Aktuální číslo:

2024/11

Téma měsíce:

Strach

Obálka čísla

Červenec ve vědě

O čem se psalo ve světě i u nás
 |  5. 9. 1998
 |  Vesmír 77, 530, 1998/9

Další ohrožení z kosmu?

Astronomové David Tholen a Rob Whiteley z Havajské univerzity patrně nalezli prvního představitele nové rodiny asteroidů, charakteristických tím, že obíhají uvnitř oběžné dráhy naší Země kolem Slunce.

Poprvé novou planetku, která dostala označení 1998 DK36, pozorovali po dobu 7 minut 220centimetrovým dalekohledem na Mauna Kea letos 23. února. Pak se ji podařilo zahlédnout ještě následující den, a tím to skončilo. Problémy s vybavením teleskopu jim zabránily v dalším pozorování a objekt je tak pro astronomii prakticky „ztracen“, protože ze dvou pozorování není možné dráhu přesně stanovit. Podle Garetha Williamse ze Smithsonova centra pro astrofyziku na Harvardově univerzitě v massachusettské Cambridži může sice celá dráha ležet uvnitř dráhy zemské, ale nedá se vyloučit ani možnost, že dráhu naší planety kříží a že by mohla někdy v budoucnosti Zemi ohrozit. Průměr planetky byl odhadnut na 40 metrů.

Williamson soudí, že jde o zcela novou skupinu asteroidů, která by mohla být velice početná a tím i nebezpečná. Planetky na těchto drahách jsou totiž obtížně pozorovatelné. Podobně jako vnitřní planety – Venuši a Merkur – je možné je zahlédnout jen nízko nad zemským horizontem za soumraku nebo svítání.

Jistou naději tu však máme. Díky katastrofickým filmům, které se na plátnech kin objevily v létě, vláda posílila rozpočet projektu NEAT (Near-Earth Asteroid Tracking) z 1 na 3 miliony dolarů a NASA zřídil v Laboratoři proudového pohonu (JPL) v kalifornské Pasadeně nové oddělení, které se má výlučně věnovat intenzivnímu hledání nebezpečných asteroidů. Jeho vedoucím byl jmenován známý odborník zabývající se výpočty drah planetek Donald K. Yeomans. Podle jeho názoru bude možno díky masivnímu nasazení výpočetní techniky v průběhu deseti let zmapovat na 90 % z odhadovaných 2000 dosud neodhalených „nebezpečných“ nebeských projektilů. Ta umožňuje zpracovat během jedné pozorovací noci až 40 gigabytů dat, což odpovídá 1200 snímkům oblohy.

Práce oddělení již přinesla první výsledky. Koncem července automaticky řízený dalekohled amerického letectva o průměru 1 m na Havajských ostrovech objevil dva další asteroidy (1998 OH a 1998 OR2) měřící 1 až 3 kilometrů. Ty byly zapsány na seznam potenciálně nebezpečných těles, i když se v nejbližších desítkách let nepřiblíží k Zemi více než na 5 milionů kilometrů.

Evropská astronomie opět na špičce?

V minulém přehledu jsme se zmiňovali o tom, že začalo pozorování prvním ze čtyř přístrojů obřího teleskopu VLT (Very Large Telescope), který by měl evropskou astronomii obohatit o rekordně výkonný pozemský dalekohled. Západní Evropa se k tomu ve sdělovacích prostředcích pochopitelně stále vrací.

Stavbu na Cerro Paranal v chilské poušti Atacama oficiálně zahájila Evropská jižní observatoř v prosinci 1987 (po desetiletí příprav). První přístroj, nazývaný Joe, prokázal skutečně „dobrý zrak“ a během příštích čtyř let zahájí pozorování další tři dalekohledy o průměru 8,2 m, přezdívané Jack, William a Averell. Kvalitní snímky prvního z čtyřčat uzavírají jednu etapu výstavby.

Stavba už zažila několik dramatických momentů. Největší rozladění pocítili evropští astronomové 30. března 1995, kdy se na staveniště dostavil soudce s ozbrojeným doprovodem a zastavil veškeré práce. Důvod? Cerro Paranal byla v minulém století postoupena jako náhrada za válečné škody admirálu Juanu Josému Latorrovi. Jeho dědicové se cítili poškozeni. Kauzu před chilským soudem vyhráli a podle soudního rozhodnutí mělo být území, které chilská vláda r. 1988 věnovala Evropské jižní observatoři, vráceno dědicům.

