Rezervace Ankarana

Rezervace Ankarana v severním výběžku Madagaskaru byla založena 20. února 1956, ještě v dobách francouzské koloniální nadvlády. Má 18 225 hektarů a přibližně se shoduje s rozlohou stejnojmenného vápencového masivu (viz obrázek), který dosahuje maximální nadmořské výšky asi 400 metrů. Spolu s národním parkem Montagne d’Ambre a rezervacemi Analamera a Montagne d’Ambre je součástí širšího komplexu chráněných území na severu Madagaskaru. Jejich správa má sídlo v přístavu Antsiranana, který je zároveň největším městem a správním střediskem oblasti. Kromě špatně přístupné rezervace Analamera jsou všechna uvedená chráněná území cílem stále většího počtu turistů a milovníků přírody.

Jaká je

Svou základní podobu získala krasová planina během jury, kdy zemské pohyby nadzdvihly její západní část. Jako obrovitá šikmá deska se pozvolna zvedá od jihovýchodu a končí na severozápadě příkrým skalním srázem, vysokým okolo dvou set metrů. Ve vápencovém podloží je vymodelováno množství bizarních krasových jevů – závrty, ponorné říčky, jeskyně, propasti, vyvěračky ap. Významný vliv na planinu měla i vulkanická aktivita v pliocénu, která formovala pohoří Montagne d’Ambre, vzdálené odtud asi 20 km. Tehdy láva natekla od severu do většiny ankaranských kaňonů a zablokovala přirozené vstupy do masivu. Geologicky je proto dnešní Ankarana tvořena směsí vyvřelin a vápence, vápenec však silně převládá. Během věků byl na povrchu dešťovou vodou formován do typických ostrohranných škrapů strmících k obloze – pro člověka neschůdný terén, pro lemury ráj.

Z hydrologického hlediska je Ankarana něco jako obrovitá nálevka. Voda do ní přitéká jednak v podobě deště, jednak mnoha drobnými říčkami od severu a východu. Pouze několik z nich však v době sucha nevysychá. Jak už to v krasových oblastech bývá, veškerá voda záhy mizí pod povrchem. Mnoho toků zůstalo ještě neprozkoumáno, ale zdá se, že všechny jsou v podzemí propojeny do dvou na sobě nezávislých spletitých systémů – severního a jižního. Na západě se – ještě v nitru skal – všechny toky spojují a voda vytéká opět na povrch v podobě pouhých dvou větších řek.

Rychlý odtok veškeré vody do podzemí má dalekosáhlé důsledky pro život v celé Ankaraně. Stačí si jen uvědomit, že zatímco pár kilometrů vzdálené Ambrové hory pokrývá tropický deštný les, Ankaranu porůstá poloopadavý suchý les, v němž je zastoupeno hodně suchomilných rostlin. Zvláštní vodní režim mnohé živočichy přiměl odstěhovat se pod zemský povrch, učinili tak dokonce i ti největší.

Kdo v ní žije

Nejrůznější přírodovědné výzkumy – zejména geologické, hydrologické a botanické – probíhaly v Ankaraně již v 50. a 60. letech 20. století, ale ještě počátkem 80. let byly její krásy většině lidí na světě víceméně neznámé. Roku 1986 však do Ankarany vyslali významnou přírodovědnou výpravu Britové. Výsledky zveřejněné v mnoha odborných pracích, a zejména obsáhlý článek v časopise National Geographic, objevily Ankaranu pro veřejnost. Od té doby sem přijíždí stále více cizinců a Ankarana se stala jedním z hlavních lákadel severního Madagaskaru.

Rozlehlé podzemní prostory Ankarany jsou prozkoumány jen zčásti. Jako první byla probádána jeskyně Andrafiabe. Roku 1963 zmapovali J. de Saint Ours a G. Coquet 2,8 km chodeb a odhadli její celkovou délku na 5 km. Později se přidali i další jeskyňáři, z nichž vynikl zejména Jean Radofilao. ¹⁾ Během asi dvou desítek let zmapovali a objevili mnoho jeskynních systémů, takže na počátku 90. let již bylo známo na 100 km podzemních prostor. Dnes se délka známých prostor blíží 150 km.

