Dlouhé stíny péelká

Tomanův článek je ukázkou ze sborníku Co daly naše země Evropě a lidstvu, jehož třetí část s podtitulem obrozený národ na prahu třetího tisíciletí vyjde letos v obnoveném Evropském literárním klubu v Praze. Publikace navazuje po šedesáti letech na první dva díly stejnojmenného sborníku, jež vyšly v ELK za redakce Viléma Mathesia v letech 193940; více než tři desítky autorů se zde snaží shrnout to podstatné, co se v uplynulé době událo v různých oblastech české kultury (umění, vědy, politiky, ekonomiky) a čím se naše země zapsaly do kultury evropské a světové.

Téma článku není pro přírodovědce zdaleka tak odtažité, jak by se mohlo na první pohled zdát; dalo by se říci, že s dědictvím Pražského lingvistického kroužku (PLK) se všichni, včetně přírodovědců, „stýkáme a potýkáme“ dodnes, a to ve své jazykové praxi, když chceme správně psát.

I laik si pod titulem PLK vybaví pojem funkčně strukturální jazykovědy. Co to vlastně znamená? Pražská škola vystoupila ve dvacátých letech, v opozici vůči historické, pozitivisticky zaměřené tradici 19. století, s novým, strukturálním pojetím jazyka: nechápe už jazyk jako nahodilý, mechanický shluk izolovaných fakt, nýbrž jako systém, soudržný celek, v němž jsou všechny části ve vztahu vzájemné závislosti; jednotlivé složky jazykové struktury mohou pak být pochopeny jen ve vztahu k ostatním složkám a se zřetelem k celku. Je to struktura hierarchicky zvrstvená, kterou tvoří vzájemná interakce dílčích subsystémů, systému fonologického, morfologického, syntaktického atd. Není to struktura strnule neměnná, je v pohybu: jazyk se vyvíjí. PLK dává nicméně přednost synchronickému studiu jazyka; teprve odtud lze správně řešit i problémy jazykového vývoje. Řečeno slovy Mathesiovými, „postup od statiky k dynamice je v jazykozpytě nejspolehlivější“. Zde se sluší připomenout, že tímto strukturálním obratem lingvistika následuje jiné vědy, především fyziku a psychologii, které již od přelomu století procházejí podobnou proměnou. ¹⁾ Strukturální koncepce jazyka není však vlastním vynálezem pražské školy, a tedy výlučně českým vkladem do světové lingvistiky. Nehledě na významnou účast Nečechů v práci PLK, o níž se zmiňuje Toman, je třeba zaznamenat, že strukturně orientované směry jazykovědné vznikají v té době i jinde, ať v Ženevě, Kodani či v Americe. Specifikum PLK tkví v jeho zaměření funkcionálním: jazyk se tu chápe „jako systém účelných prostředků vyjadřovacích“. Jazykový systém je zvrstvený nejen co do své vnitřní konstituce, ale i ve svém užití. Jako výsledek lidské činnosti vyznačuje se záměrností; je to soubor prostředků, které mají sloužit jistým účelům, plnit určité úkoly. Stěžejní je při užití jazyka jeho úloha sociální, tj. komunikativní; zde může mít řeč dvě základní funkce: funkci sdělovací, namířenou na předmět vyjádření, nebo funkci poetickou, namířenou na vyjádření samotné. Řeč ve funkci sdělovací lze dále diferencovat na řeč situační či praktickou a řeč teoretickou neboli formulační atd. V konkrétních jazykových projevech (promluvách) může mít převahu jedna funkce, častěji se tu však prolíná funkcí vícero. Otázka jejich aktuálního poměru a hierarchie stává se tak jedním z hlavních úkolů lingvistického bádání. Každá funkční řeč má přitom svůj systém konvencí - svůj vlastní jazyk. Díky tomuto konceptu plurality funkčních jazyků mohli se pražští teoretici pustit do průzkumu oblastí, jež ostatní příbuzné směry víceméně opomíjely; na tomto základě se časem ustavila funkčně pojatá stylistika, zvláštní pozornost byla věnována problematice spisovného jazyka (Havránek), jazyka básnického (Mukařovský) atd. A co hlavně mělo dlouhodobě praktické důsledky: funkční hledisko přivedlo pražskou školu k intensivnímu zájmu o otázky jazykové správnosti a jazykové kultury vůbec. Právě zde se tvořil zárodek poválečné kodifikační praxe, jejíž voluntarismus do značné míry deformoval přirozený vývoj spisovné češtiny. Pociťujeme to dodnes.

