Aktuální číslo:

2024/11

Téma měsíce:

Strach

Obálka čísla

Nechte je žrát kyanidy!

(k článku V. Cílka, Vesmír 75, 204, 1996/4)
 |  5. 7. 1996
 |  Vesmír 75, 403, 1996/7

Vzhledem k tomu, že má práce o vlivu těžby na životní prostředí byla „posledním impulzem“, dovoluji si některé autorovy názory komentovat.

  • Zprávy uložené v Geofondu je vhodné citovat tak, aby byly jednoznačně definovány. Jinak se neshodnem. Podle uváděných skutečností soudím, že se jedná o zprávu zpracovanou v r. 1992 vedoucím průzkumného úkolu Dr. Milanem Punčochářem, tehdy zaměstnancem GMS Praha, U průhonu 32.
  • Ložiska jsou tam, kde vznikla, a před těžbou je nelze přemístit. Naproti tomu místo zpracování suroviny může být od místa těžby značně vzdáleno. Koncepční řešení tehdejšího ČGÚ Praha a GR RDMB Bratislava uvažovalo o zpracování rudy mimo oblast Kašperských Hor. Jednou z možností bylo využití kapacity úpravny uranového průmyslu v Mydlovarech. Proto byl posuzován vliv vlastní těžby, a hlavně různých variant transportu rudy, nikoliv vlivy zpracování rudy na životní prostředí lokality.
  • Uváděná vstupní data do trojčlenky dr. Cílka vycházejí z technologických, investičních a devizových možností tehdejšího Generálného riaditelstva RDMB Bratislava a jsou poněkud „out of date“.
  • Množství spotřebovaného kyanidu závisí v prvé řadě na mineralogickém složení rudy a na zvoleném postupu úpravy (včetně předúpravy), rovněž tak dynamika loužení není lineárně závislá na koncentraci kyanidů v roztoku a na vztahu země, v níž je ložisko, ke skupině G7.
  • Náklady úpravy (pomineme-li drcení a mletí) jsou ovlivněny množstvím použitého kyanidu a požadavky na čistotu odpadů. Hlavním „spotřebitelem“ kyanidů jsou sulfidy. Proto rudy s vyšším obsahem sulfidů se buď praží, nebo nověji se biologicky oxidují pomocí bakterií Thiobacillus ferroxidans v silně kyselém prostředí, ve kterém přejdou zvláště barevné kovy (měď, zinek) do roztoku a jsou získávány jako vedlejší produkt. Nezatěžují pak odkaliště slabě rozpustnými kyanidovými komplexy. Oproti obecnému mediálnímu mínění totiž volný kyanid není hlavním problémem ohrožujícím životní prostředí v okolí odkališť, neboť není technologickým problémem jeho obsahy snížit pod 1 ppm (mimochodem se v současnosti zlato louží hlavně pomocí KCN), ale problémem jsou komplexní kyanidy zinku, mědi a dalších kovů, které jsou rozpustné ve slabých, i organických kyselinách se všemi důsledky, které z toho plynou pro životní prostředí.
  • Uváděný způsob celkové likvidace kyanidů chlorizací je opouštěn, a to ve prospěch recyklace KCN (Cyanosorb). Kombinací i lehce rozpustných kyanidů po 1 ppm. Pochopitelně ta zatěžuje náklady výroby.
