Nový herec v dramatu estrogenního receptoru

Ediční poznámka profesora Khorache pod tímto titulkem (Endocrinology 138, 861–862,1997) upozorňuje na následující stránky, kde George G. J. Kuipier srovnává specifitu a tkáňovou distribuci variant alfa a beta lidského estrogenního receptoru (ER).

Funkci estrogenů v buňce zprostředkuje estrogenní receptor. Je to protein, který je vystavěn z několika oddělených funkčních částí (domén), které působí ve vzájemné souhře. Doména vázající ligand je schopna vázat přirozené estrogeny, ale také některé látky pocházející z rostlin či hub a látky syntetické. Nejvýznamějším přirozeným savčím estrogenem je 17-beta-estradiol. Po vazbě hormonu se změní konformace receptoru tak, že jiná část (doména vázající DNA) se může vázat na specifickou sekvenci v molekule DNA (hormon-responzivní element). Další část receptoru (transaktivační doména) pak ovlivní okolí místa vazby receptoru tak, že nakonec dochází k přepisování genů řízených touto sekvencí. Existují i látky, které jsou schopny se vázat na receptor (jsou jeho ligandy), avšak tato vazba nevyvolá změny potřebné pro vazbu na DNA a aktivaci genů. Takové látky působí jako antihormony. Popsané schéma platí i pro ostatní steroidní hormony.

Loni byla u lidí a u potkanů objevena dosud neznámá forma estrogenního receptoru. Nový receptor byl označen ER-β, dosud známý estrogenní receptor dostal přídomek α. U potkanů je mezi oběma receptory devadesátiprocentní homologie v DNA-vazebné doméně, ale jen pětapadesátiprocentní homologie v doméně vázající ligand. Afinita obou forem estrogenního receptoru vůči 17-beta estradiolu je téměř stejná, příliš se neliší ani afinity k silným syntetickým estrogenům dietylstilbestrolu, hexestrolu a dienestrolu. Významné rozdíly však byly nalezeny ve vazbě slabších ligandů. Receptor β váže několikrát silněji steroidy 5-androstendiol, 3-beta androstandiol, 19-nortestostetron a nesteroidní fytoestrogeny jako coumestrol a genistein. Receptor α váže silněji 17-alfa estradiol, 4-OH-estradiol a  syntetické estrogeny moxestrol, clomifen a nafoxidin.

Metodou RT-PCR byla u potkanů prokázána převaha receptoru α v nadvarleti, varlatech, hypofýze, srdci, játrech, ledvině a nadledvině. Receptor β převládal v prostatě, močovém měchýři, plicích a různých oblastech mozku. Vaječníky a děloha byly bohaté na mRNA kódující oba receptory. Nyní už víme, proč se nedařilo přesvědčivě prokázat estrogenní receptor imunochemicky v prostatě a vaječníku, ačkoli estradiol byl cytozolem z těchto tkání specificky vázán. Protilátky proti receptoru α většinou nerozpoznávají receptorβ.

Jaký je však fyziologický význam této receptorové duplicity? Jsou oba receptory regulovány stejnými mechanizmy? Obsazují stejné hormon-responzivní elementy, jsou si při vazbě na DNA a následujících dějích rovnocenné?

Vzhledem k významu estrogenů nejen pro plodnost, ale i pro metabolizmus kostí (nedostatek estrogenů vyvolává osteoporózu) a pro epidemiologii rakoviny prsu (estrogeny zvyšují její riziko) můžeme na tomto poli očekávat v dohledné době atraktivní poznatky.