Na jeskyně je vázáno i mnoho živočichů. S trochou nadsázky by se dokonce dalo říct, že v ankaranských jeskyních se život soustřeďuje. Podzemí poskytuje svým obyvatelům hned několik typů prostředí – velké podzemní řeky, mocné vrstvy guana, bezvodé jeskynní prostory, v nichž ovšem panuje vysoká vzdušná vlhkost, nebo naopak vysušené komory, kde vlhkost vzduchu klesá pod 50 %. Teplota v jeskyních je vysoká, obvykle kolem 24 °C. Rozmanitost habitatů často i v jediné jeskyni může částečně vysvětlovat neobvykle vysokou diverzitu podzemního života.

Potravní řetězec v jeskyních je zcela závislý na přísunu energie zvenčí. Hlavním zdrojem potravy, která se do podzemí dostává, je guano netopýrů a kaloňů a v mnohem menší míře také exkrementy lemurů a malých ještěrů. Tím vším se živí drobní vodní korýši rodů Caridina, Parisia ap. Žijí v jeskyních v desítkách druhů, které představují rozličné fáze troglomorfní evoluce čili procesu přizpůsobování jeskynnímu životu – od forem, které pouze dávají přednost podzemí, až po druhy bez pigmentu a očí, které by již „na denním světle“ ani žít nemohly. Korýši jsou dále potravou několika druhů ryb. Dva druhy rodu Glossogobius mají oči a jsou normálně pigmentované. Občas se s nimi lze setkat i v povrchových vodách, přesto jsou jistým způsobem životu v nitru skal přizpůsobeny či aspoň přivyklé. Byly například nalezeny v podzemních jezírkách pokrytých dvoumilimetrovou vrstvou kalcitu. Naopak některé druhy rodu Gobius jsou již plně přizpůsobeny jeskynnímu životu a s největší pravděpodobností jsou pro Ankaranu endemické. Pozoruhodní jsou asi metr a půl dlouzí úhoři, které různí jeskyňáři opakovaně pozorovali na mnoha místech. Žádný exemplář však nebyl dosud odchycen a popsán, proto ani zatím nemají žádné jméno.

Na vrcholu potravního řetězce v jeskyních jsou krokodýli (Crocodilus niloticus). Živí se ovšem nejen rybami, ale také lemury, fosami a ptáky, kteří zejména v období sucha přicházejí do podzemí za vodou. Ponorné řeky v Ankaraně jsou jedním z posledních útočišť divoce žijících krokodýlů na Madagaskaru. Ankaranská populace krokodýlů je také jediná na světě, která žije v jeskynním systému, a jedna z mála, v níž přežívají i jedinci větší než šest metrů (v jeskyních je lidé těžko mohou lovit). Krokodýli se stahují do podzemí hlavně v době sucha, kdy vysychají mokřady a drobnější říční toky v rovinách na západ od Ankarany. Nejpočetnější jsou v říčce s příznačným jménem Styx, ale běžní jsou i v dalších tocích jižního podzemního systému. V severní části Ankarany nebyli dosud spatřeni. Je to nejspíš způsobeno nižší teplotou vody, která tu dosahuje jen 20–21 °C. Přitom i jižní vody, teplé 26–27 °C, jsou na dolní hranici teplot, v nichž je krokodýl nilský ještě schopen zdárně prosperovat.

