Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1

Aktuální číslo:

2024/12

Téma měsíce:

Expedice

Obálka čísla

Zajatcovo dilema a problém černých pasažérů

 |  4. 8. 2003
 |  Vesmír 82, 466, 2003/8

Lidský druh byl z biologického hlediska neuvěřitelně úspěšný; některým se dokonce zdá, že snad až moc. Že tajemství tohoto exponenciálního „úspěchu“ tkví nejspíš ve schopnosti spolupracovat, ve vzniku typicky lidských společností s dělbou činností, jazykem, kulturou a náboženstvím, tušili mnozí myslitelé už dávno. Nový zájem o tyto otázky probudili nejprve bankéři, podnikatelé a ekonomové, kteří si všimli, jak nám úpadek soudržnosti a důvěry mezi lidmi leze do peněz, odborněji řečeno „zvyšuje transakční náklady“. 1) Všechny kontroly a audity, registrace a potvrzení a konec konců celá byrokracie tu musí být vlastně jen proto, že lidé občas podvádějí. 2) Stojí spoustu peněz, a navíc ještě nefunguje, protože podvádějí i auditoři a úředníci. Co s tím?

Z důvěry se stal důležitý ekonomický parametr a mnoho lidí se začalo zabývat otázkou, co ji podrývá a čím by se dala popřípadě podporovat. Jenže zmíněná eroze důvěry zasáhla i vědu, a dokud o tom psali jen jednotliví lidé, nebylo to dost přesvědčivé: Je to vůbec pravda? Nevodí nás za nos? Nešlo by tu také něco změřit nebo aspoň modelovat? Už před padesáti lety vznikl jednoduchý myšlenkový experiment a později počítačový model pod názvem „zajatcovo dilema“. 3) Dva zajatci, A a B, jsou vyslýcháni v oddělených celách, takže se nemohou domluvit. Vědí, že když žádný z nich nepromluví, vyváznou bez trestu. Když promluví jen jeden, dostane ten druhý velký trest, kdežto když promluví oba, dostane každý z nich poloviční. V podmínkách modelu je pravděpodobné, že se oba zachovají sobecky (vědci bůhví proč mluví o „racionálním chování“, v naprostém rozporu s výše uvedenou hypotézou lidské úspěšnosti) a dostanou poloviční trest – i když stačila trocha solidarity a mohli se mu úplně vyhnout.

Model je, jak je vidět, velice hrubý a parametry „vycucané z prstu“, přesto dává zajímavé výsledky. Solidární chování je pravděpodobné jen tehdy, když oba očekávají, že se do podobné situace dostanou vícekrát. Obecně je tedy solidarita pravděpodobná v malých, přehledných a stabilních společenstvích. Velká, a zejména mobilní společenství by k tomu musela své členy zvlášť připravovat a vychovávat, i když výhoda takového chování je zřejmá. Někteří autoři tedy předpokládají, že vznik větších lidských společenství s bohatou dělbou činností a spoluprací si vyžádal vznik kultury (jazyka, náboženství, morálky atd.) právě proto, aby se tím nahradil úpadek starších pokrevních (příbuzenských) závazků solidarity a vzájemné pomoci. 4)

Problémem kooperativních společností se však stávají paraziti, kteří pomoc druhých využívají, ale sami k ní nijak nepřispívají. V jednodušších archaických společnostech to byli lidé, kteří buď dary jen přijímali, anebo nadužívali tzv. common pool ressources (CPR), moderně řečeno veřejné statky (společné pastviny apod.). Archaické společnosti se proti tomu bránily jednak kulturními a náboženskými zákazy a tresty, jednak omezováním pomoci např. jen na blízké příbuzenstvo. 5) I hrubé modely potvrzují, co dávno zjistili etnologové. Parazitům se nedaří tam, kde je k získání pomoci třeba větší investice (např. dlouhodobá známost), kde je těžké hledat stále nové oběti, tedy v rozptýlených a stabilních, typicky venkovských společnostech, kde se zneužívání pomoci důsledně trestá, a konečně také tam, kde se informace o parazitech mezi lidmi účinně šíří. 6)

V moderních, zcela nepřehledných, a navíc pohyblivých společnostech dostává parazitizmus podobu „černých pasažérů“ (freeriders), kteří využívají veřejné služby a nechají za to platit ty ostatní. Ve skutečnosti nejde o černé pasažéry v tramvaji, ale – typicky – o různé tuneláře, vzpomeňme například nedávnou taškařici s vlastnictvím televizní licence, kde se pachatelé (ve spolupráci s politiky) pokoušejí přesunout náklady na stát. Tady už totiž nejde o drobné, a pokud by měl každý z nás zaplatit 1000 Kč, budou mnozí v pokušení vynahradit si to někde jinde. I takový vývoj se dá modelovat a vede spolehlivě k tomu, že se nakonec všichni podvádějí navzájem a společnost jako celek trvale chudne.

