde nebyl zjištěn žádný případ syfilis.
Prohlédl jsem většinu zachráněných koster a zjistil řadu typických a několik velmi suspektních nálezů z hrobů č. 2, 16, 19, 130, 238, 470, 487/4, 548 a 707 a několika ojedinělých sběrů. Při posuzování těchto materiálů jsme vycházeli ze známého sekčního materiálu antropologického oddělení Národního muzea v Praze (tzv. Jedličkovy sbírky). Na nejmladší nálezy z prvních 20 let 20. stol. z Prahy jsme navázali série z druhé poloviny 19. stol. a konečně sérii sekčního materiálu první poloviny 19. stol., které plynule přecházejí na materiál z 18. a 17. stol. z pohřebiště Kotva - Prior.
Z 11 nalezených případů patřilo 6 mužům, 3 ženám a 2 dospělým neurčitelného pohlaví; 2 z těchto případů náležely do věkové kategorie juvenilis, 3 do adultus a 6 do maturus. Na 7 lebkách byly u 5 jasné projevy choroby (3krát na mozkovně, 1krát na obličejové kostře, 1krát na obou částech lebky).
Změny tvořily dvě typické formy. Jednak se na čelních a temenních kostech vyskytovala periostitis gummosa necrotisans, avšak po vypadnutí centra gummatózního ložiska vznikaly různě veliké defekty v zevní kompaktní desce, další pronikaly až do diploë, popřípadě až na vnitřní desku kompakty, takže docházelo k perforaci kosti. Někdy se tyto vypadlé části překryly druhotnou kompaktou a vznikala tak periostitis gummosa ossificans. Druhou formou je typická ostitis gummosa, u níž převažují osteosklerotické reakce vedoucí k tvorbě syphilis sclerogummosa. Na obličejovém skeletu jsme nalezli jen periostitidu a ostitis syphylitica necrotisans, bez návazných sklerotizujících procesů. U jedince z hrobu č. 487 byla alveolární partie horní čelisti gummatózně poškozena, podobně jako u císaře Rudolfa II.
Zajímavé byly nálezy na postkraniálním skeletu. Nepoškozená zůstala jen páteř, hrudní kost a pánevní kosti. Na žebrech se projevila výrazná periostitis syphilitica necrotisans, podobně na kostech záprstí. V 60 - 80 % byla zjištěna typická forma periostitis a ostitis gummosa necrotisans bez proliferativních procesů na lopatkách a klíčních kostech. V 75 % byly postiženy kosti pažní, v 60 % kosti předloktí, ve 100 % případů byly napadeny kosti stehenní, v 75 % kosti holenní a v 50 % kosti lýtkové. Na dlouhých kostech se gummatózní rozpad kombinoval s destrukcí kostní tkáně a následným novotvořením kostní hmoty ve formách syphilis sclerogummosa. V dolních polovinách kostí pažních a stehenních převažovala osteomyelitis syphilitica, u kostí předloktí a kostí bérce monoostitická periostitis ossificans doprovázená vytvářením nové vrstvy periostu (okostice). Na rentgenových snímcích a ještě lépe na podélných řezech je kompakta výrazně zdvojená a dřeňové dutiny zmenšeny až vymizelé. Na sagitálních řezech byly v kompaktě podélně probíhající šedofialové pruhy, zřejmě po léčbě rtutí.
