Od peříčka k vyhřezlým střevům

Omlouvám se všem, které nepotěší, že lidi namísto ke lvům, šimpanzům a mravencům přirovnávám ke slepicím. M. Š.

Bohužel není vzácností, když jeden člověk usmrtí druhého. Bohudík to většině z nás není jedno, ale něco s tím udělat není snadné, protože motivům a příčinám zabíjení málo rozumíme. Dokonce se jim ani nesnažíme porozumět a radši si namlouváme, že důležitější než znát příčiny je znát řešení. A to tu přece máme: my „normální“ budeme „slušně“ žít a těch pár „nenormálních“ zavřeme nebo pověsíme, tak nač se víc hrabat v tak odporných záležitostech. Darwinizmus je bez skrupulí zvědavý právě na takovéhle zakázané komnaty a ukazuje na souvislosti, které by nás bez něj nenapadly. Že jsou temné kouty „přirozenou“ součástí každé lidské duše a že z nich lze patřičným prostředím a stimulací vykřesat násilí nečekaného kalibru, to o sobě lidé vědí už dlouho. Konkrétně v židovsko-křesťanské tradici je tenhle „pesimistický“, či spíš realistický prvek poznání temných koutů lidské duše přítomen a potřeba porozumět mu a přijmout jej je základem pouček, jak se s touto skutečností osobně poprat. Ať už se k této tradici vztahujeme citově, habituálně v návycích vlastního života či v intelektuálních inverzích jakkoli, měli bychom přínos darwinizmu k poznání kořenů násilí (či, chce-li někdo, pravidel jeho výskytu), konkrétně vražd, válek a genocid, jen uvítat. V lidské společnosti jde, stejně jako v populacích jiných živočichů, o život a o smrt (že zdaleka nejde jenom o ně, to je jiná záležitost) a je dobře, že nás darwinizmus učí se na tuto skutečnost dívat zpříma.

Jan Zrzavý v obou svých článcích (Vesmír 80, 625, 2001/11 a Vesmír 81, 29, 2002/1) dokonce tvrdí, že darwinizmus je konečně ta správná metoda jak porozumět násilnému chování člověka, zatímco ostatní přístupy je nutné zavrhnout, protože jsou – cituji – „zhoubné“ (právní a etický přístup), „explanačně nemohoucí“ (historie, právní věda, politologie), „nemají cenu“ (výpovědi lidí o konfliktech) nebo „mají spolehlivě záporné účinky“ (každá snaha o zlepšení společnosti). O kolik je ale darwinizmus ve skutečnosti úspěšnější ve vysvětlování a predikci genocid než „tradiční“ zkoumání humanitních věd? Zakladatel sociobiologie Edward O. Wilson ve své Konsilienci ukazuje bezzubost humanitních věd na tom, že nebyly schopny předpovědět důležité události ani reakci lidí na ně, třeba rozpad sovětské říše a následné výbuchy etnických konfliktů. Uveřejnil ale nějaký darwinista přesnější predikci? Wilson sám nachází jeden biologicky založený kauzální faktor pro genocidu, totiž že by k ní mělo docházet tam, kde je bezvýchodně chudo a přelidněno, takže nezbývá než vymezit nějakou „cizí“ skupinu obyvatelstva, vyvraždit ji, a tím ulehčit katastrofálně přetíženým životním zdrojům. Jako příklad vidí Rwandu. Jenže mezi nejchudší a zároveň přelidněné oblasti Země nepatřily v době genocidy ani Bosna devadesátých let, ani východní Evropa okupovaná nacisty, ani Amazonie poloviny minulého století, ani hugenotská Francie. Jan Zrzavý předkládá obecnější darwinistické vysvětlení genocid: u lidí stejně jako u zvířat prý frekvenci vraždění vysvětluje „prostá analýza poměru zisků a ztrát“. Toto tvrzení však vyvrací skutečnost, kterou Zrzavý dobře popsal v tomtéž článku, že mnoho genocid svým pachatelům nepřináší žádné zjevné výhody. Navíc analýza „zisků a ztrát“ je složitá i v jednoduchých systémech, jako je sourozenec-sourozenec-rodič, kde biomatematikové dodnes předkládají modely s protikladnými výsledky. Proto (mimo jiné) se o takovou analýzu v případě lidské genocidy dosud nikdo ani nepokusil. Zkrátka darwinizmus zatím k vysvětlení, předvídání nebo ovlivnění genocid mnoho nepřispěl. Byli to nakonec spíš znalci balkánských historických, etnických, sociologických a politických poměrů než sociobiologové či darwinisté, kteří předpověděli řetěz více či méně realizovaných genocid v Bosně, Kosovu a Makedonii. Zrzavého vychvalování darwinizmu a opovržení nad humanitním zkoumáním prostě neodpovídá skutečným soudobým možnostem darwinizmu (v porovnání s historií, etikou, politologií aj.) říct nám o genocidě mezi lidmi něco rozumného a použitelného.

