Arktida2024banner2Arktida2024banner2Arktida2024banner2Arktida2024banner2Arktida2024banner2Arktida2024banner2

Aktuální číslo:

2024/12

Téma měsíce:

Expedice

Obálka čísla

O čem se psalo ve světě i u nás

Duben ve vědě
 |  5. 6. 1994
 |  Vesmír 73, 350, 1994/6

Na Jupiter nedopadne kometa, ale planetka?

V tomto přehledu jsme sledovali osudy komety Shoemaker-Levy 9 hned od okamžiku, kdy byla nalezena v podobě kometárního “náhrdelníku“ až po výpočet očekávaného střetu jednotlivých částí s Jupiterem letošního července.

I. P. Williams z londýnské Queen Mary and Westfield College tvrdí, že toto těleso bylo spíš planetkou. Na prvních snímcích z loňského roku byly jednotlivé rozdrobené části obklopeny hustými prachovými obálkami, ty však potom zmizely. Kdyby šlo o kometu, měla by se z jejích kusů nadále uvolňovat hmota v podobě prachu a plynu. K loňskému zaprášení mělo tedy dojít jednorázově při tom, když bylo těleso trháno Jupiterovou přitažlivostí.

Potvrdit Williamsův názor může jedině analýza spektra. Když jsem se na tuto možnou „proměnu“ komety v planetku ptal prof. Vladimíra Vanýska, byl skeptický - připomněl, že v takové vzdálenosti od Slunce se už může kometa chovat velice tiše, přímo mrtvě. Takže těleso Shoemaker-Levy 9 patrně zůstane dál kometou...

Kometa Swift-Tuttle nás neohrozí

Nedávno využily noviny také u nás nabídky senzace, že r. 2l26 bude naše Země poničena kometou Swift-Tuttle, jejíž dráha by se údajně měla protnout s oběžnou dráhou naší planety.

K možnosti sepisovat spoustu článků byla využita, či spíše zneužita seriózní práce významného amerického astronoma Briana Marsdena, jehož jméno často v tomto přehledu uvádím i já.

Tři američtí vědci – Kevin Yau se svými kolegy – nyní zveřejnili zpřesněné údaje o dráze této komety, jak byly vypočítány z pozorování při jejím přiblížení k Zemi r. 1992.

Dospěli k řadě zajímavých zjištění. Předně mohli ztotožnit návraty této periodické komety se dvěma pozorování dávných čínských astronomů, a to v letech 69 před naším letopočtem a r. 188 našeho letopočtu. Přitom v moderní době byla kometa Swift-Tuttle pozorována pouze třikrát. Při objevu r. 1862, kdy dostala své jméno, pak patrně předtím už r. 1737, kdy ji viděl jezuita působící jako misionář v Pekingu. A do třetice předminulý rok.

A za druhé: kometa Swift-Tuttle nemusí být strašákem vesmírné kolize: 12. července 2126 proletí kolem nás ve vzdálenosti 23 000 000 km. V kosmickém měřítku je to blízko, ale nebezpečí nám přitom nehrozí.

Meteor, který vyrušil ze spánku B. Clintona

Američtí generálové probudili v noci 1. února svého prezidenta sdělením, které nevyznívalo příliš příjemně. Šest amerických výzvědných družic nezávisle na sobě zaregistrovalo nad Tichým oceánem, severovýchodně od Austrálie, výbuch značné intenzity, který mohl být vyvolán explozí jaderné zbraně.

Nakonec se vše příznivě vysvětlilo. Do atmosféry Země nad Mikronésií vnikl větší meteorit. Jeho hmotnost byla určena na 1 000 tun. Místní rybáři uviděli zářící kouli jasnější než Slunce – během sekundy ji vyvolalo na 10 terajoulů energie. Meteorit se měl do atmosféry vnořit rychlostí 72 000 km/h. Mířil k jihu a posléze severovýchodně od Fidži vybuchl ve výšce 20 km nad hladinou oceánu.Výbuch opravdu odpovídal svou velikostí explozi atomové pumy. Tak velký meteoroid dopadá na Zemi jednou za několik desítek let. A byl to největší střet meteoroidu se Zemí, jaký kdy zaznamenaly špionážní družice.

Astronomové díky nočnímu incidentu dostali údaje z vojenských družic ke svému vědeckému zkoumání velmi záhy po jevu. To kvitují s povděkem. Jako občané jsou však znepokojeni neschopností vojáků spolehlivě odlišovat atomovou explozi v atmosféře od srážky Země s vesmírným tělesem.

Už dnes citovaný Brian Marsden vyslovil znepokojení nad možnými následky takového omylu pro naši civilizaci. Co když vojáci nebudou moci správně interpretovat takovouto událost a vyloží si ji opravdu jako výbuch nukleární nálože? K podobnému případu už mělo dojít v říjnu 1990, v době nervozity při válečném konfliktu v Perském zálivu.