O tom, že lemuři sestupují do podzemí, svědčí mnohé důkazy. Speleologové nalezli mnoho uhynulých těl a koster, často na místech značně vzdálených od nejbližšího otvoru vedoucího na povrch, takže se zdá, že občas některý lemur v labyrintu chodeb dokonce zabloudí. Poloha a neporušenost pozůstatků pak nasvědčují, že sem primát vstoupil z vlastní vůle a nebyl do podzemí dopraven třeba v zubech hladového krokodýla. Stejně jako dnes hledali lemuři vodu i v minulosti, nacházejí se zde četné subfosilní pozůstatky vyhynulých druhů (tj. takové pozůstatky, které dosud nestačily fosilizovat). V posledních desetiletích bylo objeveno více nalezišť a popsáno několik druhů lemurů i hlodavců a hmyzožravců.

Čí je

V ankaranských horách lidé nežijí a nikdy ani nežili. ²⁾ Přesto Ankarana leží doslova i obrazně v srdci národa Antankaranů. Její jméno má základ ve slově harana – skála, skály. Ankarana tedy znamená cosi jako „ve skalách“. Antankaranové jsou pak „ti ze skal“, častěji to však bývá překládáno volně jako „lidé ze skal“. Ankarana je opravdovým srdcem země i lidu Antankarana.

Království Antankaranů založila koncem 17. století jedna ze severních větví sakalavské dynastie. Zhruba již od těch dob je nejvyšším vládcem ampanjaka ³⁾ (obrázek); řeší místní spory i problémy a je prostředníkem mezi lidmi a státními institucemi i úředníky. Není ovšem jedinou tradiční autoritou. Politické záležitosti v jednotlivých vesnicích vyřizuje rada starších (ray aman-dreny – dosl. „otec a matka“) a tradiční, státem spravovaná občina (fokonolona).

Současná rezervace Ankarana je řízena velkým heterogenním programem, nazvaným Integrovaný plán na ochranu a rozvoj komplexu chráněných území Montagne d’Ambre. ⁴⁾ Zatímco ampanjaka a rada starších zakládá svou autoritu na všeobecném respektu mezi lidmi, ochranářský plán staví na moci mezinárodního společenství a opírá se při tom o madagaskarskou vládu a zákony Madagaskarské republiky. Stejně jako většina podobných projektů po celém světě se zřekl politiky „síly a plotu“. Je naopak založen na předpokladu, že ochrana zdrojů a udržitelný rozvoj nemohou probíhat bez aktivní podpory lidí žijících okolo rezervace.

Přesto vznikají třecí plochy, neboť ochranářské projekty se snaží omezit vstup lidí do rezervace a využívání lesa. Zpočátku se vztahy mezi vedením rezervace a místními lidmi vyvíjely slibně. V některých sporech se ampanjaka dokonce přiklonil na stranu rezervace. V posledních letech se však situace zhoršuje. Místní lidé stále častěji a otevřeněji využívají zdroje v rezervaci. Příčin je hned několik a nutno přiznat, že leží většinou na bedrech ochranářů.

Neblahý je rychlý „obrat“ lidí na vedoucích pozicích ve správě rezervace. Odborníci přicházejí většinou z ciziny, a než stačí s ampanjakou a jeho lidmi navázat užší vztahy, vystřídá je někdo jiný. Druhým důležitým faktorem je všeobecná nejasnost mnoha pojmů. Třeba hranice rezervace nebyla nikdy v terénu fyzicky vymezena a nikdo ji nedokáže na konkrétním místě přesně ukázat. Asi nejvýznamnějším faktorem zhoršujícím vztahy mezi lidmi je však celková politika rezervace, která (navzdory rétorice o zapojení místních lidí) spolupráci vesničanů s ochranáři zcela vylučuje. Výsledkem úsilí správců je pak prázdná demonstrace autority a moci místo snahy o rozumnou a společnou ochranu lesa.

Vztahy všech zúčastněných – ampanjaky, ochranářů, vlády, vesničanů i mezinárodních institucí – k chráněnému území se neustále mění a vyvíjejí. Tak tomu bývá a tak tomu ostatně býti má. Lze si jen přát, aby to celé zaručilo i přirozený vývoj v nezničené a bohaté Ankaraně.