Je tedy aplikace darwinizmu na násilné lidské chování omylem? Ne, darwinizmus má v etologii člověka ohromný potenciál, protože klade skutečně nové otázky. Aby však k otázkám byly získány užitečné odpovědi, musel by se darwinizmus spojit právě s těmi humanitními disciplínami, kterými Jan Zrzavý tak opovrhuje. Jak je to nezbytné, zkusím ukázat na jiném krvavém fenoménu.

V některých hejnech domácích slepic občas náhle vypukne „epidemie“ kanibalizmu doprovázená scénami, za které by se Spielberg nemusel stydět – vnitřnosti vytažené z těla otvorem vysekaným zobáky družek, s nimiž předtím oběti žily v míru. Proč se to děje?

Velmi zjednodušeně: hledat potravu klováním patří k základům adaptivního chování slepic, ale slepice ve velkodrůbežárnách nemají moc do čeho klovat. Jako jedna z mála zajímavých věcí se občas objeví vypadlé peříčko. Slepice se naučí po peříčkách se shánět a za čas do nich začne klovat i na tělech ostatních slepic. Klovat do peří na těle jiné slepice se ale může naučit i jinak – kupodivu přes popelení. V první fázi popelení totiž zvíře často klove do substrátu. V dnešních chovech není pořádně v čem se popelit, proto se slepice od mládí popelí jen tak „naprázdno“ anebo „na jiných slepicích“ – a při tom se naučí (imprintuje) do peří klovat. Ve skupinách odrostlých slepic se pak zvyk klování do peří přenáší sociálně – když do skupiny dosud „neklovajících“ slepic přidáte několik „klovand“, přejde ke klování peří v této skupině vyšší procento ptáků, než když přidáte „neklovandy“. Většinou jde o jemné zkoumavé klování, jen občas se vyskytne i tvrdé klování, při kterém útočnice nejen do peříčka klovne, ale taky za něj prudce trhne směrem ven. Jemné klování (a také jiné chování, např. přelézání slepic přes sebe při velké hustotě) může přispět k tvrdému klování, protože poškozená pera jsou atraktivnějším podnětem ke klování než nepoškozená. Na místech vytrženého pera se může objevit kapička krve, zajímavý podnět k prozkoumání, jak jinak než klovnutím. Všežravé slepici taková kapka krve či šlupička odchlípnuté kůže asi nechutná špatně, a další klování už může být začátkem kanibalizmu. Nikdy se ho však nezúčastní všechny slepice.

Kanibalové, jejich oběti a zvířata „nezúčastněná“ se zajímavým způsobem liší: jednak jsou kanibalové těžší a větší než jejich oběti i než neutrálové, jednak jak kanibalové, tak oběti jsou méně symetričtí než nezúčastněné slepice. To by mohlo ukazovat na adaptivní původ konečné fáze kanibalizmu. V přírodních populacích řady druhů se kanibalizmus vyskytuje u nejsilnějších jedinců, kteří jsou však pod tlakem potravního nebo jiného stresu, takže nemůžou sehnat „lacinější“ potravu. Odchylky od tělesné symetrie jsou citlivým ukazatelem celkové stresové zátěže, takže výše uvedené výsledky by skutečně mohly znamenat, že kanibaly se podobě jako v přírodě stávají silnější jedinci, kteří se ale cítí být v „nouzové“ situaci. Výskyt kanibalizmu značně ovliňují i jiné faktory, například při vyšší intenzitě osvětlení vzroste riziko kanibalizmu až několikanásobně. Klování peří se dá ovlivnit šlechtěním. Budeme-li za rodiče vybírat hodně klovající, nebo naopak málo klovající jedince, docílíme už ve třetí generaci rozdílu deseti klovnutí oproti jednomu klovnutí za dvě hodiny. Přes všechny tyhle a mnohé další poznatky pořád ještě nedovedeme předpovědět, ve kterém hejnu se kanibalizmus objeví, a nejužívanější prevence bohužel stále spočívá v šeredném mrzačení těchto zvířat. Třetina až polovina zobáku, jejich nejcitlivějšího průzkumného a manipulačního orgánu, se jim v mládí upálí kauterem, a není divu, že se pak neklovou, když se chronicky bolestivý pahýl snaží používat co nejmíň.

