Arktida2024banner2Arktida2024banner2Arktida2024banner2Arktida2024banner2Arktida2024banner2Arktida2024banner2

Aktuální číslo:

2024/12

Téma měsíce:

Expedice

Obálka čísla

Deštivé roky 1770 – 1772

Historická epizoda vodního režimu, která ovlivnila vývoj české společnosti, zemědělství a krajiny
 |  5. 8. 1996
 |  Vesmír 75, 455, 1996/8

Tak krásná a veliká země, jako jsou Čechy, nemohla být do své bídy uvržena naráz, ale dělo se tak postupně, jako u tělesa pohybujícího se podle zákona tíže, jehož rychlost roste každou vteřinou ...

“U nás slunce na hlad nesvítí,″ zní jedna výstižná rolnická sentence. Je lapidárním shrnutím dlouhodobých zkušeností našich zemědělců. V suchých letech se totiž u nás sice urodilo vždy méně, takže třebas nastávala “drahota a nouze″, ale největší neúrody a z nich vyplývající ty nejstrastiplnější životní situace byly z agrometeorologických příčin vždy následkem vysoce nadnormálního vývoje srážkové činnosti (viz Vesmír 74, 617, 1988/11). Tak tomu bylo např. v letech 1002, 1017 a 1018, 1042 a 1043, 1059 a 1060, 1068, 1078, 1118, 1141 až 1144, 1150 a 1151, 1195 až 1198, 1208 a 1209, 1230, 1250, 1254 a 1255, 1264 a 1265, 1270, 1280 a 1281, 1310, 1316 a 1317, 1330 a 1331, 1342 až 1344, 1360, 1370, 1401, 1445 a 1446, 1480 a 1481, 1493 a 1494, 1501 a 1502, 1515, 1543, 1563, 1587, 1598, 1601 a 1602, 1614, 1628 a 1629, 1649 a 1650, 1675, 1692 až 1695, 1704 a 1705, 1714, 1716, 1730, 1736 a 1737, 1763, 1770 až 1772 ...

Obecná jména vlhkosti

Voda v našich přírodních podmínkách byla vždy významným a všudypřítomným faktorem. Zejména při vlhkém vývoji povětrnosti bylo pro naši krajinu charakteristické značné zastoupení pramenů, pramenišť, pramenisk, studánek, studének, studýnek, sturánek, mokřin, mokří, mokrostí, mokřadů, mokřadí, mokřadel, močálů, močárů, močálisek, zámoků, moklin, moklostí, podmoklin, zamoklin, podmoků, močárysek, mokvarů, mokvařišť, mokrovarů, mokrokvasů, mokvanišť, močidel, podmočenin, mokrot, vlhčin, vlhkotin, vlhotin, vlhot, bažin, bažnin, bažišť, bažinisk, bařin, bařinisk, bařisek, bařinišťat, bahnišť, bahnisek, bahen, blat, blát, blatišť, měkkot, marastů, fašin, louží, kaluží, kalužin, lokáčů, třasovisk, třasovišť, třasovidel, mlák, mlaček, pařin, zátop, výtop, zatopenic, zatopenišť, rašelin, rašelinišť, rašelinisk, vrchovišť, vrchovišťat, vrchovisk, slatin, slatí, slatinišť, luhů, černav, černic, ... Zvláště na obnaženém jarním povrchu polí se vlhká místa stávala velice nápadná svým výrazně temným zabarvením půdy. Odtud pocházejí jejich výstižná a v lidovém prostředí ještě podnes rozšířená označení: temenec, témenec, týmenec, tymenec, temeniště, temenisko ... Jiná skupina velice často se vyskytujících obecných jmen tohoto druhu souvisí s tím, že v těchto polohách se voda vystupující ze země jakoby vaří. Postihují to např. názvy vývěr, vývar, ouvar, úvar, vývěřiště, vývařisko, vývařiště, vejvařiště, ouvařiště, ouvařisko, ouvarysko, výřeviště apod.

Prameny hladu

Naši předkové velice pozorně sledovali vodní režim krajiny. Mimo využívané prameny, studánky a trvalá prameniště byla značná pozornost soustřeďována i na občasné zdroje zamokření. Např. na ty, v nichž se vytékající podzemní vody objevovaly tajuplně pouze v určitých letech. Lidová empirie je totiž velice často spojovala s epitety neúrody, nouze a hladu. O pramenech výrazně intermitujících (objevujících se jen v některých letech) se ve značné shodě hovořilo jako o očích Matky země plačících nad událostmi nadcházejícího času, či jako o očích polí, která vidí budoucnost a nad příští úrodou se zaplavují slzami, nebo zcela prozaicky, jako o pramenech hladu.