  • Současné, u nás zaváděné technologie těsnění skládek jedovatých odpadů jsou levnějším vedlejším produktem ochrany odkališť a loužicích hald vyvinutých v souvislosti se zaváděním nových levných metod kyanizace zlatých rud (procesy CIP a CIL). Obavy z havárie odkaliště bývají emociálně zabarvené. E&MJ ve svém říjnovém čísle přinesl podrobnosti o průběhu havárie odkaliště zlatého dolu Omai, patřícího firmě Cambior Inc. (asi 150 km západně od Georgetownu, hlavního města Guayany). Havárie byla široce publikována zvláště na západní polokouli. Během prvých devíti dnů bylo na toto téma publikováno minimálně 176 článků, většinou katastroficky laděných. Prezident Guayany vyhlásil území za místo ekologické katastrofy a požádal o mezinárodní pomoc. Působivé záběry valících se kalných vod převzala i naše televize a údaje o mrtvých prasatech byly použity jako jeden z argumentů proti kyanizačnímu loužení zlata u nás. Závěry týmu pro studium životního protsředí, který událost monitoroval, byly uveřejněny 24. srpna, tj. necelý týden po havárii, a vedly k rychlému uklidnění tiskové kampaně. K havárii došlo 19. srpna. Vody z odkaliště výrazně prosakovaly od 3.00, k protržení hráze došlo v 23.55. Během 100 hodin vyteklo z odkaliště 3,2 milionu metrů krychlových odpadních vod, z toho během vrcholových tří hodin přibližně 90 tisíc m3 za hodinu. Vody vytekly do řeky Omai (průtok 26,76 tisíce m3 za hodinu v době havárie) přibližně 1,5 km nad jejím ústím do řeky Essequibo (14,4 milionu m3 za hodinu). Vody odkaliště obsahovaly 25 – 30 mg kyanidů na litr, z čehož 80 % byly komplexy kovů. V době vrcholového průvalu vod byl poměr ředění volných kyanidů 1:1 (tj. 2 – 3 mg volných kyanidů na litr) v řece Omai a 1:400 (okolo 0,01 mg na litr) v řece Esquito. Světová zdravotnická organizace doporučuje maximální obsah volných kyanidů v pitné vodě pod 0,07 mg na litr, norma USA pod 0,15 mg na litr. Letální dávka pro člověka je 1,52 mg na kilogram tělesné váhy, tj. byla obsažena ve 20 – 30 litrech odpadních vod před ředěním při průvalu. Po zředění v řekách byl obsah nižší, než doporučují normy pro pitnou vodu.
  • Nabízím dr. V. Cílkovi, jehož fundované a skutečně systémově pojaté práce o kvartéru se zájmem sleduji, věcnou diskusi o problematice průzkumu, těžby a zpracování nejen zlatých rud. Potřebný prostor pro tuto diskusi může posyktnout i ČALG (Česká asociace ložiskových geologů, jíž jsem měl tu čest být do nedávna, po prof. Z. Pobovi, předsedou), nebo Hornická Příbram. Je zajímavé, že odborných diskusí v sekcích Hornické Příbrami se bojovníci za životní prostředí nezúčastňují. Přitom v loňském roce byl program věnován např. rekultivaci uhelných výsypek včetně exkurze do mostecké pánve. Na sympoziu byly akreditovány pouze dvě novinářky regionálního tisku. Zřejmě pozitivní zpravodajství je mediálně nevhodné a pro získání sponzorských porstředků je daleko vhodnější se přivázat na věž kostela než vypěstovat hektar lesa na výsypce.

