Patrnost a nepatrnost

Nedávno na jednom univerzitním semináři referent užil anglické slovo „pattern“ a posteskl si na neexistenci vhodného českého ekvivalentu. I napadlo mě vzít za slovo zvuk a podstrčil jsem svému sousedovi Zdeňku Neubauerovi papírek s návrhem: „pattern – česky patrnost“. Zdeněk zaječel radostí (kdo ho zná, zná i jeho jek), a pokud si na to pamatuje, možná mne dodnes cituje jako objevitele nového učeného pojmu patrnost (anglicky nepřesně pattern).

Ovšemže vím, že pattern je něco jiného než patrnost. Nicméně při druhém třetím zamyšlení (jako ostatně vždy) se něco společného přece najít dá. Anglické slovo „pattern“ většinou označuje něco, podle čeho se chováme či máme chovat, co rozpoznáváme, napodobujeme, podle čeho si můžeme něco vybrat, a vůbec něco, co má nějakou pravidelnost či opakování, ať už uskutečněnou či potenciální. Podle toho si můžete zvolit mezi českými slovy vzor, vzorec, vzorek, vzoreček ¹⁾ . Vždy to však je něco, co dovedeme rozpoznat – tedy co je patrné.

Odchováni novověkým přístupem ke světu máme tendenci dávat látce (materiálu, hmotě) přednost před tvarem (formou). Látka se nám zdá být nejen trvalejší, ale i jaksi objektivnější, svébytnější a autentičtější. Naproti tomu tvary jsou pouhé „patrnosti“: jsou tu pro někoho, kdo se dívá, hmatá, naslouchá a kdo dovede rozpoznávat a rozpomínat se. Nemusí to být člověk, mohou to být i jiní tvorové a organizmy (čím jsou nám však vzdálenější, tím méně si dovedeme představit, jak a jaké tvary vůbec mohou vnímat).

Dnešní vědecké poznání se již více odvolává na tvar, a to v nejširším slova smyslu: nejen co do vnějšího projevu jsoucen (obrysy, podoby, vzhledy, výskyty), nýbrž i co do vnitřní skladby a vztahů mezi částmi (kompozice, organizace, sestava), a nejen v prostoru, ale i v čase (proměny, pohyby, rytmy, růsty, vývoje, vzniky a zániky). Mluví se o tvarové psychologii, vzorcích chování, disipativních strukturách, systémovém přístupu, informaci, holizmu, emergenci, organizmech, organizaci a samoorganizaci.

Je pravda, že tvar (v nejširším slova smyslu) potřebuje ke svému uskutečnění nějakou látku (rovněž v nejširším slova smyslu). Na rozdíl od látky má však tvar velkou přednost: je patrný. Jakožto tvar je i pattern patrný a jeho patrnost je navíc tak či onak spojena s opakováním, či aspoň opakovatelností. Vzor-model je určen k napodobení (čili opakování), vzorek-ukázka zastupuje (čili opakuje) to, co nemusí být právě po ruce, vzorek-ornament (na látce, tapetě, koberci) se opakuje přímo před našima očima.

Gregory Bateson ²⁾ povýšil pattern (vzor) na základní organizační princip živé přírody. „Vzor, který spojuje“ (pattern which connects) zpodobňuje nejen orgány u jednotlivce, jednotlivce v rámci druhu, druhy mezi sebou, ale i případy tohoto zpodobňování samotného. Jde o všudypřítomné opakování na mnoha různých úrovních. Ale jakékoliv opakování snižuje entropii (řečeno jazykem kybernetiky) a zvyšuje informaci. Díky patternům je svět in-formován čili do-tvarován.

Vynořuje se opět a nutně věčný problém pozorovatele, „diváka“. Řekli jsme, že tvary (patrnosti) jsou tu pro toho, kdo se dívá (nemusí to být člověk, a proto raději čtěte: „jsou tu pro cokoliv, co reaguje“). Lze to však říci i v opačném směru, totiž že si divák sám vnáší rozličné patrnosti do světa, a to svým jednáním (i vnímání je jednání). Obě tvrzení, brána odděleně, jsou jistě nadsázkou; brána společně dávají smysl. Řekněme tedy, že patrný svět je zjednáván tím, kdo v něm jedná, přičemž zjednávání ³⁾ chápejme jako obousměrnou kooperativní interakci.

Tolik k patrnosti, nyní pár slov o nepatrnosti. Tváří v tvář světu nepatrností jako bychom si byli všichni rovni. V tomto smyslu je to svět jaksi objektivnější, zralý pro vědu.

Redukce chování celku na chování částí, pokud možno co nejmenších, byla a dodnes je považována za hlavní, ne-li jedinou metodu vědeckého vysvětlení. Porozumíme-li částem a částečkám, nemáme problém porozumět celku, soudí se. V mnohých oborech to má smysl: abychom rozuměli parnímu stroji, je třeba porozumět pístu, abychom rozuměli pístu, musíme rozumět tlaku a k porozumění tlaku je nejlépe znát chování molekul.

Nic proti tomu, zejména pokud mluvíme o strojích, které jsme si sami vyrobili. Právě u nich lze totiž mluvit o částech dřív, než je hotov celek. Naproti tomu v přirozeném světě takové schéma, ač svůdné, může zavádět, a to hned dvojím způsobem.

Jednak by se mohla zanedbat obousměrnost vztahu částí k celku a celku k částem. V přírodě, zejména v živé přírodě, části vznikaly zároveň s celky a celky zároveň s částmi ve vzájemném ovlivňování a podporování, v jakési tvůrčí symbióze. Věřím, že lecčemu lépe porozumíme, až se nám tuto obousměrnost či vzájemnost, charakteristickou pro živé organizmy i „živé“ společnosti, podaří lépe rozumově uchopit.

Druhé nebezpečí souvisí s naším dnešním tématem. Protože část je menší než celek (jinak nelze), ubíráme se při redukci na části vždy z velka do mala a velmi brzo se ocitáme ve světě nepatrností. Jenomže tam, hluboko pod hladinou patrnosti, marně hledáme nějaké kuličky, částečky, vlnky, dráhy, nárazy a srážky. Je tam něco zcela jiného, nevídaného, podivného a beztvarého. Nedovedeme o tom mluvit jinak, než buď pomocí matematických konstrukcí s rizikem úplné ztráty názoru, anebo výpůjčkou a přenesením pojmů ze světa patrností s rizikem nedopatření. Ivan M. Havel