Čistší plýtvání?

Filtry na obstarožních továrnách namísto moderních čistých technologií, důraz na priority staré čtvrt století a abstraktní diskuse nahrazující věcné řešení problémů zde můžeme hledat tři z hlavních příčin polovičatého environmentálního pokroku české společnosti.

Filtry místo prevence

Řešení se většinou zastavila u takzvaných opatření na konci potrubí (end-of-pipe technologies) v nejširším smyslu tohoto termínu: částečně se omezují následky, nikoli však příčiny problémů.

Třeba změny v energetice spočívají ve vylepšování výroby z neobnovitelných surovin v odsiřovacích zařízeních, v lepších kotlích uhelných elektráren, ve zvýšení bezpečnosti jaderných reaktorů apod. Čisté obnovitelné zdroje, které v řadě zemí zažívají mimořádný rozvoj, však zůstávají marginálním odvětvím. Navíc průmysl je nadále i přes nepopiratelná zlepšení velmi málo efektivní. České hospodářství spotřebuje na každou korunu hrubého domácího produktu 1,7násobně více energie než ekonomika Evropské unie. Výsledek dobře demonstrují trendy znečištění ovzduší. Objemy vypouštěného oxidu siřičitého, prachu nebo oxidů dusíku poklesly řádově. Naproti tomu emise oxidu uhličitého, na který filtry neplatí, se snížily pouze o necelých 30 procent a množstvím připadajícím na jednoho obyvatele zaujímáme mezi zeměmi Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj sedmé místo.

Podobné příznaky lze vidět téměř v každém sektoru. Spotřeba pesticidů klesla přibližně na polovinu a nyní je asi třikrát nižší než v Německu. Stalo se tak ale v důsledku ekonomických problémů: zemědělci na nákup agrochemikálií prostě nemají peníze. Struktura agrárního sektoru ovšem nadále pevně vězí v intenzivní produkci. Podařilo se zvýšit bezpečnost skládek, míra recyklace komunálního odpadu však zůstává velmi nízká. Činí pouhých 7 procent oproti německým či rakouským bezmála 50 procentům. Katalyzátory dočasně snížily lokální znečištění z dopravy, ovšem samotných aut přibývá a emise v lepším případě stagnují, u oxidu uhličitého zřetelně rostou. Z územního plánování velkých měst zmizely nejkontroverznější projekty minulosti, například dálnice napříč pražskou Stromovkou, avšak základní přístup se nezměnil což způsobuje rychle se šířící zástavbu předměstské krajiny s doprovodnými jevy včetně městské automobilové dopravy.

Posunuté priority

Environmentální politika, a především veřejná diskuse, která ji přirozeně významně ovlivňuje, klade důraz na priority odpovídající zhruba sedmdesátým či osmdesátým letům. Bezkonkurenčně jí dominují témata lokálního znečištění ovzduší, skladování odpadů, čistoty odpadních vod a letitý hit českých médií ropné havárie na řekách.

Žádný z těchto problémů není namístě podceňovat. Stojí však za povšimnutí, jak malé pozornosti se ve srovnání s nimi dostává klíčovým trendům současnosti, které patří k prioritám výzkumu a mezinárodních debat: vývoji biologické diverzity, riziku globálních změn klimatu, surovinovým tokům v ekonomice nebo třeba endokrinním chemickým látkám podezřelým z narušování hormonální soustavy člověka. Navíc pokud už na ně přijde řeč, většinou jsou prezentovány jako akademické nebo globální problémy, mimo kontext domácích příčin, dopadů, řešení či alespoň diskusí.

Dobře tento problém ilustruje třeba debata o hospodaření s odpady. Hlavní téma představuje zábor území skládkami, úniky znečišťujících látek do vody či lokální toxické emise ze spaloven. Stranou zájmu zůstávají skutečně klíčové problémy: emise skleníkových plynů, především metanu ze skládek a náročnost ekonomiky na materiály z primárních zdrojů tedy význam recyklace pro šetrné nakládání se surovinami, nikoli kvůli vršícím se hromadám odpadků.

...a nepříliš věcná diskuse

Na volbě priorit se významně podepisuje úroveň veřejné diskuse o environmentálních tématech. Ta se v tomto ohledu výrazně liší od ostatních společenských problémů. Často jsou totiž vnímána jako intelektuální imperativ, něco, co je někde mezi filozofií a politickou korektností, nikoli jako věcný problém.

Na stránkách časopisu, který se zabývá především vědou, nelze smlčet, že se s tímto problémem bohužel potýká rovněž akademická obec. Také mnozí čeští vědci často problémy neřeší, nýbrž provádějí prapodivné rozbory, bezmála psychoanalýzy stran sporu. Též oni občas začnou publikovat (s laskavým prominutím) úplné nesmysly a neověřené dohady v okamžiku, kdy při psaní vykročí ze své vlastní odbornosti což se v tomto multidisciplinárním oboru nutně musí stát velmi často. A především se (až na několik vzácných výjimek) nezapojují do veřejných debat. Kolik biologů třeba komentuje různé diskuse o ochraně přírody?