Např. v kronice Martina a Františka Novákových z Dřínova se setkáváme s pečlivým “poznamenáním pramenů na naší stráni nad kostelem, které ne vždy jsou. Roku 1770 tekly dvě léta. Prvý rok tekly tak na dvoje složení vody, druhý rok ale už jen jedno složení vody. Pak tekly zase až v roce 1788, asi tak jedno složení. Po třetí tekly roku 1791, tak asi čtvrt roku. Po čtvrté roku 1804 půl roku. Po páté roku 1812 půl roka. Tolikrát za mojí paměti šly, ale nikdy nic dobrýho z nich nepocházelo″.

Prameny hladu byly vlastně bezprostředním důsledkem výskytu extrémně vlhkých období. Právě za těchto hydrometeorologických situací docházelo v dobách úhorových systémů hospodaření ke vzniku těch největších neúrod, vyúsťujících nezřídka v obecný stav nouze, strádání, až po hladomory. A právě tyto situace v Českých zemích nastaly v tzv. hladových letech 1770 až 1772.

Agrometeorologický popis hladových let

Hladové roky 1770 – 1772 spadají na závěr desetiletého srážkově nadnormálního období, které začalo již na podzim r. 1762. Především v důsledku zvýšené srážkové činnosti, v některých letech ještě za součinnosti vleklých a tuhých zim, lze kromě roků 1764, 1765 a 1769 všechna léta tohoto období hodnotit, co se týče dosahovaných sklizní obilí a píce, jako roky vysoce až významně podnormální. Popišme si alespoň velice zkráceně sled agrometeorologických událostí, které v Čechách a na podstatné části Moravy rozhodujícím způsobem podmínily výnosové deprese zemědělských kultur, jež vyústily v nevídaný hladomor.

Po deštivém listopadu 1769 se dostavila celkově mírná a nadnormálně vlhká zima. Teprve od 18. do 25. března napadlo veliké množství sněhu, který i v nižších polohách vydržel až do 4. dubna. Již tento sníh způsobil značné škody na obilovinách, které se vyležely a oslabené osení se potom vymáčelo. Extrémní dubnová mokra byla vystřídána sedm týdnů trvajícími přísušky (obdobím sucha), které na porostech polních plodin způsobily další ztráty. Tak pro silně podprůměrnou sklizeň obilovin následovalo hned po žních r. 1770 značné zvýšení cen všech druhů obilí.

Po deštivém srpnu a září byl podzim r. 1770 agrometeorologicky poměrně příznivý. Polní práce však byly poznamenány existencí mnoha mokrých a zbahněných míst “pro od jara trvající mokro a zdvižení vnitřních vodních žil a pramenů″, kde se nemohlo orat, a tudíž ani zasít. Jarní setí r. 1771 bylo přerušeno nástupem mimořádně chladného období, spojeného od 24. do 28. března s napadnutím sněhu a se silnými mrazy. Mrazivé, sněživé a později chladné a deštivé počasí trvalo až do konce dubna. V důsledku toho bylo opět silně poškozeno obilní osení a značně převlhčena a rozbahněna většina orných půd. Od 5. května do 2. června 1771 panovalo naopak mimořádně horké a suché počasí, které poškozovalo vyseté jařiny a zpomalilo růst a vývoj vyzimováním oslabených ozimů. K nedostatku a drahotě obilí (na jaře r. 1771 byly ceny obilí v porovnání s r. 1769 pětinásobné) se přidružil i nedostatek píce pro dobytek. 2. června 1771 začalo navečer silně pršet. Období silně vystupňované srážkové činnosti, s četnými lijáky, přívalovými dešti a povodněmi, trvalo téměř pět neděl a celkově “medardovsky″ deštivý ráz počasí (viz Vesmír 66, 504, 1987/9) pominul teprve v posledním srpnovém týdnu. Obilí poškozené vyzimováním a následným suchem bylo nyní na většině pozemků podmáčeno, zatopeno vodou, hnilo v ležácích nebo prorůstalo na stojato či v řídce se vyskytujících mandelech. Nemenší zkázu doznala sena. Kýženě očekávané žně r. 1771 nepřinesly ukončení stavu všeobecného nedostatku a nouze, ale naopak předznamenávaly její další gradaci. Pro většinu obyvatel Českých zemí následoval jeden z nejstrašnějších roků. Nejenomže v něm ceny obilí dosáhly přímo závratné výše, ale jeho demografické důsledky byly souměřitelné s nejzhoubnějšími vlnami středověkých morů. Roky 1771 a 1772 se staly roky naší národní katastrofy.

