Jak fousatá musí být teta, aby to byl strýc?

Přírodověda se zabývá jevy čili úkazy čili fenomény, které jsme okolo sebe rozeznali. Jevem včetně jevů kulturních je vše mezi nebem a dudami: albinizmus, onanie, polární záře, tření fyzikální i rybí, vlčí mák, vlčí vytí, cholera, taroky, stratovulkán, vynášení smrtky a scientometrie. Jev je ve vědě něco tak základního, že už je skoro pod rozlišovací schopností běžného profesního zájmu, a to jistě není docela v pořádku.

Co vůbec jsou jevy zač a jak se s nimi ve vědě nakládá, si ukážeme na příkladě takzvaných krajinných fenoménů, což je pojem v některých našich terénních vědách dlouho a běžně užívaný. Totiž fenomén krajinný - to obecné adjektivum si k tomu vlastně přidávám, běžně se říká jenom fenomén, a pak se to upřesní (například fenomén pískovcový či údolní). Příznačné je, jak intuitivně, bez obecnějšího pohledu, o metodě nemluvě, se s tím pojmem zachází. Co když se jednou přijde s tím, abychom kvůli ochraně přírody ty fenomény našli konečně všecky, a pak je spočítali, mnoho-li jich v naší krásné vlasti je? Jak potom vysvětlit, že je to požadavek stejný jako chtít zjistit vědecky, kolik řekněme vlastností má křeček? A tak zacházení s tímto pojmem bude možná inspirativní i pro ostatní obory: věc je vysloveně interdisciplinární, i měla by být takto diskutována.

O vědě středoevropské

Řeč tedy bude o pojmech a jevech, což zní děsně suchopárně. To už je taková evropská a středoevropská historická danost, že se tu ve vědě odjakživa hodně stavělo na jevech, pojmech, popisu, klasifikaci. Když se to udělá tak, aby ten popis nebyl jen arbitrární, tak už tím samotným popisem se na něco nového přichází. Znamená to dělat občas vědu nejen z označovaného, ale i z označujícího, tedy ne ze zkoumané věci, ale z popisného aparátu - samotného pojmu, který jsme si k účelu popisu zavedli. Když se tento přístup naopak nezvládne, jsou výsledkem malicherné a neužitečné popisné soustavy a zkostnatělé myšlení omezené na předpřipravené kategorie - tomu se říká škatulkování. Ale jindy je zas výsledkem precizní myšlenková konstrukce opřená právě o nově zavedené nebo nově interpretované pojmy, jak to čteme třeba u německých filozofů. Konečně i celá taxonomická a syntaxonomická systematika je vlastně založena na tomto středoevropském pojetí.

Jiná tradice je v zemích anglofonních. Tam je zvykem myšlení jaksi plastické a velkorysé, s jevy a pojmy a s jejich vahou si zdaleka takové starosti nedělá. Není tak přízemní, aby zůstávalo u empirie (čili zkušenosti) a v blízkosti samotných jevů, jak je vidíme v přírodě: experimentuje a abstrahuje. A má to zase svoje výhody a svoje úskalí, jsou to prostě dvě strategie: jsou komplementární - a často vzájemně těžko slučitelné a těžko se chápající.

Svět a jevy

Stačí, abych vám, milí čtenáři, trochu poškodil mozek, třeba přechodně nějakou intoxikací, a svět se vám rozmaže v nepřehlednou nerozlišenou změť tvarů a barev. Neorientujete se, nebudete vědět, kam se dřív podívat, nerozeznáte věci od sebe, nedokážete je vyčlenit z jejich okolí. Nakrátko to jde i v plném zdraví při nějakém náhlém zážitku. Aby se nám normálně tohle se světem nedělo, máme to zařízeno tak, že všechno, nač se podíváme, se nám hned z té původní nerozlišenosti poskládá v jevy čili fenomény.

Takže jevy - to je ta naše empirická báze. Jevem se může stát všecko, co nám stojí za to - záleží jen na tom, na čem komu záleží. To je první vlastnost jevů. Dále pak jsou jevy samosebou různě velké: třeba myš << slon << velký slon. To je celkem triviální, ale ona ta velikost může být také v komplexnosti jevů: Jevem je les i každý strom v lese i každý lístek. A navíc jsou vzájemně různě dobře rozlišitelné, ovečky se spočítat dají, ale o beránkách (na nebi) někdy zkrátka nevíme, jestli tam vidíme dva anebo tři. Právě ztracená stokoruna je i není součástí lesa. Odtud jsou základní potíže s jevy: jevy se proplétají a překrývají. Jednak vertikálně v důsledku té hierarchické enkapse čili zakrabičkování (kolik fousů musí být pohromadě, aby už to byla bradka?), jednak horizontálně v důsledku té nerozlišitelnosti (jak fousatá musí být teta, aby už to byl strýc?).

Tohle všechno nám může připadat úplně evidentní - jenže důsledky toho už tak triviální nejsou. A všechno si to musíme pečlivě uvědomit, máme-li uvažovat o fenoménech a o tom, jak jejich prostřednictvím dělat vědu.

Jaká je struktura krajinného fenoménu?

Krajinný fenomén je jev na úrovni krajiny - tedy dost veliký a komplexní, aby nám pomohl při pochopení krajiny. Zacházíme s ním jako se všemi jevy. Co vlastně pod zkoumání krajinného fenoménu spadá?