Výstupy velmi hrubých modelů s libovolně zvolenými parametry není radno přeceňovat. Některé neodarwinistické modely sice „předvídají“ právě to, co můžeme skutečně pozorovat, jsou to však vaticinia ex eventu, „proroctví do minulosti“, protože model byl už zkonstruován se znalostí toho, co má nakonec vyjít. Přesto autoři docházejí k závěrům, které mohou jiní vědci i soudní lidé jen potvrdit. Bezbranná kooperativní společnost čistě solidárních lidí nutně zanikne, protože je sobečtí „mutanti“ rychle vytlačí, resp. převedou na svoji stranu. Soustavná obrana proti „černým pasažérům“ je tedy naprosto nutná, nemá-li společnost ztratit právě ty přednosti, díky nimž kdysi vznikla a prosperovala. Taková obrana musí kombinovat zhruba trojí strategii:

  • Přístup k veřejným zdrojům a společenské solidaritě musí vyžadovat značné počáteční investice – to znamená právě byrokratickou evidenci, různá potvrzení a kontroly.
  • Každé zneužití se musí rychle a účinně trestat; naopak tvrdost ani forma trestu nejsou podstatné.
  • Jmenovité informace o „černých pasažérech“ se mají co nejúčinněji šířit a být každému dostupné; mají se pamatovat a rozhodně se nesmějí selektivně ztrácet.

Pokud takovou obranu nevytvoří stát v rámci celé společnosti, jsou lidé nuceni k svépomocným opatřením. K nim patří především klientelizmus, tj. omezení solidarity na příbuzné a známé, zadruhé protekce a úplatky, tj. skrytá privatizace veřejných statků, a konečně odpor proti mobilitě čili xenofobie – všechny se zhoubnými důsledky pro celou společnost.

V minulosti se – nejen u nás – budování společenské důvěry technokraticky zúžilo na posilování důvěry v měnu. Současná zkušenost všech vyspělých zemí ukazuje, že to rozhodně nestačí: podvádět a parazitovat lze i v ekonomicky stálém prostředí bez inflace. Proto se hledají další, zejména preventivní cesty k omezování společenského parazitizmu. Ty se přirozeně nemohou najít v oblasti ekonomické, ale – pokud vůbec – pak jedině v oblasti kultury v širokém slova smyslu.

Důležitým podpůrným prostředkem společenské soudržnosti je už společný jazyk, a řada států jej tedy podporuje, nebo dokonce vyžaduje i u přistěhovalců. Hlavní roli zřejmě hraje společný „mrav“ jako souhrn představ o tom, „co se u nás dělá a nedělá“, s neformálními společenskými sankcemi. Také různé dílčí, např. profesní, místní, kulturní, etnické a náboženské solidarity mohou posilovat ovzduší opatrné a poučené důvěry – ovšem jen pokud se neuzavřou a nestanou samy parazity, černými pasažéry, kteří příznivé občanské a politické klima hojně využívají, starost o jeho udržování ale přenechávají jiným.

Poznámky

1) Už starý Sokrates věděl, že „nevzniká z peněz ctnost, ale z ctnosti vznikají peníze i všechny ostatní dobré věci pro člověka i obec“ (obrana 30a).
2) Srv. Sokol, Papírový svět, Vesmír 74, 408, 1995/7.
3) Prisonner’s dilemma, Albert Tucker 1950. Srv. International encyclopedia of social and behavioral sciences 18, 12059, 2002. I když se v domácí literatuře mluví spíše o „vězni“, považuji překlad „zajatce“ za lepší, protože solidaritu zajatců pokládáme obecně za správnou – a o to právě jde – kdežto ze „solidarity“ zločinců máme obvykle strach. Spojení „vězňovo dilema“ tak zavádí nesprávným směrem.
4) Za mnohé jiné viz R. Dunbar et al. (ed.), The evolution of culture, Edinburgh 1999, kde je i hojná další literatura.
5) Viz např. M. Mauss, Esej o daru, Praha 1998.
6) R. Dunbar, Culture, honesty and the freerider problem. In: Dunbar 1999, 194–213.

Ke stažení

RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Jan Sokol

Prof. Jan Sokol, Ph.D., CSc., (1936-2021) studoval matematiku a obecnou antropologii na UK, na FHS UK se zabývá hlavně filosofií a antropologií institucí. Autor knih Čas a rytmus (Oikoymenh 1996), Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů (Vyšehrad 1998), Filosofická antropologie – člověk jako osoba (Portál 2002), Antropologie a etika (spolu se Z. Pincem, Triton 2003), Nebát se a nekrást (Portál 2003), Moc, peníze a právo (Aleš Čeněk 2007), Etika a život (Vyšehrad 2010).

Doporučujeme

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Jiří Hrubý  |  8. 12. 2024
Takto Tomáš Grim nazval úvahu nad svou fotografií ledňáčka a z textové i fotografické části jeho knihy Ptačí svět očima fotografa a také ze...
Do srdce temnoty

Do srdce temnoty uzamčeno

Ladislav Varadzin, Petr Pokorný  |  2. 12. 2024
Archeologické expedice do severní Afriky tradičně směřovaly k bývalým či stávajícím řekám a jezerům, což téměř dokonale odvádělo pozornost od...
Vzhůru na tropický ostrov

Vzhůru na tropický ostrov

Vojtěch Novotný  |  2. 12. 2024
Výpravy na Novou Guineu mohou mít velmi rozličnou podobu. Někdo zakládá osadu nahých milovníků slunce, jiný slibuje nový ráj na Zemi, objevuje...