K výročí Lazara Erckera (1528/30 -1594)

Do galerie výrazných osobností, které svým působením přispěly k vědeckému a technickému rozvoji v našich zemích, patří Lazar Ercker, dlouholetý nejvyšší hormistr království Českého a pražský mincmistr. Ke 400. jubileu jeho úmrtí pořádala Společnost pro dějiny věd a techniky v Praze a Landsstelle für erzgebirgische und vogtländische Volkskultur ve Schneebergu ve dnech 7. - 9. října 1994 v jeho rodném Annabergu vědeckou konferenci s účastí řady evropských badatelů. Po loňských oslavách významného přírodovědce Georgia Agricoly (1494 - 1555), lékaře v Jáchymově a v Saské Kamenici, bylo annaberské pracovní zasedání další sondou do období renezance, v níž se vytvářely podmínky pro vznik vědy jako kritické metody objektivního poznání.

Lazar Ercker se narodil r. 1528 či 1530 v annaberské hornické rodině. V letech 1547/48 získal na univerzitě ve Wittenbergu vzdělání v přírodních vědách a matematice, které si doplnil kratším pobytem v Itálii. Studijní zaměření a rodinná tradice usměrnily jeho životní uplatnění. Vyčerpání bohatších partií saských rudných ložisek s drahými kovy a přechod na těžbu polymetalických rud s nižšími obsahy stříbra jej přivedly k rozhodnutí věnovat se především problému zvýšení jejich vytěžitelnosti. Zprvu pracoval jako úředník v mincovně v Annabergu a r. 1555 se stal prubířem při saském kurfiřtském dvoře v Drážďanech s povinností analyzovat rudy z důlních revírů Annaberg, Freiberg a Schneeberg. Tato činnost mu umožnila napsat r. 1556 první knihu o prubířství rud a mincovnictví. Byla přijata natolik příznivě, že byl jmenován saským generálním prubířem a současně pověřen zřízením a zorganizováním provozu mincovny v Drážďanech. R. 1557 z dosud neznámých důvodů toto své působení přerušil a vrátil se do Annabergu, kde přijal místo výběrčího poplatků z důlního podnikání. Odtud podnikl studijní cestu do tyrolských důlních revírů, aby se seznámil s tamní báňskou a hutní praxí. Po návratu r. 1558 jej nacházíme jako úředníka v mincovně v Goslatu a r. 1563 byl jmenován jejím vedoucím. Pokračoval tu v pokusech účinnějšího zpracování chudých harckých a krušnohorských rud. Roku 1563 tu píše a vydává příručku o mincovní praxi a o dva roky později popis a dějiny olověného důlního revíru v Rammelsbergu v Harcu. R. 1566 se vrátil do Drážďan, ale zakrátko odešel do Freibergu, kde pracoval jako hutní úředník. Odtud dodal návrh na ekonomičtější metody tavby stříbrných rud, které však pro rivalitu hutních úředníků při drážďanském kurfiřtském dvoře byly zamítnuty. Nedobrou úlohu při tom nejspíš měla i módní alchymie a víra v umělou výrobu drahých kovů. Důsledkem bylo, že Ercker ztratil naděje na uplatnění v Sasku a rozhodl se je proto r. 1567 opustit a přesídlit do Čech. Prvním útočištěm se mu stalo město Jáchymov, kde žil jeho švagr Paul Uthmann, jeden z místních těžařů.