Souvislosti, důsledky a opatření

V letech 1770 – 1772 se nade vši pochybnost projevilo, že stav venkova se stal limitujícím pro vývoj celé společnosti. Na hranici nevolnictví nesnesitelně poddanstvím ujařmený a robotami přetížený sedlák a po hubertsburském míru v decenální recesi se zmítající rigidní úhorové zemědělství, rozvrácené následky sedmileté války a vysílené povinnostmi velkých poválečných berní, přivodily stav, který již nepřipouštěl další odklad nápravných opatření. Těmi nejbezprostřednějšími byly změny v zemské správě (např. nahrazení nejvyššího purkrabího F. Kolovrata K. E. Fürstenbergem), zákaz vyvážení obilí ze země (patent ze dne 7. ledna 1772) a dovoz obilí do Čech z Uher a Banátu, které v tomto období nebyly neúrodou postiženy. Přes všechna opatření, byť uskutečňovaná značně opožděně, se již kritický nedostatek potravin nepodařilo odstranit a hlad vyústil v hladomor. Podle F. Palackého jen od ledna do srpna r. 1772 v Čechách zemřelo 205 000 osob. Z úředních výkazů vyplývá, že v Čechách od června 1771 do června 1772 podlehlo hladu nejméně 250 000 lidí. Celkový úbytek počtu obyvatel pro celé Království české za léta hladu v důsledku úmrtí a masové emigrace je odhadován na 12 až 15 %, což představuje zcela mimořádnou demografickou katastrofu našich novověkých dějin.

V důsledku hladových let 1770 – 1772 se značně zintenzivnily proměny, vylepšovaly se úhorové systémy hospodaření. Zaváděly se nové výnosnější plodiny a odrůdy, především brambory, burgundská řepa, ale i ozimý ječmen, který byl do té doby v Čechách téměř neznámý. Hladová léta urychlila všeobecné rozšíření brambor. Tato plodina byla jako “chléb chudých″ náležitě doceněna již v nejbližším dalším hlubokém dvouletém období neúrody, které České země postihlo v letech 1804 a 1805. A mimochodem, rozšířením ozimého ječmene přestaly platit všechny žňové pranostiky, které spojují počátek sklizně obilí s žitem. Ozimý ječmen u nás dospívá do fáze sklizňové zralosti dříve nežli žito.

Za mimořádně významné hospodářské změny, které se začaly záhy po hladových letech uplatňovat v tehdejším úhorovém hospodaření (viz Vesmír 74, 313, 1995/6), lze označit částečné osévání polí po ovsu a jarním ječmeni jetelem. Právě tato agrotechnická proměna vyústila v tzv. čtyřhonný či pětihonný úhorový systém, což bezesporu znamenalo posun k intenzivnímu střídavému hospodaření.

Po hladových letech velký rozmach doznalo odvodňování zemědělských pozemků. Dělo se tak především pomocí tzv. polních svodnic, příkopů, struh a stok, dílčích úprav toků, ale i zřizováním tzv. kluzů, klůzů, klůsů, klusů, hejcochů, hejcoků, hejcuchů, hejcuků, vastrží, vastržejí, vostržejí, vastršejí, nonstrštejí, štoků, štěků, štůl, kamenců, platic, prolivů, járek, zavřených svodotoků, krytých struh, podzemních rýh ..., jak u nás byly nazývány různé druhy kamenných a jiných trativodů. Tito předchůdci trubkové drenáže (viz Vesmír 69, 378, 1990/7 a Vesmír 73, 398-399, 1994/7) jsou u nás sice známí nejméně od 14. století, ale právě v období po hladových letech jejich zřizování doznalo nebývalý rozmach. Podnes to připomínají pomístní jména, která již jsou pro většinu současníků nejasného původu, např. pojmenování pozemkových tratí Na klůsu, V klůsích, V hejcochách, Na štůlech, Nad vostřejšem, Vostřejšky ad. Současně se začaly rušit rybníky, které byly označeny za původce mimořádně vystupňované srážkové činnosti v období hladových let. V Čechách při této kampani bylo zrušeno nejméně 3 000 rybničních nádrží.

Z dopisu císařovny Marie Terezie dvornímu kancléři R. Chotkovi ze 4. 5. 1771 vyplývá, že hladová léta byla také pro vídeňský dvůr prvním impulzem k úvahám o zrušení poddanství, které zvůlí vrchnosti na řadě panství v Čechách pokleslo až na stav znevolnění.

Dobová svědectví

Hladová léta je přirozeně možno dokumentovat množstvím faktografického materiálu. Pro bezprostřednost a barvitost líčení nebude bez zajímavosti nechat zaznít některým dobovým záznamům kronikářského, písmáckého či memoárového původu, především z velešínské pamětní knihy, jindřichohradecké chudenické pamětní knihy, městské knihy sedlecké, ze záznamů Františka de Paula Švendy a pamětí Jana Jeníka z Bratřic.