Bylo zapotřebí hodně diplomacie a ústupků (chilští astronomové získali privilegovaně deset procent pozorovacího času), aby tyto politicko-právní zmatky byly ukončeny.

Pokud vše půjde dobře, tak budou čtyři dalekohledy velkého teleskopu získávat spektra vesmírných objektů v širokém vlnovém rozmezí – od ultrafialového po infračervené světlo – už v r. 2004. Zpočátku se předpokládalo, že celý dalekohled bude stát 1,4 miliardy franků, ve skutečnosti spotřebuje plné dvě miliardy.

Připomeňme, že teleskop bude moci pracovat jako jediná aparatura, ale též každé ze čtyřčat samostatně. VLT má být určen ke studiu prvotních fází zrodu vesmíru a utváření hvězd i planet. Pozorovací čas bude rozdělen mezi členy Evropské jižní observatoře podle jejich finanční účasti. Konkrétně: 26,75 % patří Francii a Německu, 19,98 % Itálii, 7,59 % Holandsku, 6,64 % Švýcarsku, 5,40 % Belgii, 3,92 % Švédsku a 2,97 % Dánsku.

Kosmická budoucnost Japonska na palubě sondy Nozomi

Japonský kosmický výzkum s napětím sleduje průběh experimentu s meziplanetární sondou Nozomi alias Planet B, která byla vypuštěna 4. července z japonského kosmodromu Kagošima raketou typu M5.

Stanice s příznačným názvem „Naděje“ se nejprve dostala na excentrickou oběžnou dráhu umělé družice Země, která ji letos dvakrát za sebou – 24. září a 18. prosince – přivede k Měsíci. Gravitačními manévry u Měsíce bude postupně získávat dodatečnou energii, až ji 20. prosince poslední průlet v blízkosti Země katapultuje na dráhu k Marsu. U něj se 11. října 1999 promění v jeho družici obíhající po velmi protáhlé eliptické dráze. Bude se prakticky vnořovat do zbytků jeho atmosféry ve výši 150 km a vzdalovat se až na 47 850 km. U planety bude sonda analyzovat atmosféru a sledovat tamní počasí. Při vzdalování pak přijde na řadu studium iontů slunečního větru. Tak by se mělo zjistit, jak sluneční vítr vlastně působí na Mars, který má daleko slabší „štít“ magnetického pole než naše planeta.

Ani japonská vláda nechce zbůhdarma vyhazovat peníze do kosmu. A tak má-li mít tvůrce sondy, Ústav kosmických a astronautických věd, naději, že v budoucnu dostane další velké peníze, musí sonda „Naděje“ uspět.

Rozvoj evropských biotechnologií je nadále velice úspěšný

První evropská konference na téma „Biotechnologie a finance“, svolaná v květnu z podnětu Evropské komise, se měla odehrávat v euforické náladě. V zákulisí shromáždění zorganizovaného na podporu rozvíjení kontaktů mezi vědci, manažery a finančníky se citovala analýza, která prokázala, že se zaostávání Evropy za USA v biotechnologiích opět výrazně snížilo. Ze zprávy vydávané už pátým rokem vyplývá: V r. 1997 počet biotechnologických podniků klesl v USA o 1 % (na 1274) a v Evropě naopak vzrostl o 45 % (na 1036). V biotechnologiích přibylo v USA 19 % zaměstnanců na celkový stav 140 000 lidí, v Evropě o 42 % na 39 045 pracovníků. Výdaje na výzkum a vývoj v USA stouply o 14 % na 8268 milionů ECU a v Evropě o 27 % na 1910 milionů ECU.

Podle Jose Peeterse, ředitele kapitálového fondu Capricorn Venture Partners, za vzrůst biotechnologií v Evropě vděčíme skutečnosti, že r. 1996 vznikla organizace EASDAQ (European Association of Securities Dealers Automated Quotation). Jiní specialisté si zase myslí, že se konečně v řadě zemí prosadila vládní podpora biotechnologií, např. v německém programu BIOREGIO se pomocí dotace 500 milionů franků loni podařilo vytvořit 70 nových biotechnologických podniků.

