Koevoluce v jehličnatých lesích

Jehličnaté lesy nejsou moc bohaté na potravní zdroje - jehličí se téměř jíst nedá, a tak mnoha živočichům nezbývá než živit se šiškami, přesněji řečeno semeny. Specialistou na dobývání semen ze šišek je křivka obecná (Loxia curvirostra), která má speciálně zakřivený zobák. Jak lze ale mít dokonale adaptovaný zobák, když každý druh stromu má šišky jiného tvaru a velikosti?

Už dlouho je známo, že přinejmenším v Severní Americe existuje několik skupin křivek, z nichž každá má zobák přizpůsobený jinému druhu stromu. Tyto skupiny se od sebe liší i hlasem, navíc každý jedinec má tendenci vybírat si partnera náležícího k téže skupině, a tak jsou tyto ekologické skupiny někdy považovány za samostatné druhy (přestože alespoň prozatím se občas vzájemně kříží).

To ale není všechno. Ukázalo se, že křivky pojídáním šišek působí jako selekční faktor vůči jehličnatým stromům. Vyhrávají ty stromy, které mají šišky, na něž jsou křivky pokud možno nepřizpůsobené. A tak tu máme klasický koevoluční závod - stromy se v prostoru možných tvarů šišek snaží „utéct“ z oblasti, kde jsou nejúspěšněji požírány křivkami, a křivky je změnami tvaru zobáku „pronásledují“.

Situaci ještě komplikuje veverka Tamiasciurus hudsonicus (česky nazývaná veveřice červená nebo taky čikarí červený), která sežere ještě mnohem víc šišek než křivky, a proto působí jako mnohem významnější selekční faktor. V oblasti jejího výskytu proto koevoluce mezi křivkami a jehličnany neprobíhá a stromy tu mají jiné šišky (a křivky jiné zobáky) než v oblastech, kde veverka nežije. Soudí se, že to může vést k dalšímu evolučnímu rozrůznění křivek na dvě formy, a později třeba i druhy. (Ecological Monographs 63, 305-325, 1993; American Naturalist 153, s. S75-S91, 1999)