V té době situace v českém hornictví nebyla již příznivá. Probíhala v něm úvodní fáze krize, která se později projevila jako trvalá. Pod vlivem drahotní vlny, která se od 60. let 16. století stupňovala a rozrušovala cenovou hladinu ve většině evropských zemí, produkční křivka i kdysi výnosných stříbrorudných revírů - jako Jáchymov, Kutná Hora a později další - zakolísala. V průběhu 70. a 80. let zaznamenala hluboký úpadek již většina českých důlních oblastí. Hlavní příčinou bylo převážné vyčerpání bohatších zrudněných partií ložisek a přechod na hlubinné dolování, vyžadující zvýšené provozní náklady. Jestliže česká produkce stříbra ještě v 1. polovině 16. století dosahovala v průměru kolem 15 000 kg ročně, v 2. polovině tohoto století roční výtěžky klesaly většinou na třetinu až pětinu. V posledních desetiletích 16. století v řadě stříbrorudných revírů důlní práce téměř nebo zcela ustaly. Nejiná byla situace v důlních okrscích s rudami ostatních kovů. Hlavní zlatorudná ložiska ve středu Čech (Jílové, Knín) a při západní hranici (Kašperské hory) byla již v podstatě vyčerpána, rozsah produkce z měděných ložisek (Kraslice, Měděnec, Tři Sekery) a z menších výskytů (Kutná Hora, Jáchymov) nebyl zdaleka souměřitelný s výtěžky mědi na Slovensku, v Tyrolsku, v Německu či ve Švédsku. Těžba olověných rud (Oloví, Stříbro) měla malý význam, neboť olovo bylo využíváno převážně jen jako hutní přísada při finálním procesu tavby stříbrných rud. Množství české olověné produkce tvořilo jen nepatrné zlomek výtěžků z harckého revíru Goslar-Rammelsberg a z polských Tarnovic. Vinou politického neklidu v západní Evropě od 60. let 16. století po snížení zahraničního odbytu postupně klesala i výroba cínu z rud v Krušných horách (Krupka, Horní Blatná, Nejdek, Boží dar) a ve Slavkovském lese (Horní Slavkov, Krásno, Čistá, Prameny). Intenzita dobývání a zpracování se většinou ještě řídila místní spotřebou a výrobní kapacitou hamernických podniků. Zhoršující se hospodářská situace v průběhu 2. poloviny 16. století způsobila, že obchod s kovy přestal být výhodný. Silnější podnikatelské skupiny se proto finančně angažovaly v jiných obchodních oblastech a těžba přecházela na slabší skupiny místních těžařů, zpravidla bez kapitálových rezerv, a proto stále více závislých na státních dotacích. Tento kritický stav nutil české ústřední úřady k pokusům řadou více či méně účinných akcí úpadkový proces důlní činnosti zpomalit, neboť jeho důsledkem byla zhoršující se kvalita české mince, několikrát devalvované, a trvalý nedostatek hotových peněz ve státní pokladně. Mimo organizační změny ve sféře správní, právní a ekonomické byl především kladen důraz na nové hutní metody, které by zvýšily výtěžnost rud a omezily růst výrobních nákladů. Právě to byla oblast, v níž Ercker shromáždil již značné zkušenosti.

Reference, které předcházely jeho přesídlení do Čech, svědčily o tom, že Ercker odbornými znalostmi převyšuje úroveň řady úředníků tehdejší montánní administrativy. K tomuto dojmu přispěl i rukopis jeho knihy o nejúčelnějším zpracování zlatých rud, jejíž první část jako přílohu ke své žádosti do českých služeb věnoval císaři Maxmiliánu II. V březnu 1568 byl proto Ercker jmenován kontrolním prubířem v Kutné Hoře a byli mu podřízeni všichni tamní zkoušeči rud. V květnu téhož roku provedl analýzy strusek z řady kutnohorských stříbrných hutí a podal později zevrubné dobrozdání o možnostech jejich nového zpracování. O rok později se již uvažovalo o jeho ustanovení pražským mincmistrem. K jeho jmenování tehdy ještě nedošlo, byl naopak r. 1570 přijat do České komory v Praze, tehdy ústředního českého hospodářského úřadu, a pověřován závažnými úkoly v českém hornictví a mincovnictví. R. 1572 se uvažovalo o jeho kandidatuře na místo horního hejtmana v hlavním cínorudném revíru Horní Slavkov, tedy ředitele vrchního báňského úřadu pro oblast Slavkovského lesa. Jeho služeb však bylo spíše potřebí v ústředním úřadě, a proto zůstal v České komoře v Praze.

Přesto, že v těchto letech byl časově stále více vázán služebními pobyty v českých důlních revírech, pokračoval v práci na velké knize o prubířství. Roku 1573 ji dopsal a o rok později byla vydána tiskem v pražské tiskárně Jiřího Černého pod názvem Beschreibung Allerfürnemisten Mineralischen Ertzt und Berckwercksarten . Ercker ji dal současně přeložit do češtiny a slíbil její brzké vydání. K vytištění české verze z neznámých důvodů nedošlo a překlad se nezachoval. Erckerův slib splnilo po čtyřech stoletích Národní technické muzeum v Praze, které r. 1974 vydalo komentovaný odborný překlad pod titulem Kniha o prubířství . V předmluvě k tomuto svému dílu Ercker vylíčil důvody, které jej k jeho sepsání vedly. Především to bylo zjištění, že dosavadní díla obsahují převážně praxí neověřené či zastaralé poznatky, po staletí tradované, jejichž použití často způsobovalo spíše ztráty než užitek. Proto já, napsal skromně Ercket, který se dlouhá léta obíral prubířstvím, tavením, odlučováním a jinými takovými uměními, ze záliby a lásky, kterou mám k hornictví a kovohutnictví, jsem se rozhodl napsat o tom také něco užitečného ke cti a dobru rozsáhlých dolů i těch, kteří v nich žijí, zejména jak různým způsobem (lze) nejsnáze a nejužitečněji rudu a kovy v malém ohni zkoušet, cementovat, oddělovat, čistit, částečně i ve velkém podniku zvláštním způsobem tavit, zužitkovat, upotřebit, i s vysvětlením a vyobrazením všech instrumentů, náčiní, nářadí, kelímků, skleněného nádobí a ostatního příslušenství. Toto Erckerovo dílo se dočkalo 15 reedicí ve čtyřech jazycích a až do 18. století sloužilo jako receptář i jako učebnice na evropských hornických učilištích a báňských akademiích.