Toman ve svém článku vyzdvihuje skutečnost, že PLK představoval ve své době nový typ vědecké organizace (na rozdíl od dřívějších „učených společností“), a to nejen důrazem na kolektivní, týmovou práci, ale i svým programovým kulturním aktivismem. Kroužek dokázal s neobyčejnou obratností získávat pro svou koncepci spojence (nejen mezi zahraničními lingvisty, ale i v domácí básnické avantgardě), zprostředkovat ji širší vzdělané veřejnosti, vyložit argumenty pro její integraci do všeobecného systému vzdělání (včetně školství), a vytvořit tak podmínky k tomu, aby ji institučně etabloval. Neminul se úspěchem. Po vítězném utkání s „puristy“ počátkem třicátých let neměl už na domácím poli vážnějšího konkurenta, ostatní směry, pokud zde měly nějaké představitele, byly napříště marginalizovány. Byl to zajisté úspěch zasloužený, a v žádném případě zde nechceme zlehčovat vědeckou podnětnost a cenné badatelské výsledky pražské školy. Ve zpětném pohledu lze dnes jen litovat, že její členové se ve své organizační vášni nespokojili s organizací vlastní vědecké práce, ale podlehli pokušení organizovat i předmět svého bádání, totiž sám jazyk, jazykovou praxi, jazykovou kulturu. Avšak slovo pokušení je tady nemístný anachronismus. Vezmeme-li v úvahu dobové ideologické klima, prosycené ideály plánovité regulace a vědecké organizace nejrůznějších oblastí společenského života, je celkem pochopitelné, že teorie jazykové kultury, jak ji koncipoval PLK, nejenže lingvisty vybízela, ale přímo zavazovala, aby nezůstávali pouhými pozorovateli. O tom napsal sám Toman nejednu pregnantní stránku. Chápe-li se jazyk jako soubor sociálních hodnot, jak by si lingvista mohl odepřít přiložit aktivně ruku k dílu, když „celý dnešní kulturní život je charakterisován stále intensivnějším zasahováním vědy do uspořádání různých sociálních hodnot“. Ba věru, „nutnost organisovat vědecky jazykovou kulturu se stává stále aktuálnější“ (Mukařovský 1933). „Jazyková regulace“ se tehdy běžně přirovnávala k regulaci městské výstavby či regulaci hospodářství: „V té míře, jak se do okruhu plánovaného hospodářství zapojuje stále větší počet sociálních hodnotových systémů, i v životě systémů jazykových je výrobní anarchie přirozeně odsouzena k tomu, aby krok za krokem ustupovala před plánem a regulací“. (Jakobson 1934)

Nicméně, byly zde zřejmě i důvody vnitřní, vyplývající ze samotné funkcionální orientace pražské lingvistiky. Je-li podstatným určením jazyka, že plní v sociálním životě jisté funkce, implikuje to, že je může plnit hůře či lépe. Odtud potřeba vědomého, záměrného pěstění a tříbení jazykových prostředků, aby co nejlépe sloužily danému účelu. To platí především o jazyce spisovném. Jazykovou kulturu definuje PLK jako „péči o to, aby byly v jazyce spisovném posilovány ty vlastnosti, kterých vyžaduje jeho speciální funkce“. Hle, struktura v pohybu! Spisovný jazyk se vyvíjí. Z těch žádoucích vlastností stojí na prvním místě ustálenost, „pružná stabilita spisovného usu“, řečeno s Mathesiem. Toť tedy hlavní předmět onoho pěstění. Otázka ovšem je, kdo má být jeho rozhodujícím subjektem, komu přísluší role vrchního zahradníka. V našich kulturních poměrech jsme neměli ani celonárodní, všeobecně respektovanou akademickou instituci, ani sdostatek vynikajících literárních tvůrců, kteří by mohli plnit úlohu „dobrého autora“ jak tomu bývalo jinde. Dochází-li tedy pražská škola k závěru, že stabilita spisovného jazyka se neobejde bez normativních zásahů teorie lingvistické, zní to docela přijatelně, vždyť i ve starších, vyzrálejších kulturách západních hrávali druhdy nezastupitelnou roli slovutní gramatikové či lexikografové. A vskutku mohlo být vše v pořádku, kdyby... Vývoj novodobé spisovné češtiny v 19. století byl dosti překotný, a slibný postup stabilizace z počátku století dvacátého bohužel hned v desátých a dvacátých letech zbrzdily, ba zčásti i zmařily reformátorské akce puristické. Kultivace spisovného jazyka zdála se pražským teoretikům pokračovat příliš pomalu, a tu naneštěstí podlehli pokušení (ano, tady je to slovo na místě!) „proces tříbení trochu urychlit“ (Mathesius). Proč vyčkávat, mínil zakladatel PLK, až k stabilizaci dojde postupem kulturního vývoje, proč spoléhat jen na tříbící vliv spisovatelské praxe, když jsou tu lingvisté s dobrou teorií, kteří se ve sporných případech kolísání, jež nemá funkčního důvodu, mohou prostě „rozhodnout pro jednu z existujících možností a prohlásit ji za normu“? Tady je marno shledávat historické analogie - či snad se hrstka pražských jazykozpytců cítila v kůži francouzské Akademie zlatého století? Jedovaté plody této osudné nedočkavosti daly ovšem na sebe čekat ještě pár desetiletí...

