Děti bez mateřského jazyka

Většina neslyšících dětí se u nás rodí slyšícím rodičům a tím jsou omezeny jejich možnosti osvojit si češtinu přirozenou cestou. Mluvená čeština rodičů je jim nepřístupná a se znakovým jazykem se v raném dětství nesetkávají. V rozhodující fázi vývoje tedy vlastně nemají žádný jazyk, který by mohl rozvíjet jejich mentální aktivity. Ve škole se tyto děti učí psát česky, jejich čeština je však slyšícímu čtenáři poněkud nesrozumitelná. Pro neslyšící je totiž těžké spojovat vyjadřovací možnosti jazyka s mimojazykovými obsahy. V textech neslyšících najdeme četné náhrady (hluboké a nízké vody; pracovala jsem cukroví), výpustky (Tomáš domů), či naopak přidání (já jsem byla v minulý čas šla spala tři dni u babičky). Často také zaměňují slovesa označující existenci a vlastnictví (potom má trochu unavená; já jsem byla narozeniny), nerozlišují funkci slov proto a protože (pojedeme na vlaku lyžovat, proto zítra budou málo lidí).

Nejde jen o jednotlivé věty, ale především o schopnost přidělit nějaký smysl celku. V souvislosti s neslyšícími se mluví o překládání jejich menšinového znakového jazyka do češtiny (viz Vesmír 74, 415, 1995/7). Ve skutečnosti to však mají ještě těžší, protože stavba jejich jazyka se neodvíjí od (znakové) mateřštiny, nýbrž od raného bezjazyčí. (Naše řeč 81, 179, 1998/4)