    Pokud dr. V. Cílek, popř. i další zájemci budou mít zájem o věcnou diskusi, bylo by vhodné, aby si před ní prolistovali několik ročníků např. E&MJ, který se těžbě a zpracování věnuje na potřebné odborné a popularizační úrovni, nikoliv na detailní technologické úrovni. Má zkušenost je taková, že i většina ložiskových geologů pocházejících z Karlovy univerzity nemá o montanistice, úpravnictví a hutnění kovů představy ani na úrovní gymnázia. Zřejmě to souvisí s tím, že tyto předměty se na Přírodovědecké fakultě UK nepřednášejí.

  • Emocionálně laděné tažení proti těžbě drahých kovů zahájil v českých dějinách Horymír. Důsledkem obdobných feudálních tažení byla kodifikace jihlavského horního práva (vyšlého z práva saského), které přineslo na mnoho staletí řád. Současný návrh horního zákona je představou vládních úředníků o tom, jak by stát měl dělat geologické práce (tj. je vhodný jako příprava pro minulou válku) a těžit suroviny se podle něj nedaří. Přitom staré horní právo bylo jednoznačné. Rudy patřily Majestátu. V dnešním pojetí by to byly strategické suroviny, např. fosilní paliva, nebo regionálně významné suroviny, např. kaolin v západních Čechách. Vše ostatní (včetně drahých kovů) by bylo součástí pozemku a jeho majitel by odpovídal i za veškeré ekologické problémy. Ministerstvo pro zdraví lidu (místo zrušených několika současných ministerstev neschopných komunikace) by vydávalo normy doporučených obsahů cizorodých látek v potravinách, vodě, půdě, vzduchu atd. Pro těžaře by se staly závaznými v okamžiku schválení POPD (plánu otvírky přípravy a těžby) Báňským úřadem. Dodržování norem by kontrolovaly nezávislé instituce, např. OHES (okresní hygienicko-epidemiologické stanice). Takovýto systém funguje v řadě zemí světa, zvláště doporučuji pozornosti Austrálii.
  • Nakonec drobná kapka k informaci z rámečku na str. 204. Srovnávat arzen ve starých haldách na Kaňku s odkališti po loužení zlatých rud je asi stejně případné, jako vysvětlovat obyvateli tropů průběh klimatu v Praze pomocí diapozitivů z Grónska. Zmíněné haldy s „jedovatou hlinkou kaňkovskou“ jsou pozůstatky loužení odpadních kyzů s nízkým obsahem stříbra v druhé polovině 16. a v 17. století. Porovnáním s kovnatostí ponechaných pilířů na staročekém pásmu lze odhadnout, že obsahy arzenu v odpadních kyzech byly mezi 5 – 10 %, tj. o dva až tři řády vyšší než všechny obsahy uváděné dr. Cílkem pro zlaté rudy. Přesto jsou zmíněné haldy součástí intravillánu Kutné Hory a místy se na nich pěstuje i zelenina. Dále doporučuji vaší pozornosti situaci kolem neasanované haldy Danica zlatodolu Roudný. Halda je situována uvnitř chráněné krajinné oblasti Blanice, obsahuje kyselým kanalizačním loužením rozloženou rudninu z třicátých let a není nijak izolována od okolí. Halda je navrhována na rezervaci svižníka písečného, který je z pusty zvyklý zřejmě na horší podmínky života, než představují procenta arzenu ve ferro- a ferrikyanidech. Na studium života tohoto brouka má Ministerstvo životního prostředí prostředky, na sanaci haldy ne.