Šestý kvark nalezen?

Z Fermiho laboratoře, pracoviště fyziky elementárních částic u Chicaga, pronikají řeči tom, že zde byl možná nalezen chybějící šestý kvark. Některé experimenty prý to naznačují, ale jistotu fyzici stále nemají.

Kvark nedostávající se k plné kráse kvarkové teorie stavby hmoty je hledán už řadu let. Při analýzách pozorovacího materiálu z tevatronu, urychlovače, kde se střetávají protony a antiprotony, se nacházejí stopy srážek, při kterých by šestý kvark mohl vznikat. Možnost „uvidět“ kvark v urychlovači je spojena s nesmírnými obtížemi, protože kvark se velice rychle proměňuje v jiné částice.

Kdyby pokusy „vyšly“, pak by měl být šestý kvark daleko „větší“ než se očekávalo – nejméně 50krát hmotnější než ostatní kvarky a třikrát hmotnější než třeba atom cínu!

Na jaře by se měla rozeběhnout další série experimentů, jejichž zpracování potrvá 18 měsíců. Pak – snad – by se mohla kvarková představa světa „zkompletovat“.

Morálnost neznalosti?

Zákony dnešní doby stále častěji nestačí nejen proměnám vědeckotechnických možností, ale ani novým hrozbám lidstvu. Např. francouzská Lékařská akademie požaduje úpravu zákona o lékařském tajemství. Podle francouzského zákona hrozí lékaři, který prozradí manželskému partnerovi, že jeho druh má virus HIV, rok vězení a pokuta 100 000 franků! Je to morálně únosné?

Francouzští lékaři proto požadují, aby jim zákon i legálně umožňoval informovat manžela nebo manželku pacienta o tom, že jejich partner má v těle číhající virus aidsu...

Obrna může brzy vymizet,

tvrdí se ve zprávě Světové zdravotnické organizace. Podle statistických údajů se v r.1993 tato nemoc už vůbec nevyskytla v 141 státech světa. Na celé planetě se prokázalo v r.1993 jen 8 000 případů onemocnění, což je polovina oproti předchozímu roku.

A zase nebude na vědecké časopisy?

Letos se opět zvýšily ceny předplatného vědeckých časopisů. Např. Chemical Physics Letters, které vydává Elsevier v Holandsku, zvyšují svou cenu o 16,5 %. Fyzikální žurnál Surface Science Full o 24 %, Modern Physics Letters A vydávaný World Society stojí o 37 % víc. Biophysical Journal z vydatelství Rockefeller University Press je dražší o 12 %, Physics of the solid states u Springera stojí o 15 % víc.

Jestliže cena většiny ročních předplatných ještě letos zůstane pod hranicí 5 000 franků, některé publikace to mají dotáhnout až na 40 000 franků. Např. Biophysics and Biochemical vydávaný u Elseviera v Holandsku bude k dostání za l3 545 guldenů.

První obětí této inflace jsou knihovny, jejichž rozpočty přestávají být nafukovatelné do nekonečna. Vyšší rozpočty nám už těžko kdo schválí, tvrdí knihovny. Takže nezbývá než škrtat řadu titulů a ponechávat jen nezbytné.

Vědecká obec soudí, že se stává obětí monopolního postavení velkých nakladatelů. Je řešením odříci časopisy a napojit se na počítačové informační banky? Vždyť to má i své stinné stránky. Na obrazovky se dostanou většinou jen resumé prací a ta nejsou pro vědce tak inspirativní. A přitom ani tento způsob získávání informací není levný – vytištění jedné zprávy přijde na 50 – 60 franků.

Produkce vědeckých časopisů pochází ze dvou zdrojů: z nakladatelství velkých institucí a od soukromých nakladatelů. Ty první mohou často využívat ochrany i finanční podpory svého zázemí, např. chemické časopisy mohou najít sponzory v chemickém průmyslu. Soukromá nakladatelství, která si na sebe potřebují zcela vydělat, hledají obvykle východisko v zakládání nových, stále specializovanějších časopisů, výlučně věnovaných dejme tomu supravodičům nebo fullerenům. Pak jsou ovšem nesmírně drahé.

Generální ředitel nakladatelského domu Elsevier France Alain Devanlay přiznává: Naším cílem musí být vydělávat, žádnou subvenci od státu nedostaneme. Počet předplatitelů letos poklesl o 6 %. Naše východisko je buď zvýšit cenu, nebo snížit počet stránek časopisu.

Některé časopisy patrně nepřežijí, a to je růst počítačových informačních sítí teprve v počátcích.