Terciární formy syfilis v Čechách v 19. století
O orgánových změnách syfilis na kostrách 19. století jsme informováni ze sekčních nálezů sbírek II. patologicko-anatomického ústavu 1. Lékařské fakulty v Praze, dnes uložených v pražském Národním muzeu (monografie C. J. Hacketta, 1976, D. J. Ortnera a W. G. J. Putschara, 1981 a E. Vlčka, 1984). Setkáváme se zde s charakteristickými proliferativními procesy, které navazují na původní gummata a kaseózní rozpad kostní tkáně (syphilis sclerogummosa), ale především případy se syfilitickou sklerózou a periostitis syphilitica ossificans. Caries sicca syphilitica dosahují na kalvě mimořádných rozsahů. Celé části čelních a temenních kostí se rozpadly, takže mozek nemocného kryla jen tvrdá plena mozková.Na dlouhých kostech dosáhla periostitis ossificans obludných rozměrů. Kosti stehenní a holenní se přeměnily v kompaktní sloupy bez dřeňových dutin a kosti zcela ztratily anatomickou podobu. Sklerotizace často přecházela v eburnizaci kostní tkáně, hlavně na klíčcích a kostech předloktí. Setkáváme se s extrémním uzávěrem očnic a nosních otvorů, hojné jsou perforace tvrdého patra a nosní přepážky, a dokonce vypadnutí části horní čelisti, Hutchinsovy zuby jsou běžné. Znetvořující syfilitické procesy na kostře dosáhly svého maxima a tyto nálezy dokládají, že v 19. století se značné změnil typ a virulence kmenů Treponema pallidum. Rozvoj těchto maximálních forem končí na přelomu 20. století, jistě vlivem první účinné léčby arzenem a antimonem.
Z historických příkladů a paleopatologického materiálu z našeho regionu je zřejmý obrovský dějinný a celospolečenský význam této "metly novověku". Jaká metla bude následovat?
PÁNI Z HRADCE
K. Stloukal (1964) vyslovil zajímavou myšlenku o příčinách nápadného vymírání českých šlechtických rodů na "uherskou nemoc" a její následky. Myšlenku dokládá příkladem zániku rodu pánů z Hradce, který vymřel Jáchymem Oldřichem z Hradce.Adam II. z Hradce (1549-1596), předposlední člen slavného českého rodu, byl jednou z vůdčích politických osobností Českého království v době císaře Rudolfa II. V letech 1585-1592 byl nejvyšším kancléřem a v letech 1592-1596 nejvyšším purkrabím. Patřil k oporám habsburské moci u nás. Narodil se r. 1549 jako syn nejvyššího kancléře Českého království Jáchyma z Hradce a Anny rozené z Rožmberka. Po smrti otcově byl vychováván spolu s arciknížaty Rudolfem a Arnoštem u vídeňského dvora, v prostředí příliš volném. R. 1567, sotva 18letý, se vydal na výpravu proti Turkům do Uher, kterou sám financoval, a zde pobyl 5 měsíců. Vrátil se z výpravy bez vavřínů slávy a infikován "uherskou nemocí". Po dosažení plnoletosti převzal otcovské dědictví, jeho správu ponechal matce a vydal se na cestu po západní Evropě se svými vídeňskými spolužáky arciknížaty Rudolfem a Arnoštem. V západní Evropě pobyl celkem 3 roky. R. 1572, tj. 5 let po výpravě do Uher, "přijel s Frankreichu nemocen" a "stará Bejšovcová mu dala strojit pilule" u budějovického lékárníka Adama Střelce. Adamova "uherská choroba" se dále rozvíjela. Po dočasné úpravě zdraví se r. 1574 oženil s komtesou Kateřinou z Mundfurtu. Adam však i po svatbě pokračoval v rozmařilém hýření a pití. V těchto letech byl zcela lhostejný k veřejným věcem a byl současníky označován za lenivce. Až r. 1585 se jeho sebevědomí dostalo vzpruhy, neboť císař Rudolf ho jmenoval nejvyšším kancléřem Království českého. V této době, ve svých 36 letech, však již nebyl schopen samostatného pohybu, končetiny měl zcela ochromeny, takže musel být nošen na speciální židli. Intelekt měl však ještě neporušený. Důvody proč císař jmenoval do nejvyšší funkce v království tělesného mrzáka je nutno vidět v tom, že nedůvěřivý císař, v té době sám trpící značnými dušeními poruchami, postavil v čelo vysokého úřadu muže, jemuž důvěřoval, přítele z mládí a muže ochromeného, jehož se nemusel obávat. Adam z Hradce zemřel jako úplná troska r. 1596 ve věku 47 let. Z důvěrné korespondence, a především z účtů za léky vysvítá i terapie původní choroby, odpovídající tehdejšímu způsobu léčení syfilis. Tak v účtech hradeckého lékárníka Sparlebena byla uváděna položka argentum vivum - živé stříbro, jak byla lidově nazývána rtuť. Bohužel tělesné pozůstatky Adama z Hradce nemohly být prozkoumány, neboť rodinná hrobka byla zničena a kosterní pozůstatky uloženy neznámo kam.