Ötzi dál vypovídá

České vydání knihy Konrada Spindlera „Muž z ledovce“ by mohlo být jakousi tečkou za častými zprávami o ötztalském člověku. Prof. Spindler jako vedoucí katedry pravěku a rané doby dějinné na univerzitě v Innsbrucku „byl u toho“. A jeho kniha vydaná Innsbruckou univerzitou už r. 1993 a doplněná o výzkumy až do začátku r. 1998 přináší celistvý pohled na tento významný nález a napravuje i řadu fám, které se ve sdělovacích prostředcích vynořovaly.

Ötzi už pokojně odpočívá v Itálii, ale výsledky jeho výzkumů se budou publikovat ještě nějakou dobu. Teď např. referuje Michael Hess se svými kolegy z Innsbrucké univerzity o tom, že nervová tkáň Ötziho je velmi dobře zachována, daleko víc než u kteréhokoli nálezu pravěkých lidí.

Komu prospívá fáma o krachu počítačů 1. ledna 2000?

Ve světě, ale i v našem tisku se představuje první den nového tisíciletí jako Den posledního soudu. Zhroucení počítačů, které prý nebudou schopny přejít do nového století, prostě nezvládnou ty dvě nuly letopočtu 2000... Podle řady vizionářů to prý vrhne naši civilizaci až do r. 1900! I nemocnice přestanou vinou selhání počítačů fungovat...

A tak se rodí záplava příruček a instrukcí jak katastrofu zmírnit.

Francouzský státní tajemník pro průmysl Christian Pierret proto jmenoval komisi, která měla ministerstvu všechny ty zmatky a paniku analyzovat. Závěry jsou podle ministerstva uspokojující: Banky a velké podniky počítačový přechod do příštího věku zvládnou bez problémů. Potíže se mohou vyskytnout u některých menších firem. Ch. Pierret v příchod katastrofy nevěří. Živení problému ve sdělovacích prostředcích vzniká podle něho v materiálním zájmu firem vyrábějících programy jak se zachránit.

Takovéto vysvětlení pochopitelně příslušnou zájmovou organizaci – Club de la sécurité des systemes d’information – nebere vážně, vládní politika se tím prý stává demobilizující a už vynaložené úsilí (čti jejich peníze) přijde vniveč. Tolik informace ze seriózního francouzského populárněvědeckého časopisu... Váš náhled?

Jezdit autem do práce bude v Británii drahé?

Britská vláda uvažuje o drastických zásazích, které by ochránily centra měst před zhoubnými vlivy automobilové dopravy. Nové zákony by umožňovaly městským správám omezit vjezd aut do měst zavedením velice vysokých poplatků za parkování, a to i na parkovištích vyhrazených pro zaměstnance nejrůznějších institucí. Byly by úřady, správní orgány či podniky ochotny platit obrovské sumy za parkování svých zaměstnanců?

Daně za provoz motorových vozidel mají být velice diferencované – majitel menšího, méně znečišťujícího vozu by mohl platit až třikrát méně než poplatník velkého silničního „křižníku“.

Zatímco jízd aut přibývá i ve Spojeném království stále nesmírně strmě, počet osob přepravovaných veřejnou dopravou pozvolna klesá. Proto chce vláda v příštích třech letech vynaložit na rozvoj místní autobusové dopravy navíc 300 milionů liber a na zvýšení přitažlivosti železnic dalších 300 milionů liber.

Olova je v britské krvi méně

Opatření proti tomuto jedovatému prvku v našem životním prostředí se ve Spojeném království osvědčila, tvrdí David Gompertz z Ústavu pro životní prostředí a zdraví v Leicesteru.

Řada zásahů, které měly v uplynulých dvou desetiletích snížit zamořování životního prostředí ve Velké Británii, tedy uspěla – olova je méně v palivu auta, v barvách i v plechu konzerv.

Analýza obsahu olova v krvi 6800 Britů vypověděla, že se snížil od r. 1987 o plnou třetinu.

Lidé jsou ovšem pochopitelně dál ohrožováni starými olovnatými nátěry i pitnou vodou protékající olověnými trubkami.

Pro přírodu ještě není pozdě

Velká kanadská jezera jsou nyní nejčistší za uplynulé půlstoletí, konstatovali američtí a kanadští vědci. V jezerech se sice stále zjišťují PCB, rtuť, dioxiny a pesticidy, jejich hladina se však oproti r. 1976 snížila o polovinu.

