Vyrvat se z řádu věcí?

Neodarwinistický výklad světa je svůdný. Jeho obecná a zjednodušená podoba přitahuje ty, kdož mají rádi zcela a definitivně jasno, a ty, kterým se nechce do poznávání detailů. Lidový neodarwinizmus usnadňuje krčit postmoderně rameny nad všemožnou bídou v tomto světě.

To není postoj Marka Petrů, autora knihy Možnosti transgrese. Jakkoli se hlásí k neodarwinistickým myšlenkovým východiskům, vidí člověka jako bytost, která „všemi způsoby hledí připojit k zoufalé prázdnotě biologického života – biologického koloběhu reprodukčních procesů – nějaké proč, nějaký smysl a význam“ (s. 135). V této bezstarostné době se naléhavě obrací k zásadním otázkám lidského života: Dokážeme naplnit své ideály, sen o trvalém štěstí, o životě v rovnosti a lásce? Může naše tělo uniknout bolesti, nemocem, chátrání a smrti? Je možné vzepřít se sklonu k násilí, touze po moci, vlastnostem, kterými tkvíme ve své biologické přirozenosti?

Aniž to přímo reflektuje, dívá se Petrů na svět prastarým dualistickým pohledem – „nesnadné je to putování / když takhle spolu, divná věc / jde tělo mé, ten ošklivec / a duše má, ta krásná paní“ (Villon). Nejde mu však jen o lidský úděl, o strázně člověka. Přidává další dimenzi. Bez opatrných relativizací dává najevo, že mu leží na srdci bolest, kterou vinou své biologické determinace způsobuje člověk jiným tvorům. Petrů připomíná čtenářům utrpení tisíců laboratorních i hospodářských zvířat. S inspirací E. Bondym píše: „Čtyři, šest, osm či více miliard lidí se uživí jen racionální velkovýrobou potravin, tj. vyráběním života za účelem jeho zničení, s okleštěním všech ostatních jeho funkcí až na tu funkci, že může sloužit za potravu. Tím se princip násilí posunuje do roviny naprosté obludnosti a je vyloučeno, aby se takto rozbujelé násilí přetvořené racionálně v systém života lidské společnosti, v princip jeho udržování při existenci, nestalo samotným lidem kletbou. Biologickou nutností obživy jsou mláceny (korektuře zde i na jiných místech unikla chyba – pozn. HL) přes hlavu veškerá etická pravidla, vzešlá z úrovně intelektuálna“ (s. 137).

Hrůza obsažená v potravním řetězci byla a je základem života na Zemi, ale dnešní průmyslový způsob chovu zvířat ji umocňuje. Kdo si to uvědomí, pocítí jako velcí existencialisté chuť to zde vzdát; zatouží po eschatologickém řešení proroka Izajáše (65, 25): „Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytek bude žrát trávu.“ Petrů vidí jiné východisko. Ze slzavého údolí tohoto světa nás může vyvést transgrese.

Transgrese bývá chápána psychologicky a filozoficky jako pokus jednotlivce každodenně překračovat fyzickou existenci, přesahovat své biologické bytí. Snažíme se o to různými způsoby: tím, že vytváříme svět symbolů, pěstujeme hudbu a nezištné vztahy k jiným lidem, že se účastníme náboženských obřadů, že se zdokonalujeme v nějaké neužitečné činnosti, že se snažíme „být lepší“.

Autor knihy toto pojetí opouští. Nemá na mysli transgresi jako věčné lopocení, sisyfovské úsilí setřásat zátěž „ošklivého těla“, jako každodenní snažení o „nového člověka“, k němuž nás vybízí kultura. Marek Petrů se nechce spokojit s „šidítkem“ (s. 136), vznáší absolutní požadavek vymanit se z pout naší vázanosti na přírodní determinace jednou provždy, a to prostřednictvím pokročilých technologických postupů.

Málo jsou mu přitom neinvazivní psychosomaticko-terapeutické metody změn lidské psychiky, k nimž patří například různé hypnózy nebo psychofarmaka. Málo jsou mu dokonce genové manipulace a chirurgické neuromanipulace, protože těmi „se budeme moci vyvázat z područí biologična jen částečně. Touto cestou se nikdy například pravděpodobně nezbavíme nutnosti alimentace organickou stravou, ani nedosáhneme triumfu nad nutností individuálního zániku“ (s. 188). „Vylepšení“ člověka lze provést jedině úplným a technickým přepracováním naší podstaty, vytvořením postbiologické existence, umělé inteligence „pravděpodobně artificiálních individuií, jež budou schopna převzít veškeré bohatství lidského rozumového odkazu a stavět na něm v nezávislosti na biologičnu“ (s. 225–226). „Symbióza biologična s intelektuálnem je eticky, axiologicky a možná i prakticky neudržitelná“ (s. 225). „Tím, že se člověk vyrve z řádu věcí, dosahuje nové roviny – roviny humanity a etična“ (s. 133).