Tímto typickým příkladem klinických projevů tabes dorsalis u pána z Hradce, doložených zatím jen historickými prameny, však nekončí celá tragédie rodu pánů z Hradce. I rodinný život Adama z Hradce byl poznamenán kletbou syfilis. Měl celkem 6 dětí. První Vilém Zachariáš zemřel ve 14 letech, dcera Bohunka v prvním roce života a dcera Kateřina v 18 letech. Druhý syn neznámého jména zemřel brzo po křtu. Třetí syn, poslední z pánů z Hradce Jáchym Oldřich byl hrbáč, neurastenik a trpěl prý epileptickými záchvaty. Zemřel v 25 letech po propuknutí šílenství. Nejdéle zůstala živa třetí dcera Otýlie, která se dožila 51 let. Z tohoto výčtu vidíme postupem let úbytek virulence hereditární syfilis, která ukončila existenci jednoho ze starobylých českých rodů.
Metla novověku
Podle paleopatologických nálezů a údajů historických pramenů lze pět set let existence syfilis ve střední Evropě rozdělit do několika etap:- Nástup nové choroby pro Evropu - venerické syfilis - byl prudký a Evropa byla zachvácena formou pandemie v letech 1494 - 1496. I další šíření choroby na začátku 16. stol. mělo ráz "morové nákazy". V této době, jak se zdá, byla virulence tak značná, že smrt bránila tomu, aby docházelo k chronickým projevům, a na paleoantropologickém materiálu z tohoto časového úseku se ještě nemůžeme setkat s terciárními projevy syfilis na kostře. Existenci choroby dokládají jen historické prameny.
- Na přelomu 16. a 17. století a ve století 18. se virulence zřejmě otupila a odolnost organizmu se natolik zvýšila, že se v paleoantropologickém materiálu již setkáváme s doklady orgánové syfilis na kostře. Terapie rtutí vedla asi k vytvoření metaluetických stadií - o tom nás informují historické zprávy a ojedinělé případy zjištěné u význačných osobností.
- Přelom 18. a 19. st. a celé 19. st. charakterizuje další oslabení virulence nebo její kvalitativní posun provázený dalším vzrůstem obranných schopností organizmu - terciární orgánová syfilis na kostře dosahuje maximálního rozvoje. Přistupují formy projevů očních forem orgánové syfilis na kostře - to dokládají již sekční materiály s nápadným množstvím perforací tvrdého patra a destrukcemi kostry nosu. Více se projevují důsledky dědičných forem syfilis na kostře.
- Poslední období spadá do prvních desetiletí 20. století a charakterizuje je zlom v rozvoji terciárních projevů na kostře. Tento zlom se kryje se zavedením první účinnější terapie arzenem a vizmutem.
Jaká metla bude následovat?
Otázka, položená na konci článku o paleopatologických dokladech výskytu syfilis, může ve čtenáři navodit dojem, že syfilis a další pohlavně přenosné choroby jsou víceméně definitivně vyřešenou záležitostí. Je tomu opravdu tak? Světová zdravotnická organizace odhaduje roční výskyt těchto chorob takto: kapavka 50 - 70 milionů osob, čerstvá syfilis 2,5 - 3,5 milionu, měkký vřed 2 miliony, chlamydiové nákazy 50 milionů, infekce HIV kolem 15 milionů a infekce herpetickými viry 20 milionů.Na světě dojde denně ke 100 milionům pohlavních styků, jejichž důsledkem je nejen 1 milion těhotenství, ale i infekce 250 000 až 350 000 osob pohlavně přenosnými chorobami. Jen virem HIV se dnes každých 15 až 20 sekund nakazí na světě jeden člověk, takže se dá očekávat do r. 2000 kolem 30 až 40 milionů HIV-pozitivních, z toho 10 milionů dětí.
