O slibovaném a slibném

Co to znamená, že věda tvaruje budoucnost? Aspoň tak to často sama o sobě tvrdí a leckdo si to o ní i myslíme. Pokud tvaruje, tvarovala vždy, a lze se tedy ptát: Jak se to pozná? Jaké stopy věda po sobě zanechala, jak a čím ovlivnila a ovlivňuje náš život? Lze se ale ihned ptát i dále: Co nám dnešní věda slibuje do budoucna? Jak těm slibům rozumět?

Podobnými otázkami zahájil před rokem profesor Johannes Fehr z Curychu česko-švýcarské debatní setkání ve vile Lanna na téma „Vědecké sliby“. ¹⁾ Otázky prvního typu (jak se vliv vědy pozná) jsou na první pohled triviální, stačí se rozhlédnout – pustit si televizi, sednout si k počítači, zajít k lékaři, přečíst si Vesmír. Trivialita se nicméně vytratí, jakmile se zeptáme na budoucnost: Co dnešní věda může (či má právo) slibovat o budoucím světě?

Co to znamená, že věda tvaruje budoucnost? Aspoň tak to často sama o sobě tvrdí a leckdo si to o ní i myslíme. Pokud tvaruje, tvarovala vždy, a lze se tedy ptát: Jak se to pozná? Jaké stopy věda po sobě zanechala, jak a čím ovlivnila a ovlivňuje náš život? Lze se ale ihned ptát i dále: Co nám dnešní věda slibuje do budoucna? Jak těm slibům rozumět? Běžnější, žurnalistické chápání takové otázky spouští úvahy o předpokládaných i nepředpokládaných (a žádoucích i nežádoucích) dopadech současné vědy na blízkou či vzdálenou budoucnost. Vezměme to však trochu jinak. Tušíme nějaký budoucí problém (například vyčerpání fosilních paliv, přelidnění, klimatické změny) a otázka zní, zda věda slibuje nějaké řešení. Nemám v úmyslu rozebírat konkrétní případy, chci se zde podívat na to, co vůbec znamená cokoliv slibovat – zda to slibujícího k něčemu zavazuje.

Samo slovo ,slibovat’ má vlastně dva významy, i když neostře oddělené. Příkladem prvního významu je, když někomu něco explicitně slíbím: „Slibuji, že ti tu knihu vrátím.“ Čistě vyslovením takové věty (a vlastně i věty prostší: „Já ti tu knihu vrátím“) nejen předvídám něco, co se stane v budoucnu (kniha změní držitele), ale beru na sebe jistý závazek (že já vrátím knihu). Říkejme tomu přímý slib.

Druhý význam, nepřímý slib, v češtině vyjadřujeme spíše pomocí adjektiva ,slibný’. Řeknu-li: „To je slibný nápad!“, k ničemu se tím nezavazuji. Prostě vyjadřuji svůj názor (že onen nápad je k něčemu). Pokud jsem se mýlil a ten nápad se ukáže být neužitečný nebo nepoužitelný, nebude to moje vina, nýbrž vina onoho nápadu. Já se stydět nemusím, nebo – pokud to byl můj vlastní nápad – jen málo.

Pečlivou analýzu přímého slibu jakožto řečového aktu kdysi provedl filozof John Searle. ²⁾ V jeho pojetí (zde je trochu zjednoduším), vypustím-li z úst za normálních okolností větu „Slibuji učinit X“, a to v přítomnosti nějakého posluchače, jde o upřímný slib jen za určitých podmínek, když totiž (mimo jiné) platí: (1) X je můj budoucí čin; (2) posluchač by dal přednost, abych X spíše vykonal než nevykonal (a já jsem si vědom této jeho preference); (3) mám v úmyslu X vykonat; dokonce mám v úmyslu, (4) aby mne samo vyřčení dotyčné věty zavázalo X vykonat, a navíc, (5) aby o tom byl můj posluchač právě tímto vyřčením uvědoměn. Není to prosté? Rozhodně nejdůležitější a nejcitlivější je bod (3) – úmysl slib splnit. Searle jej nazývá podmínkou upřímnosti slibu.

Popsaná formální analýza může být docela dobře aplikována na konkrétní sliby, které běžně činíme svým blízkým. Zdalipak platí i na vědecké sliby? Ne tak přímo, nejdříve by bylo nutno vyjasnit dvě věci, jednak kdo slibuje (mluví za sebe, nebo za své kolegy specialisty? Nebo za vědu jako takovou?), jednak kdo je posluchač (kolega, sponzor, veřejnost?). Podle toho bychom museli oslabit uvedené podmínky či je nahradit jinými.

V úvahách o budoucnosti je běžné, že někdo slibuje vyřešení nějakého problému či situace za onu neurčitou instituci zvanou věda. Všechno jsou to jen nepřímé sliby. Řekneme-li třeba: „Jaderná fúze slibuje vyřešit energetický problém lidstva,“ vůbec tím neříkáme, že někdo (tím méně kdo) má v úmyslu energetický problém lidstva vyřešit. A fúze sama úmysly nemá.

Pravda, i přímé sliby se ve vědě dělají, například v přihláškách grantových projektů a výzkumných záměrů. Nicméně vědu „vůbec“, tu, která tvaruje budoucnost, zpravidla nechápeme jako soubor nějakých konkrétních činů, které někdo může upřímně (nebo neupřímně) slibovat. Přesto když o něčem vědeckém tvrdíme, že je to slibné (například jaderná fúze), lze se ptát, zda to tvrdíme upřímně. Upřímnost se pak nevztahuje k úmyslu něco řešit, nýbrž k tvrzení samotnému. To je upřímné, dalo by se říci, právě tehdy, je-li založeno na seriózní prognóze vývoje vědy.