Do jezera Hořejšího, Huronského, Michiganského, Erijského a Ontaria se v posledních dvou letech navrátila řada druhů ryb, např. jeseter, jezerní americký pstruh nebo jezerní sleď.

Úroveň vědecké spolupráce v Evropě

Vyhodnocuje se obtížně. Za poměrně spolehlivý metr se považuje to, jak se rozdělují stipenda, která umožňují mezinárodní výměnu studentů.

Pro většinu z nás může být stále udivující fakt, že v rámci evropského programu Erasmus obdrželo pro údobí 1998–1999 stipenda pro pobyt v jiné zemi 200 000 studentů. Nejvíce stipendií (45 %) umožnilo vandrování v trojúhelníku Francie – Německo – Spojené království. Pořadí následujících zemí je: Mezi 15–10 % Španělsko, mezi 10–5 % Itálie a Holandsko, pod 5 % Švédsko, Finsko, Portugalsko a Dánsko.

Je více než zřejmé, že málem čtvrt milionu studentů v rámci programu Erasmus zajišťuje přátelství národů v Evropě nejen vědecky, ale i lidsky.

Jak civilizovaně pohřbít Mir


Na přelomu června a července se ředitel Raketového a kosmického komplexu Eněrgija Jurij Semjonov obrátil na Organizaci spojených národů, amerického viceprezidenta a předsedu vlády Ruské federace s prosbou, aby pomohli bezpečně „pochovat“ ruskou družicovou stanici Mir.

O finančním kolapsu ruské kosmonautiky se píše často; v červenci se i v našem tisku komentovalo, že nová srpnová expedice tří ruských kosmonautů k Miru – Gennadije Padalky, Sergeje Abdějeva a Jurije Baturina – je na dluh, a navíc odložená o dva týdny... Firma Eněrgija, která provozuje kosmickou stanici a zajišťuje starty kosmonautů, letos ještě nedostala ani kopějku na její provoz. Nebyla proto schopna zaplatit kazašským elektrorozvodným závodům za odebraný proud a ty kosmodrom odpojily ze sítě. Přípravy startu Sojuzu-TM 28 se zastavily.

Tíživá finanční situace teď vyvolává i ohrožení lidí řady států zeměkoule. Bez finanční pomoci světa by kosmonauti museli Mir ještě koncem letošního léta opustit a ponechat osudu. Přitom po řadě havárií, které stanici postihly loni, běžel letos její provoz bez výjimečných komplikací. Takže Jurij Koptěv, ředitel Ruské kosmické agentury, do určité míry oprávněně tvrdil prezidentu Borisi Jelcinovi, že by družicová stanice – byť již značně stará (první modul startoval v roce 1986, poslední 1995) – mohla při potřebném finančním zajištění setrvat na oběžné dráze až do r. 2000. Jenže peníze nejsou. To málo, co ze státního rozpočtu přiteče, jde na projekt Mezinárodní družicové stanice ISS (i když podstatná část ruského podílu je dotována z USA). Takže prostředky nejsou nejen na další život Miru, ale ani na civilizované ukončení jeho života.

Ruský stát dluží samarskému podniku, kde se vyrábějí rakety Sojuz-U nutné pro provoz Miru, 240 milionů rublů; 440 milionů rublů nedostal podnik Eněrgija. A k tomu, aby Mir nakonec neškodně skončil v pusté oblasti Světového oceánu, je nezbytně nutné vypustit k Miru několik nákladních lodí Progress, jejichž motory by byla plánovaně snižována oběžná dráha stanice. To představuje náklady několika set milionů rublů. Ale stát momentálně nemá ani 60 milionů na zaplacení rakety Sojuz, pomocí níž odstartovali v létě z Bajkonuru tři ruští kosmonauti Gennadij Padalka, Sergej Abdějev a Jurij Baturin, ani na platy zaměstnanců kosmodromu či na elektřinu. Proto si Eněrgija musela vypůjčit u bank 300 milionů rublů.

Kam by mohl neřízený Mir spadnout? Oblétává Zemi mezi 52. stupněm severní šířky a 52. stupněm jižní šířky. Ze 40 % je toto území tvořeno souší. Leží v něm převážná část všech světadílů s výjimkou Antarktidy. Pádem stanice by nebyly ohroženy pouze Island, skandinávské státy a – valná část Ruska.