Jaká je situace u nás? Na počátku devadesátých let významně vzrostl počet hlášených nových případů pohlavně přenosných chorob. Od r. 1993 však proti očekávání výskyt nových případů v hlášeních klesá. Příčina rozhodně není v potlačení pohlavních chorob (klesá dokonce i v tak exponovaných regionech, jakými jsou severní Čechy), ale v rozporu skutečného výskytu onemocnění a statistického zachycení případů.
Na reálném přibývání četnosti pohlavně nemocných se podílí řada etických vlivů i změn v chování jedinců. Otevření hranic umožnilo import a export pohlavních chorob. Rozvoj sexuálního průmyslu, konzumní orientace v oblasti sexu, význam a moc peněz - to vše poskytlo prostituci nebývalý prostor. Příliš liberální a liknavý postoj legislativních a vládních institucí (i přes neustálý a někdy i značně vyčerpávající postup České dermatovenerologické společnosti) k této problematice, krize rodiny, nedostatečnost sexuální výchovy a etiky, absence regulačních mechanizmů prostituce, promiskuita, lehkomyslnost, hloupost a neúcta k vlastnímu zdraví - to je klima podporující tento vývoj. K dalším příčinám však patří neodborný profesionální přístup. Transformace zdravotnictví neumožňuje využívat dříve fungující a vysoce kvalitní depistážní síť. Tato činnost je podhodnocena v sazebníku výkonů, a proto soukromí lékaři nemohou zaměstnávat depistážní sestry, které měly tuto problematiku dříve na starosti. V boji o pacienta se pokoušejí pohlavní choroby diagnostikovat i léčit jiné obory medicíny, ale nedodržují přitom povinnosti hlášení, depistáže a dispenzarizace, což vede k tomu, že infikované kontakty nemocných i nedoléčení nebo nevhodně léčení a tím stále infekční pacienti nakazí další partnery. Dále se opomíjejí metodická preventivní opatření. Velkému množství sexuálně výdělečně činných osob je ponechána absolutní volnost a o jejich zdraví "pečují" jejich manažeři trvalým podáváním antibiotik, čímž se vytvářejí nové rezistentní kmeny původců onemocnění, či gynekologové a sexuologové, kteří nepostupují systematicky a nemají vhodné vyšetřovací metody.
Není nic zbytečnějšího a nesmyslnějšího než onemocnět nebo i umírat na následky neznalosti, nedostatečné výchovy, ignorance a vědomého či nevědomého popírání hodnot lidské civilizace. Například nepoznaná syfilis u mladistvých, kteří jsou dnes nejvíce postiženou skupinou, časem překvapí pozdními formami. Chceme mít třicetileté paralytiky, jako tomu bylo v naší historii? Budou se rodit a umírat luetické děti? Dejme si pozor, aby nás nepostihla stejná metla, na kterou vymíraly rody našich předků.
Obraz sifilidy je typický a velmi pestrý, ale všimneme si toliko orgánových změn na kostře ve 3. stadiu choroby (podle Ricordova členění průběhu syfilis). Jen tyto projevy můžeme totiž zjišťovat i na paleoantropologickém materiálu. Historií syfilis v Čechách se zabývali především naši dermatologové a venerologové K. Procházka (1948), K. Gawalowski a spol. (1950), nejnověji K. Hubschmann (1964, 1965, 1970). Z historiků pak shrnul řadu zpráva zmínek o výskytu této choroby u nás R. Urbánek (1958).
Snímky z archivu autora
Archeologický výzkum pohřebiště u kostela sv. Benedikta a Norberta v Praze, stav r. 1971, archiv SPP Praha.
Kostel sv. Benedikta založil řád německých rytířů r. 1233. R. 1420 je vyhnalo husitské hnutí a kostel se hřbitovem a komendou převzali němečtí kališníci. V době pobělohorské kostel získali strahovští premonstráti. Ti r. 1682 vystavěli nový kostel v barokním stylu, zasvěcený sv. Norbertovi. Hřbitov fungoval až do r. 1786, kdy byl vydán zákaz pohřbívání ve městě. R. 1892 byl kostel zbořen.
Rentgenogramy (modře) dlouhých kostí s projevy 3. stadia syfilis (pohřeb č. 707 z pohřebiště u kostela sv. Benedikta a Norberta v Praze)