Odborný kredit Erckerův zásluhou jeho znalostí a pracovních výsledků vzrůstal, a proto r. 1577 byl jmenován nejvyšším hormistrem. Stal se tak generálním ředitelem všeho rudného hornictví v Českých zemích. Nový úřad mu poskytoval možnosti plně uplatnit dosavadní zkušenosti. Erckerovi bylo zřejmé, že pro rozvoj hornictví je třeba především upravit podmínky pro důlní podnikání. Domníval se, že je nezbytné vytvořit jednotné montánněprávní předpisy odstraněním platnosti dosavadního dualizmu dvou báňských řádů - kutnohorského a jáchymovského, a proto jáchymovskou předlohu přepracoval. Pokusy o zavedení jednotného horního zákona však nebyly úspěšné a byly uskutečněny až tzv. kutnohorskou reformací r. 1604. Ercker navrhl i řadu dalších opatření, která měla zmodernizovat a zefektivnit důlní výrobu v řadě revírů. Vykonal proto nesčetné služební cesty, při nichž prohlédl snad všechny české rudní okrsky. Výsledkem byly rozsáhlé zprávy s geologickými, technickými a ekonomickými rozbory, s návrhy konkrétních změn. V některých revírech doporučil odvodit stará důlní díla s hlubokými dědičnými štolami, jinde navrhl zasazení účinných čerpadel na vodní pohon či jiná provozní opatření. Prověřoval také účinnost státních dotací a reálnost těžebních prognóz a navrhoval i hutní technologii při zpracovávání polymetalických rud. Správnost některých jeho nárhů potvrdila až příští staletí.

Erckerovi nechyběl ani smysl pro potřeby hornického dělnictva. Vypracoval proto nové směrnice, které měly zlepšit jeho sociální postavení. S pochopením doporučoval a vyřizoval četné žádosti hornických vdov a sirotků o důchody po zahynulých živitelích či udílení finančních podpor a výpomocí. Při tom všem si vyšetřil čas na tavicí pokusy na vlastní náklad, které nejednou jeho rodinu uvrhly do finanční tísně. Jeho pracovitost, houževnatost, šíře znalostí a rychlý, přesný úsudek z něj učinily jednoho z nejlepších báňských a hutních odborníků. Jeho činnost, projevující se v mimořádně rozsáhlém množství zpráv, odborných posudků, hlášení, návrhů a memorand, dochovaných v úplnosti v řadě fondů Státního ústředního archivu v Praze, svědčí o tom, že mu zaměstnání nebylo jen prostředkem k obživě, ale příležitostí k nabývání dalších poznatků. Nejednou musíme obdivovat jeho neběžná originální řešení provozních situací a odvahu prosadit i nepopulární ekonomická opatření.

Nezůstalo však jen při těchto povinnostech. Roku 1583 byl navíc pověřen úřadem mincmistra, tedy ředitelem ústřední královské mincovny v Praze, který zastával plných deset let až do své smrti. R. 1590 se dokonce uvažovalo o jeho jmenování nejvyšším mincmistrem, tedy do jedné z nejvyšších státních odborných funkcí. Krátce předtím byl Ercker za své zásluhy povýšen Rudolfem II. do šlechtického stavu. Zvolil si přitom příznačné heslo: "Nejprve vyzkoušej a potom chval." Bylo jeho zásadou při výzkumu a řídil se jím i ve svém životě. Mnohaleté pracovní vypětí však v té době již značně vyčerpalo jeho fyzické síly. Na přelomu r. 1593/94 onemocněl a 6. ledna 1594 zemřel. Ve službách českého království pracoval tedy témeř 26 let. Dostalo se mu i posmrtného uznání - jeho žena Zuzana vedla pražskou mincovnu ještě po řadu dalších let.

Význam Lazara Erckera pro české hornictví, kovohutnictví a mincovnictví byl nemalý. Jeho kniha o prubířství z r. 1574 spolu s pojednáním Georgia Agricoly o hornictví a hutnictví z r. 1556 přispěly k formování báňských věd, jimž právě v této době byly kladeny základy. Kromě vědního a praktického přínosu se Ercker významně podílel i na snaze vhodnými technickými a ekonomickými opatřeními zbrzdit útlumové tendence v báňské činnosti. V tomto směru neztratilo jeho působení podnes na aktuálnosti.¹⁾