Pádem větších či nebezpečných umělých kosmických těles byl svět ohrožen jen několikrát. Připomeňme si dopad části zbytků americké stanice Skylab na území Austrálie, sovětského Saljutu 7 na Chile a sovětských vojenských družic s jaderným reaktorem Kosmos 954 na Kanadu a Kosmos 1402 do Atlantského oceánu. Pokaždé však umělé kosmické těleso téměř shořelo třením o ovzduší, a tak dosud byla tragicky postižena jediná nebohá chilská kráva.

S Mirem je to nebezpečnější. Je daleko větší a jeho konstrukce daleko složitější, takže lze obtížně předpovědět, na které místo Země jeho zbytky dopadnou. Je více než pravděpodobné, že by zasáhly rozsáhlou oblast a ohrozily větší počet obydlených míst. Odhaduje se, že průlet atmosférou přežije asi deset procent hmoty Miru, tedy 10 až 15 tun.

Finanční situace je také komplikovaná tím, že si Rusko už vybralo a utratilo peníze za let francouzského a slovenského kosmonauta a jejich start by bylo velice nepříjemné zrušit. Ještě na počátku letošního roku plány počítaly s tím, že Mir skončí svůj život až koncem roku 1999. Slovenský kosmonaut měl startovat v únoru 1998 spolu s Viktorem Afanasjevem a Sergejem Treščevem, Francouz v doprovodu Sergeje Zaletina a Alexandra Kaleriho v srpnu 1999. A ti jako poslední lidé na palubě Miru měli za sebou zavřít příklop v prosinci... Dobře zaplacena už je i reklama pro francouzské a španělské firmy...

Koncem července se však výhledy Miru zkrátily o půl roku. Ruská vláda přislíbila financovat provoz stanice do června 1999. Slovák Ivan Bella i Francouz Jean-Pierre Haignere budou zřejmě zařazeni do poslední, únorové návštěvnické posádky pod velením Viktora Afanasjeva. Základní posádka, jejíž složení není zatím jisté, by pak provoz stanice ukončila a Mir by byl řízeně odstraněn z oběžné dráhy. Podaří se alespoň to? Kosmické žebrání však Rusy velice uráží.

I. Budil

Dolly je opravdu klonovaná


Po odeznění mediálních oslav zrození ovečky Dolly se čas od času ozývaly pochybnosti, zda toto zvíře vzniklo skutečně klonováním pomocí buňky dospělého zvířete a neuplatnila se tu omylem buňka embrya. Získat klonovaná telátka nebo ovce z buněk plodů už není nic tak těžkého. Ale zrod klonovaného tvora pomocí buňky dospělého organizmu – tedy narození Dolly – se stále nedařilo zopakovat.

Za „skutečnost“ experimentu se teď postavily další dvě významné laboratoře. Především tým Aleca Jeffreyse z Leicesterské univerzity a pak skupina Alana Colmana ze společnosti PPL Therapeutics, svázané s Roslinovým ústavem.

Spolehlivě bylo ověřeno, že i dvě klonovaná telata zrozená v Japonsku v červenci vznikla z buněk dospělých zvířat. Takže tento způsob klonování je možný nejen u ovcí, ale i u krav.

Hrátky s geny v létě úspěšně pokročily ještě dál, aniž to tentokrát vyvolalo senzaci ve sdělovacích prostředcích. Bodovala honolulská laboratoř profesora Havajské univerzity Ryuza Yanagimachiho, který uspěl u myší. Klonovat myši se vědci pokoušeli už od sedmdesátých let, ale bezúpěšně.

Prof. Yanagimachi použil techniku odlišnou od té, která umožnila Ianu Wilmutovi úspěch s Dolly. Zvolil značné tempo – denně je tento tým schopen klonovat až dvě stě zárodků, uspět se však zatím daří jen v málo případech. Podařilo se klonovat na dvě desítky myšek. První z nich dostala jméno Cumuline – od toho, že ke klonování byly použity buňky, jež ve vaječníku obklopují vajíčko. (Náš odborník v tomto oboru Ing. Jaroslav Petr její jméno počeštil na Kumulínu.)

R. Yanagimachi chce své výzkumy s klonováním provádět v budoucnu ve spolupráci s týmy, které se věnují klonování ovcí a prasat.