Ing. Milan Holub, CSc., ELEMKOM Jihlava

Odpověď na dopis Ing. Holuba

  • Můj článek se týkal dvou navzájem souvisejících problémů – kyanizace zlatých rud a uvolňování arzenu do životního prostředí, ke kterému dochází jak při těžbě, tak při likvidaci kyanidů oxidací. Oxidační činidlo totiž zároveň s kyanidy oxiduje arzenopyrit (FeAsS) a tím podporuje migraci arzenu. Většinu údajů jsem čerpal ze čtyřsvazkového kompletu „Kašperské Hory-závěrečná zpráva“ (1994, rozsah asi 2000 stran, editor M. Punčochář) jako z nejúplnějšího a nejmodernějšího pramene o ložisku. V posledních letech nepracuji v oboru ložiskové geologie, ale necítím se zde být úplně bezradný díky své manuální zkušenosti v dole i úpravně a díky maturitě z úpravnictví a hornictví. Článek jsem napsal, protože jsem měl pocit, že argumentace kolem těžby a zpracování zlata se pohybuje v začarovaném kruhu argumentů a scházejí jí věcné údaje.
  • Nevím, jak si představujete věcnou diskusi, když můj článek přeplněný čísly a údaji až k nečtení (a nejde jen o čísla generálního ředitelství rudných dolů v Bratislavě, ale i o údaje těch seriózních zahraničních společností – jako je Barrack Mines – které předem zveřejnily své úmysly) považujete jen za produkt rozhořčení. A chceme-li věcně diskutovat o záležitostech, o kterých jsem skutečně psal, a ne o ekolozích přivazujících se na věž kostela nebo o úrovni výuky na katedře ložiskové geologie Přírodovědecké fakulty, vraťme se k oběma základním tezím.
  • I když se vám podaří vyčistit odpadní vody na obsah 1 mg volného kyanidu na litr vody, stále to je dvacekrát víc, než povoluje platná státní norma! Možná je příliš přísná, ale i v případě mírné americké normy se dostáváte na šestinásobek povoleného množství. Pro veřejnost je problémem kyanizace možnost úniku kyanidů, ale já se ještě víc obávám průvodních reakcí, tak, jak jsem je popsal. Jedná se o převoz kapalného chloru v množství okolo 10 – 20 tun denně, produkce chlornanů a posléze chloridu vápenatého opět v množství kolem 20 tun denně. Existují i jiné, dražší způsoby likvidace kyanidů, ale v tom případě nesmí průzkumná či těžební organizace hrát se zakrytými kartami, tj. omezovat se na prohlášení: „Obsahy kyanidů budou velmi nízké“, ale musí popsat, třeba formou scénářů, celý úprávárenský postup se všemi toky chemikálií, které se úpravy účastní nebo při ní vznikají.
  • Vy ani nikdo jiný nehovoří o arzenu v Kašperských Horách, přestože podle „Závěrečné zprávy“ leží celé ložisko uvnitř anomálie 300 ppm As (1 ppm = 1 gram na tunu = 1mg na litr) a hlavní ložiskové oblasti obsahují víc než 600 ppm arzenu, tedy asi dvojnásobek množství, než kolik je na Mokrsku, kde se však o arzenu diskutuje řadu let. Jak je vůbec možné mlčet o takovém riziku! Proč o něm Vy sám nehovoříte ve své zprávě o ekologických dopadech těžby? Tady totiž už nejde jen o úpravu, ale materiál z dolů je využíván na opravy lesních cest a silnic. Jak může firma, která tak ráda hovoří o své „ekologičnosti“, ignorovat otázku arzenu? Jak jí mohou místní lidé věřit a proč by to měli dělat?
  • Celá záležitost s těžbou zlata v Kašperských Horách mne mrzí i z profesního hlediska. Český člověk vychovaný minulým režimem, který environmentální údaje zamlčoval a bagatelizoval, má totiž sklon k něčmu, co bych mohl popsat jako iracionální ekologickou hysterii. Ta v prvních letech nového režimu ustoupila jisté apatii i spolehnutí se na solidnost zahraničních firem. Ložisková geologie měla tehdy možnost zaujmout nějakou seriózní střední polohu mezi zájmy exploatace a ochranou prostředí. Netaktické, přezíravé a ve svých důsledcích arogantní chování firem působících v Kašperských Horách působilo jako roznětka nové, nečekaně bouřlivé ekologické vlny. Potýkají se s ní nejenom firmy, které ji způsobily, ale dochází k případům rozbíjení skel automobilů a odmítání vstupu na pozemky i u geofyziků a geodetů – tedy těch profesí, kde předpona „geo“ – naznačuje, že by tito lidé mohli mít něco společného s průzkumem či těžbou. Na necitlivý přístup k těžbě v Kašperských Horách tak doplácejí jiné průzkumné firmy a řada pracovníků zabývajících se vědami o Zemi.
Václav Cílek
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie a životní prostředí
RUBRIKA: Diskuse

O autorech

Václav Cílek

Milan Holub

Doporučujeme

Se štírem na štíru

Se štírem na štíru

Daniel Frynta, Iveta Štolhoferová  |  4. 11. 2024
Člověk každý rok zabije kolem 80 milionů žraloků. Za stejnou dobu žraloci napadnou 80 lidí. Z tohoto srovnání je zřejmé, kdo by se měl koho bát,...
Ustrašená společnost

Ustrašená společnost uzamčeno

Jan Červenka  |  4. 11. 2024
Strach je přirozeným, evolucí vybroušeným obranným sebezáchovným mechanismem. Reagujeme jím na bezprostřední ohrožení, které nás připravuje buď na...
Mláďata na cizí účet

Mláďata na cizí účet uzamčeno

Martin Reichard  |  4. 11. 2024
Parazitismus je mezi živočichy jednou z hlavních strategií získávání zdrojů. Obvyklá představa parazitů jako malých organismů cizopasících na...