Odborníci vidí čtyři důvody růstu cen vědeckých publikací. Jsou to: 1. Obrovský rozmach xeroxování. 2. Zvýšení počtu značně specializovaných publikací, mezi kterými si vědci musí vybírat, nemohou mít všechny. 3. Inflace publikací, protože vědci vinou nynějšího způsobu hodnocení potřebují neustále publikovat. To, co by mohli zveřejnit v jediné zprávě, rozkládají do více článků. 4. Soudobá hospodářská krize, která zdražuje všechny články publikačního řetězce.

Vědcům nezbude než hledat východisko. Najít výhodnější způsoby vědecké komunikace, výměny vědeckých informací.

Letošní rok rokem francouzské chemie

18. florealu roku II revolučního kalendáře byl gilotinován Antoine Laurent de Lavoisier. Toto dvousté výročí smrti 8. května 1794 si Francouzská akademie věd a francouzští chemici chtějí připomenout mnoha akcemi. Chtějí sobě i světu představit Lavoisiera nejen jako chemika, ale též jako společenského činitele, politika a ekonoma.

Na květen bylo svoláno mezinárodní kolokvium historiků o Lavoisierově životě, otevře se i jeho laboratoř a sídlo na zámku Fréchines v departmentu Loir-et-Cher. Následovat bude kongres „Lavoisier Evropě - najít nový jazyk pro chemii“.

Po celý rok bude v pařížském Palais de la Découverte výstava o životě a díle tohoto vědce. Pak bude putovat především po školách, které nesou Lavoisierovo jméno, a vydá se i do zahraničí.

Francouzští chemici chtějí využít této příležitosti k tomu, aby si jejich spoluobčané lépe uvědomili význam této vědy, o níž dosud většinou nemají správnou představu a oceňují ji nedostatečně. Často se uvádí, že prestiž chemika je v dnešní Francii skutečně nízká.

Při této příležitosti připomeňme, že příští rok 1995 bude ve Francii rokem Louise Pasteura. 28. září totiž tomu bude 100 let, co tento významný Francouz zemřel. Mezinárodní kolokvia o jeho díle se budou konat nejen ve Francii, ale rovněž v Brazílii, Vietnamu, na Tahiti, v Senegalu a v USA.

Cena Louisy Gross-Horwitzové za rok 1993 

byla udělena Francouzce Nicole Le Douarinové z Collčge de France, odbornici ve vývojové biologii, a Australanovi Donaldu Metcalfovi za přínos buněčné biologii.

Cenu ve výši 22 000 dolarů udílí americká Kolumbova univerzita od r. 1967. Zvláštností ceny je mimořádná prozíravost poroty: z jejích 52 laureátů obdržela později více než polovina (28) Nobelovu cenu.

Co se 150 atomovými ponorkami?

Norská organizace ochránců životního prostředí tvrdí, že se jí podařilo získat informace o okolnostech, za kterých má být v Rusku zlikvidováno 150 atomových ponorek. Podle Dohody o omezení strategických útočných zbraní by Rusko mělo zničit tento počet těchto plavidel, na jejichž palubách je 278 reaktorů.

Norové tvrdí, že ruské severní loďstvo dosud zničilo dvě lodi a z 34 byly vymontovány reaktory. Většina dalších má být likvidována v Severodvinsku při Bílém moři, kde by se tak nahromadilo 260 reaktorů a 45 000 vyhořelých palivových článků.

To by si vyžádalo na Kolském poloostrově postavit nové suché doky, dok pro ponorky, které teprve čekají na likvidaci, i uložiště radioaktivních odpadů. Norové prý zjistili, že většina staveb je teprve ve stadiu projektů. Část palivových článků asi bude ještě uložena v sibiřském uložišti označovaném krycím názvem Majak.

Ale co s dalšími a co s reaktory? V norském prohlášení se píše: Z dokumentů vyplývá, že ruská vláda má dvě možnosti. Vrátit se k starým praktikám a svrhnout reaktory opět na dno Karského moře, i když Rusko slíbilo, že už to neudělá. Anebo postavit na severozápadu státu nové velké uložiště. Je však známo, že na ně nejsou peníze. Takže se Norové ptají: Nehrozí tedy ona první varianta a není právě toto důvodem, proč Rusko stále nepodepisuje Londýnskou konvenci o zákazu svrhování odpadu do moří a oceánů?

Fyzika a Arnošt Kolman

V měsíčníku Priroda, který vydává Ruská akademie věd, se objevila rozsáhlá stať o činnosti muže, jenž výrazně zasáhl do sovětské fyziky třicátých let – Arnošta Kolmana. Protože toto jméno je velice známé i starší generaci našich vědců, stojí článek za povšimnutí. Osud tohoto filozofa odráží výstižně proměny 20. století.

O co tedy jde ve stati „Tři marxizmy v sovětské fyzice třicátých let“, jejímž autorem je Gennadij Gorelik?