I. Budil

Jak Rusko přicházelo o fyziky


Tři svazky knihy Lydie Čukovské „Poznámky o Anně Achmatovové“ mají prý být v současném Rusku bestsellerem. Kromě tragického života významné ruské básnířky se tu vypisují osudy dalších lidí, především pochopitelně manžela autorky Matveje Petroviče Bronštejna (1906–1938).

Matvej Bronštejn je ukázkou toho, jak se Sovětský svaz systematicky zbavoval lidí, kteří svým talentem, často až genialitou, trčeli z masy průměru. Čeho tento teoretik mohl ve fyzice dosáhnout, můžeme se jen dohadovat – popraven byl ve věku nedožitých 32 let. V r. 1930 ukončil studium fyziky na Leningradské státní univerzitě. Publikoval už jako student – jeho práce řešení Schwarzschildovy úlohy teploty povrchu hvězd vyšla v r. 1929 v Zeitschrift für Physik s pochvalným hodnocením A. Eddingtona. Po škole nastoupil k Abramu Joffemu do Fyzikálnětechnického ústavu a zároveň byl jmenován docentem na Polytechnickém ústavu, kde přednášel místo prof. Jakova Iljiče Frenkela, který tehdy odjel do Spojených států.

V r. 1935 obhájil doktorskou disertaci na téma Kvantování gravitačních vln, oponenty byli pozdější laureáti Nobelových cen Igor Tamm a Vladimír Fok.

Bronštejn se soustředil na problematiku atomového jádra a kvantové teorie. Stal se známým i popularizátorskou prací, čtyřmi populárněvědeckými knihami Stavba hmoty, Atomy, elektrony, jádra, Sluneční hmota a Paprsky X.

Frenkel, Fok i Tamm ho cenili jako nesmírný talent s velkou budoucností. Fok: Jeho pronikavé kritické myšlení a schopnost rychle se orientovat v nejsložitějších problémech z něho dělají výjimečně cenného vědce. Tamm: Je jedním z největších teoretických fyziků Sovětského svazu.

A důvod popravy po půlletém uvěznění v r. 1938? Patrně věta pronesená žertem: Jestliže se Trockij dostane k moci, přihlásím se za jeho příbuzného. Pro mladší generace uveďme, že původní jméno sovětského vůdce Lva Trockého znělo též Bronštejn. Je to citováno z výpovědi tehdy už odsouzeného astronoma Nikolaje Kozyreva, který však hrůzy stalinských koncentráků přežil a bylo se s ním možno setkat koncem padesátých let na pulkovské observatoři u tehdejšího Leningradu, když se stal světově proslulým svým pozorováním změn reliéfu Měsíce. Matveje Bronštejna nezachránily odvážné, byť naivní pokusy Anny Achmatovové a Lydie Čukovské, ale ani tehdy už známého Bronštejnova tchána Korněje Čukovského, ruského básníka a literárního teoretika, který se svému talentovanému zeti snažil pomoci.

I. Budil

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Mozaika

O autorovi

Ivo Budil

Mgr. Ivo Budil (*1933-2007) vystudoval žurnalistiku na filozoficko-historické fakultě UK, v letech 1955–1974 pracoval v čs. rozhlasu, od roku 1980 do roku 1990 pracoval v redakci Vesmíru. V roce 1990 se vrátil do Čs. rozhlasu, kde připravoval zejména pořad Meteor, později pracoval v radiu Leonardo. Zemřel 24.10.2007

Doporučujeme

Se štírem na štíru

Se štírem na štíru

Daniel Frynta, Iveta Štolhoferová  |  4. 11. 2024
Člověk každý rok zabije kolem 80 milionů žraloků. Za stejnou dobu žraloci napadnou 80 lidí. Z tohoto srovnání je zřejmé, kdo by se měl koho bát,...
Ustrašená společnost

Ustrašená společnost uzamčeno

Jan Červenka  |  4. 11. 2024
Strach je přirozeným, evolucí vybroušeným obranným sebezáchovným mechanismem. Reagujeme jím na bezprostřední ohrožení, které nás připravuje buď na...
Mláďata na cizí účet

Mláďata na cizí účet uzamčeno

Martin Reichard  |  4. 11. 2024
Parazitismus je mezi živočichy jednou z hlavních strategií získávání zdrojů. Obvyklá představa parazitů jako malých organismů cizopasících na...