Tato extrémní formulace vychází z autorovy neodarwinistické interpretace přírody. Kam by se však uvažování nad nastolenými otázkami posunulo, pokud bychom připustili a promysleli výklad přírody, který zpochybňuje vševládu sobeckých genů, obecnou platnost „deterministických, zotročujících a nespravedlivých zákonů“ (s. 133), například výklad připouštějící v přírodě význam nezištné spolupráce a sebevyjádření? Čtenáři Vesmíru jsou s těmito variantami pohledu na přírodu seznámeni. (Mimochodem, čtouc seznam literatury a autorský rejstřík byla jsem zvědavá, jak se Petrů vyrovnal s některými názory S. Komárka. Na s. 162 jsem byla zklamána; z textů tohoto inspirativního autora vytěžil pouze jeden z četných bonmotů.)

Petrů je nedůsledný i v rámci svého vlastního výkladu. Na některých místech zdůrazňuje naši biologickou determinaci, jinde (např. na s. 83, 98n) se od deterministického pojetí distancuje, aniž rozpor objasňuje. Potřebu technického „vylepšení“ člověka, která tvoří osu jeho knihy, dokládá tvrzeními o neblahé biologické podstatě, o „krutosti a nespravedlnosti přírodních zákonů“ (s. 134). Jinde však poukazuje na přítomnost rozvinuté mysli, sociální inteligence a soucitu u primátů a připomíná, jak jsme s nimi evolučně spojeni (s. 68–75). Uvažuje, „jak by se mohla univerzalistická lidská etika prosadit … prostřednictvím jakési obdoby skupinového výběru“ (s. 125). Jako příklad uvádí tzv. Zahaviho princip hendikepu, zmiňuje se o spojení vysoké zdatnosti s altrustickým chováním. To zní čtenáři, znalému rytířských, „indiánských“ i detektivních příběhů, v nichž hrdina spojuje mužnou sílu se soucitem a obětavostí, povědomě. Jak je známo, Darwin se zamýšlel nad tím, jak se v historii postupně rozšiřoval okruh sociálních instinktů spočívajících ve skupinové solidaritě a jaké to mělo důsledky pro vývoj morálky. Jak se Petrů sám zmiňuje, myšlenka skupinového výběru dovoluje sloučit biologickou evoluci s evolucí kulturní (s. 121).

Připustíme-li tedy možnost, že evoluce lidské morálky je zakotvena v biologických principech, proč je třeba „vyrvat se z řádu věcí“? Proč se nespolehnout na naše dispozice k morálnímu jednání a na naše každodenní, kulturou podporované snažení ji naplňovat? Proč toužit po „dalších metách“ (s. 78), kterých lze dosáhnout revolučními technickými řešeními, nesoucími nepředvídatelná rizika? Odpověď na tuto otázku má přinést strana 132. Ta však není přesvědčivá. Jakoby autor ignoroval předložené odborné argumenty, dokládající naději uloženou v obojaké povaze člověka, nechává se unést titánskou nechutí k jakémukoliv omezení, sklonem k absolutním řešením: „Jinak memetická evoluce narazí na nepřekročitelnou bariéru lidské ,přirozenosti‘ – na hranici, kterou vztyčuje všudypřítomný a přesto neviditelný Bios.

“Zvláštní reflexi by vyžadovaly ty pasáže knihy, které se odvažují vkročit na pole „nového eugenizmu“. Na jedné straně je třeba spíše ocenit než odsoudit odvahu autora znovu otevřít toto tabuizované téma. Na straně druhé jde o otázky, které by vyžadovaly podstatně hlubší promýšlení, sotva je lze uspokojivě exponovat na několika stránkách. Pojednání o rozdílech mezi „starým a novým eugenizmem“ cítí čtenář na některých místech jako tendenční. Nepočetné zajímavé myšlenky se nadto zbytečně opakují. (To ruší čtenáře i jinde. Nechtělo to přece jen dizertační práci před knižní publikací pečlivě proškrtat?)

Závažnou slabinou knihy je nepřítomnost logického spojení mezi první částí, volající po proměně lidské podstaty, a částí druhou, popisující dosavadní technologie schopné ovlivnit lidskou psychiku – genové manipulace, neuromanipulace a první kroky v kyborgizaci těla. Kdybychom nakrásně souhlasili, že člověka je třeba technicky „vylepšit“, osvobodit „zpod knuty různých nutností pomocí manipulací somatických, a ne jen manipulací kognitivních či mentálních“ (s. 115), marně v textu hledáme jak to provést. Od žádné z popsaných technologií si nelze ani potenciálně slibovat „vymanění ze zákonů přírody“ při zachování „veškerého bohatství lidského rozumového odkazu“! Nehledíc na to, že mnohá z nich je postavena na krutých pokusech na zvířatech, které Petrů odsuzuje jako jeden z dokladů lidské nedostatečnosti.

Jistě nejsem mezi čtenáři sama, koho nad stránkami Možnosti transgrese provází představa čarodějova učně. O jeho varovném příběhu se zmiňuje i autor. Tvrdí však, že paralela tu není na místě, že se jí nebojí. Ujišťuje sebe i nás, že v případě transgresí se do riskantních manipulací se světem pustí jen poučení Mistři. Může nás to přesvědčit a uklidnit?