Roku 1770 hned na začátku počal býti mokrý čas. Obilí vyhynulo. Osení dílem vyhynulo, dílem v stoklasu se zvrhlo, takže mnohý po patnácti korcích výsevku pouze 22 mandele (viz vysvětlivku ve Vesmíru 74, 314, 1995/6) sklidil a z těch 22 mandelů jen 2 korce obilí vymlátil. Z toho povstala drahota, na obilí hned po žních “přiskakovalo″. Naposled ale nebylo nic k dostání, neb obilí se ze země za drahé peníze vyváželo (podobnou neúrodou bylo postiženo i Bavorsko a Sasko, kam některé vrchnosti za ceny výhodnější nežli v Čechách vyvážely obilí). Řemesla a obchody docela přestaly – ve městě neměli na čem vydělat. V měsíci listopadu nastal takový hlad, že lidi na vsích z lesů rozličnou trávu vařili a jedli, drobet otrub do toho namíchavše. Lidé otruby jako nejpěknější mouku jedli. Na jaře bylo ještě hůř, ani ta tráva nebyla. Pro nedostatek chleba a drahotu málokdo čeládku do služby bral. Rovněž polousedlí sedláci, opustivše hladem své živnosti neb polní hospodářství, odebrali se do větších měst a na silnice, a tu pro Boha prosili o almužny, aby hladem nepošli. A protož mimo jiné mnohé nespočítadlné žebráky mnoho té chasy obojího pohlaví dům od domu chodilo chleba žebrajíce, tak že ve městech mnohdy za den přišlo 40, 50, 60, 70 i 100 žebráků. V roce 1770 a 1771 přece ještě něco chleba se dalo za drahý peníz ukoupit, ale roku 1772 ani kouštíček. Lidi shledávali všelijaké byliny, lebedou, kopřivami a jinou zelinou své živobití uchovávali, rvali jakousi trávu, kořínky osladiče, jen když hlad utišili, vařili oves, oloupali plevy a jádro osolené požívali, psy, kočky, padlý zhynulý dobytek jedli, leč ani toho nakonec nebylo. Povstaly velké nemoce, jako peteče, hlavní či horké nemoci, že když se kdo roznemohl, byl rozpálený jako oheň. Kněz u nás 20 i více nemocných za den zaopatřoval. Hřbitovy zvláště leckde ve vesnicích nestačily. Jejich zdi v širokosti a v dýlce bouraly se a dál se kopá ... Lidé mdlobou ani choditi nemohli a pořád mřeli, mrtvá těla do kostnice a na hřbitov i v noci nošena a vozena, takže mnohdy 10 i 12 mrtvých na hřbitově nalezeno bylo, aniž se vědělo, kdo byl onen mrtvý a odkud. Často i 10 mrtvol do jediné jámy bylo složeno. V měsíci máji roku 1772 počali lidé ještě více stonati a umírati. Teprve požehnaná žeň roku 1772 učinila tomuto strašlivému neštěstí konec.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Klimatologie

O autorovi

Zdeněk Vašků

Doc. Ing. Zdeněk Vašků, CSc., (*1944 – †2019) vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze (dnes Česká zemědělská univerzita v Praze) a geobotaniku na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se kulturně-technickým inženýrstvím v krajině, klimatologií a půdoznalstvím. Přednáší na Fakultě životního prostředí ČZU v Praze. Napsal knihy Velký pranostikon (1998, 2002), Základní druhy průzkumů pro krajinné inženýrství, využití a ochranu krajiny (2008 a 2012), Umění pojmenovat (2011) a spolu s V. Cílkem aj. Svobodou Velkou knihu o klimatu zemí Koruny české (2003) a Hold slunci, dešti, půdě a pluhu (2014).
Vašků Zdeněk

Doporučujeme

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Jiří Hrubý  |  8. 12. 2024
Takto Tomáš Grim nazval úvahu nad svou fotografií ledňáčka a z textové i fotografické části jeho knihy Ptačí svět očima fotografa a také ze...
Do srdce temnoty

Do srdce temnoty uzamčeno

Ladislav Varadzin, Petr Pokorný  |  2. 12. 2024
Archeologické expedice do severní Afriky tradičně směřovaly k bývalým či stávajícím řekám a jezerům, což téměř dokonale odvádělo pozornost od...
Vzhůru na tropický ostrov

Vzhůru na tropický ostrov

Vojtěch Novotný  |  2. 12. 2024
Výpravy na Novou Guineu mohou mít velmi rozličnou podobu. Někdo zakládá osadu nahých milovníků slunce, jiný slibuje nový ráj na Zemi, objevuje...