Kroužek přežil německou okupaci, ochuzen arci odchodem Jakobsonovým, a po válce, jejíhož konce se už Mathesius nedožil, pokračoval ještě v činnosti; zanikl až ve smršti stalinizace na počátku let padesátých, kdy jeho vůdčí představitelé, Havránek a Mukařovský, zapřeli svou strukturalistickou minulost, káli se z ideologických omylů a obrátili se (načas) na pravou víru sovětskou. Po této (celkem krátké) stalinské epizodě už PLK z mrtvých nepovstal, nicméně jeho duch je mezi námi přítomen stále. V roce 1970, u příležitosti prvního českého vydání pražských Tezí z roku 1929, konstatoval Josef Vachek jako „zajímavou okolnost“, že v uplynulých desetiletích československá jazykověda „ve svém hlavním proudu soustavně navazovala na jejich koncepci“, a dodal ještě (s prominutelným odstínem kolektivní sebechvály), že „tato skutečnost svědčí o tom, že koncepce pražské jazykovědné školy znamenala zřetelný předstih proti soudobé světové jazykovědě, nejen pokud se týče teoretické koncepce jazyka jako účelně fungujícího systému, ale i pokud se týče vyvození důsledků z této koncepce pro naléhavé potřeby životní praxe“. Nuže, k tomu soustavnému navazování lze podotknout, že nesvědčí pouze o genialitě koncepce samé, ale také o velmi praktické průbojnosti jejích strůjců: členové Kroužku si totiž, ještě za jeho života vezdejšího, vedli natolik asertivně, že dokázali (spolu se svými žáky) včas obsadit většinu vlivných míst v akademickém establishmentu, takže později, když se smršť přehnala, mohli dále pokračovat v jeho duchu. Tím se zcela prozaicky vysvětluje ona „zajímavá okolnost“, že koncepce PLK, řečeno ještě s Vachkem, „dodnes zůstávají ve vysoké míře ideovým základem současné jazykovědné práce“. Ono vlastně ani nebylo kloudně na co jiného navazovat. Teprve na přelomu let osmdesátých a devadesátých se objevují první náznaky odborné kritiky pražského funkcionalismu (viz zejména práce Zdeňka Starého). U druhého výroku nechme stranou otázku údajného „předstihu“ vůči světu; jistě i v poválečném období dosáhla naše jazykověda cenných výsledků. Všimněme si spíš oněch důsledků vyvozených z funkcionální koncepce „pro naléhavé potřeby životní praxe“. Jsou to důsledky normativní a kodifikační, a byly věru neblahé. Teprve v podmínkách „socialismu“ dostali totiž naši jazykovědci praktickou možnost „účelně a účinně zasahovat do vývoje spisovné češtiny“ a takříkajíc ex offo jej „vědecky usměrňovat k větší systematičnosti, pravidelnosti a hospodárnosti“ - jak si jeden z nich pochvaluje již roku 1951. 

„Kontrola jazykových znaků“, původně míněná jako kontrola vztahů mezi znakem a označovaným předmětem, věc to zajisté navýsost potřebná a užitečná, nemohla ovšem být v době nadvlády komunistické řeči (také jedna ze zajímavých „funkčních řečí“!) dost dobře provozována; převtělila se tedy v úřední kontrolu veškeré veřejné psací praxe. Nešlo jen o pravopisnou reformu a zvláště pak zákeřný způsob jejího prosazování; předmětem normativních experimentů se stal spisovný jazyk vůbec. Usilovalo se například o jeho „sblížení s jazykem obecným“ (pod heslem demokratizace), o zjednodušení tvarosloví (pod heslem usnadnění) atd. Budiž „odklizeno všechno nenutné kolísání“, pryč se všemi zbytečnými nepravidelnostmi a výjimkami! A výsledek? Odnesla to zájmenná deklinace, de facto likvidována byla předložka s ve spojení s druhým pádem (proto dnes můžeme beztrestně psát „spadnout ze schodů“, „odbila druhá z půlnoci“ nebo „mít něco z krku“!); nejnovějším výstřelkem je oficiální zrušení celé jedné slovesné třídy („oni sází“ jako „oni trpí“). A to vše v zájmu lepšího fungování systému!

Není to ostatně jediný případ, kdy se u nás po válce, v podmínkách „socialismu“, někdejší funkcionalismus proměnil ve svou karikaturu. Známe to přece z architektury: paneláková sídliště. Jsou tak funkční, že se v nich nedá bydlet. A můžeme tento proces i pojmenovat: dochází k němu tehdy, když se funkcionalismus změní v ideologii (ve smyslu ideje utržené ze řetězu, tj. vyvázané ze souvislosti s jinými idejemi, které ji korigují).