Korespondence českých neslyšících
| 5. 7. 1995Čeština je pro české neslyšící cizím jazykem docela jinak než např. pro české jazykové menšiny. Příslušníci jazykové menšiny se mezi sebou ústně i písemně dorozumívají ve své mateřštině a čeština jim slouží jen k navázání kontaktu s "většinou". Neslyšící však mají v písemném styku omezené možnosti i při dorozumívání uvnitř menšiny. Znakový jazyk v psané podobě neexistuje a neslyšící si proto dopisují v "jazyce většiny".
Dopisy českých neslyšících se vyznačují ornamentálností jak po stránce výtvarné (vybarvená písmena, vysvětlující kresbičky), tak v užívání ustálených obratů, mnohdy dost deformovaných. Ojedinělé nejsou ani případy, kdy květnaté slovní obraty nahrazují celé sdělení – jejich jediným cílem je navázat kontakt.
Gramaticky bývají dopisy většinou tak nesprávné, že při prvním čtení je těžké rozpoznat, co vůbec chtěl pisatel sdělit. Jindy naopak obsahují věty gramaticky až nápadně bezchybné, které však postrádají návaznost, jsou to vlastně jen citované vzory. Za citování lze považovat také případy, kdy se jedno slovo objevuje často v jediném tvaru bez ohledu na pozici ve větě. Např. pro kino je představitelem významu tvar kině (všichni šli do kině).
V dopisech také bývají citovány celé pasáže převzaté z obdrženého dopisu, stává se, že pisatel převezme text včetně oslovení (Anča oslovuje adresátku jiného jména "Milá Ančo", protože tak bývá oslovována v dopisech, které ona sama dostává, a o sobě samé píše ve 3. osobě, protože tak o ní píší jiní).
Předmětná stránka sdělování je v česky psané komunikaci neslyšících odsunuta do pozadí, do popředí vystupuje stránka intersubjektivní – udržení a rozvíjení kontaktu, akt posílání a dostávání dopisů jako prestižní záležitost. (Slovo a slovesnost 56, 23, 1995/1)