Slepice mají s člověkem dost podobnou recentní „poevoluční“ historii: Ještě před několika tisíci lety se rozmnožovaly a umíraly v malých hejnech v džunglích jihovýchodní Asie, pak po mnoho staletí na dvorcích či záhumencích zemědělských usedlostí, a teprve v posledních 50 letech ve velkých anonymních hejnech v uměle řízeném prostředí průmyslových velkofarem. Kanibalizmus u slepic musí mít základ v nějakém původně adaptivním chování, jehož výskyt byl mezitím ovlivněn novými selekčními tlaky, změněnými podmínkami, v nichž se chování formuje v průběhu ontogeneze (umělé líhně, odchov bez jakékoli podestýlky) i zcela odlišným prostředím, v němž žijí dospělé slepice (velká hustota v anonymním hejnu, téměř žádné jiné podněty). Jestliže chceme pochopit chování v populacích dnešního člověka, stojíme před podobnými problémy. Převážná část lidstva přestala žít v lovecko-sběračských tlupách již před stovkami generací a tvrzení, že v genetických základech chování se za tu dobu nemohlo nic stát, může být pravda, ale nemusí. Lidé dnes vychovávají děti a jako dospělí žijí v docela jiném prostředí, než žili lovci a později zemědělci. V poznávání příčin kanibalizmu u slepic nám pomohlo darwinistické vidění světa (pozor na těžké, ale stresované jedince!), zároveň jsme však potřebovali dobře znát specifické vlastnosti tohoto druhu, jeho původní způsob života i prostředí a jeho současnou situaci. Také u násilného chování člověka potřebujeme vedle užitečné darwinistické inspirace (např. lidé v průměru napadají víc nepříbuzné než příbuzné, muži mají větší variabilitu v reprodukčním úspěchu, a proto jsou mezi sebou agresivnější než ženy) znát co nejvíc „tvrdých“ dat a poznatků o člověku, jeho poevoluční historii a současné situaci. A tyto znalosti se jen z darwinistického palce vycucat nedají. Asi to my biologové uslyšíme neradi, protože nás to zbaví sebezahleděné aury zachránců společenských věd, ale vedle přírodopisných dat potřebujeme znát i „dušepisná“ a „společenskopisná“ data a souvislosti, protože v darwinistické a kulturní evoluci lidí hrály vedle svalů, spermií a plodných dnů ještě silnější roli kognitivní a obecně mentální (duševní) struktury a funkce, a na ně nabalené kulturně děděné fenomény. Jedním z tvrdých dat o myšlení člověka je, že rozlišuje dobré a zlé. Tato dimenze je pro člověka stejně kardinální jako opozice pravda-klam. Tak jako slepice zkoumají všecko zajímavé zobákem, my se pokaždé ptáme, jestli je to pravda, jestli je to tak dobře, a možná ještě jestli je to pěkné, nebo ošklivé.

Říkat, že je etický přístup „zhoubný pro pochopení podstaty věci“, může být užitečná provokace, ukazující na nedostatečnost dosavadních etických zkoumání, ale je-li tento postoj zastáván vážně, je v něm hodně revolucionářské nadutosti. Je snadné říct, že někdo něco dělá špatně, ale je mnohem obtížnější udělat to líp. A vůbec nejnamáhavější, ale také nejužitečnější bývá vyhledat to, co se dělá dobře, a novým paradigmatem tomu pomoci k novému rozvoji. Ostatně darwinistické zkoumání lidského chování k tomu má blíž, než se někdy tváří. Třeba Zrzavého „objev“, že vykonavatelé nacistické genocidy byli „normální a nezajímaví“ lidé, považují humanitní vědy za klíčový k porozumění holokaustu už od 60. let, kdy jej Hannah Arendtová označila pojmem „banalita zla“, a už i česky o tomto problému vyšlo několik knih (viz níže). Také Zrzavým opovržlivě komentovaný právní přístup k násilí má svůj zřejmý biologický základ. Při zabití nejde totiž jen o motivy a reprodukční vyhlídky pachatele, ale také o oběť a potenciální oběti, tedy nás všechny. Je jistě důležité ukázat na rozdíly mezi pachateli vražd v rodině a na ulici. Z hlediska oběti to ale vyjde nastejno: řečeno darwinisticky, už se nerozmnoží ani v tom nepomůže svým příbuzným. Na této skutečnosti je právo založeno; stojí na straně oběti a říká: vražda = vražda = vražda.

Lidé nadšení možnostmi darwinizmu by udělali lépe, kdyby namísto potírání „ideologického nepřítele“ v podobě humanitních věd hledali způsoby jak spolupracovat. Soužití biologie a společenských věd je hra s nenulovým součtem, která probíhá v mnoha opakovaných krocích. Proto přinese největší zisk, když budeme vůči druhé straně v zásadě vstřícní a přející, a zároveň jí to dáme bez okolků sežrat, kdykoli nám bude chtít autoritativně vykládat nesmysly nebo nás (i sebe sama) vodit za nos.