• Rozlišení dílčích jevů v rámci fenoménu. Zjišťujeme, co všechno pod náš fenomén spadá - z krajiny vyčleňujeme jeho součásti - dílčí jevy (společenstva, stanoviště, druhy...). Nebo opačně, napřed nacházíme drobné jevy, které k sobě nějak pasují, až pochopíme jejich společného jmenovatele - krajinný fenomén.
• Nalezení strukturních vztahů dílčích jevů. Tady nás zajímá, jak jsou postaveny v hierarchii komplexnosti (jevy nadřazené a podřízené), jejich důležitost z hlediska hojnosti, nápadnosti, složitosti... Až sem je to čistě ta popisná věda.
• Příčinné vztahy dílčích jevů. Potřebujeme doložit, že ty dílčí jevy skutečně patří k sobě a žádný důležitý nechybí. K tomu slouží teorie, která má jejich současný výskyt vysvětlovat. V geobotanice jde zpravidla o původ stanovišť (biotopů), o zákonitosti vztahů mezi jednotlivými biotopy a jejich vegetací a o jejich historii, v geologii zase o vysvětlení současných jevů jejich dosavadní historií.
• Vymezení fenoménu jako celku. Znamená to zkoumat jeho funkci v krajině, variabilitu, vztah k obdobným fenoménům.

Tak můžeme krajinu vykládat přítomnými fenomény a každý dílčí jev v krajině vykládat příslušností k určitému fenoménu a rolí v něm. Podle toho v každém z nich můžeme rozlišit jakési jádro, kam patří ty nejdůležitější dílčí jevy, a periferii s jevy méně významnými.

Když víme, co asi tyto fenomény v dané krajině obnášejí (jaké jsou jejich dílčí jevy), složíme je správně dohromady (musíme vědět, jak k sobě patří) a tušíme, co jsme takovým popisem zanedbali (v případě zmíněného Polabí třeba Neratovice), máme danou krajinu jako na dlani.

Na první pohled to vypadá jednoduše: Co se nám v krajině uzdá jako zvláštní a zajímavé, prohlásíme si za krajinný fenomén. Příjemné, že? Avšak rubem této svobody volby je vždycky neuspořádanost vzniklé popisné soustavy. Jevy se totiž, jak už víme, všelijak překrývají a hierarchizují, vůči sobě navzájem i vůči okolí bývají vymezeny nejednoznačně a skládají se z dílčích jevů, které jsou na tom podobně - některé přesahují do jiných, jiné jsou svébytné, některé se vymykají hierarchii, jiné jsou tak samozřejmou součástí celku, že o nich zbytečno mluvit, jiné naopak jsou jeho součástí centrální a rozhodující, opět jiné jsou jen periferní, přídatné. Např. stulík je součástí slepých ramen, ale také volného toku, ramena můžeme chápat jako samostatný drobný fenomén i jako součást fenoménu říčního, a ten je zas už příliš vágně vymezen, má-li se do něj vejít Labe i Vydra.

A tak popis skutečnosti skrze fenomény může těm, kdo mají rádi přehledné a elegantní popisné soustavy, připadat strašlivě diletantský. Z krajiny prostě preparujeme postupně vydělované jevy od nejnápadnějších po ty banální či skryté, příliš komplexní či příliš detailní, až by v ideálním případě z krajiny nezbylo nic než ty (překrývající se) fenomény. Kolik by jich mělo v určité krajině být a jak by měly být široké, to je jen otázkou subjektivního pohledu, a zejména otázkou tradice.

Vypadá to vysloveně nevědecky, zvlášť v této formulaci, ale je to vlastně docela v pořádku - odpovídá to totiž vymezování jevů v našem běžném životě. Představme si nějaké neznámé a zajímavé prostředí, třeba orientální tržiště nebo korálový útes. Náš první dojem bývá někde mezi okouzlením a šokem - je to ona nerozlišitelná pestrá změť barev a tvarů. Ale už po prvních okamžicích začneme poznávat jednotlivé jevy, aspoň ty nejnápadnější a nejsnáze rozlišitelné od okolí, kdežto jiné (třebas jsou časté) rozpoznáme až po několikáté návštěvě, anebo je třeba vůbec za jevy nebereme (nemusíme se o ně starat, jsou to samozřejmé součásti jiných jevů nebo náhoda a chaos, když na ně poukáže dítě, odbudeme je). Nakonec se pro nás vše, co vidíme, stane součástí nějakého jevu či jevů, víme, jak ty jevy k sobě patří, známe jejich roli. Srovnejme to s návštěvou orientálních sbírek v muzeu. Tam jsou jevy snadno odlišitelné, co exponát, to jev, ale za cenu toho, že neznáme jejich roli - nevíme a nikdy se nedozvíme, jak k sobě patří, pokud nám nenapoví průvodce nebo informační tabule.

Teď už přijdou závěrečné morality. Nuže: Ačkoli popis skrze fenomény je něco velmi základního a jednoduchého, vůbec není jednoduše vyjádřitelný. Jeho nutným důsledkem je nepořádek v popisné soustavě, který však není neblahou vlastností špatně zvoleného systému jak skutečnost popsat, ale přímo vlastností té skutečnosti, či vlastně (což je skoro totéž) našeho přirozeného vztahování k ní. Neurčitost a neuspořádanost jsou tedy nutnými vlastnostmi fenomenologického popisu. A jsou to vlastnosti spíše nepříjemné, svazující, než aby nám poskytovaly v popisu svobodu. Proto s touto metodou musíme zacházet opatrně - snadno se totiž kompromituje. Na jedné straně spoutáním skutečnosti do konečného počtu fenoménů úředně schválených ve stylu vědátorství konce minulého století. A na druhé straně inflací a devalvací pojmů a nezávazným žvatláním ve stylu new age.