Roku 1931 si ještě někteří sovětští fyzikové na leccos troufali a nenaučili se zcela bát. A tak jedna kapitola dějin sovětské fyziky začíná fototelegramem s ironickým obrázkem. Mladíci Bronštejn, Gamow (onen slavný Gamow, který se o tři roky později stal emigrantem a americkým fyzikem), Landau (později laureát Nobelovy ceny, jehož život zachránil před smrtí ve stalinském vězení neohrožený Petr Kapica, rovněž pozdější laureát Nobelovy ceny) a další dali najevo rozhořčení nad statí ve Velké sovětské encyklopedii o éteru. Představa o jeho existenci byla protichůdná vývoji moderní fyziky. A heslo přesto označovalo Einsteinovy představy o éteru v teorii relativity za neslučitelné s dialektickým materializmem. A tak ti mladí talentovaní vědci z leningradského Fyzikálnětechnického ústavu telegrofovali do Moskvy, že netrpělivě očekávají další podobné stati, např. o flogistonu (dávno už zavržené hypotetické látce, kterou si chemie dříve objasňovala hořlavost). Karikatura se ihned dostala do Komunistické akademie v Moskvě, pisatelé byli obviněni z nepřátelství k principům dialektického materializmu a marxistické filozofie. Následoval postih. Ti, co byli aspiranty, byli zbaveni stipendií, Lev Landau s dalším kolegou nesměl přednášet. (O této aféře se zmiňuje i G. Gamow ve svých pamětech My world line, vydaných r. 1970 v New Yorku.)


V jaké situaci se to však odehrávalo: V tomto roce měla být v Sovětském svazu završena výstavba základů socializmu. Potíže se vysvětlovaly působením škůdců. A tak vyšel rovněž zásadní článek „Škůdcovství ve vědě“, jehož autorem byl Arnošt Kolman. Psal, že sabotáže v hospodářství jsou poměrně nevinné v porovnání se škůdcovstvím ve vědě. Pro ty, kteří měli vyhledat konkrétní projevy v jednotlivých vědách, charakterizoval hlavní rysy škůdcovství: nápodoba sovětského stylu, nadbytek matematických formulí, pokusy o nevědecké, antimarxistické uplatnění matematických metod, a především liberální vztah k burožoazněprofesorské učenosti, nekritický obdiv k ní.

Kolman konkrétně ukázal na jedno „hnízdo“ takovýchto názorů – redakci Velké sovětské encyklopedie, kde odpovědný profesor připustil publikaci statí poznamenaných názory machistů, mechanistů, freudistů a jiných vrahů proletariátu. Do měsíce byla redakce vyměněna a mezi jejími novými vedoucími kádry byli oni tři představitelé marxizmu z titulku Gorelikova článku – Arnošt Kolman, B. M. Gessen a A. A. Maksimov. Gessen pak právě napsal onu ideově „správnou“ stať o éteru, která dopálila fyziky v Leningradu.

Gorelikův článek sleduje názory i životní osudy všech těchto tří marxistů, kteří tehdy na krátký čas získali značnou moc v sovětské vědě. Řekněme jen stručně, že Gessen měl udělat i hodně dobrého, chránil např. skutečnou fyzikální práci Mandelštamovy a Tammovy školy a skončil r. 1936 jako oběť represí. Maksimov uzavřel svůj život r. 1976 jako zcela zapomenutá osobnost.

Kolman reagoval na názory leningradské „školy“ statí „Dopis s. Stalina a úkoly fronty přírodovědy a medicíny“. Odhaloval tu machistu J. I. Frenkela, i ony mladíky – Gamowa, Landaua, Bronštejna, Ivaněnka a další – v tom smyslu, že odmítají éter jako objektivní realitu. Gamow se ještě odvážil v dopise Stalinovi obhajovat své druhy.

Gorelik seznamuje rozsáhle dnešní ruskou vědeckou obec s životem Arnošta Jaromiroviče Kolmana. Shrnuje základní údaje: Kolman se narodil r. 1892 v Čechách v rodině poštovního zaměstnance, studoval matematiku na pražské univerzitě a zde také v letech 1911 - 1912 navštěvoval Einsteinovy přednášky. Roku 1915 byl jako rakousko-uherský voják zajat na ruské frontě. Za probolševickou agitaci mezi zajatci byl uvězněn a na svobodu se dostal až po říjnové revoluci. Bojoval s bílými i nedostatečně rudými, pak pracoval jako agent Kominterny se světovou buržoazií, a nakonec se dostal na frontu vědy. Přednášel na Moskevské státní univerzitě jako vysoký činitel v oblasti řízení vědy, ale jeho kariéra skončila r. 1937, kdy byl zatčen bratr jeho ženy. Pracoval ve Filozofickém ústavu a r. 1945 se vrátil do Československa. Stal se tu vedoucím oddělení propagandy ústředního výboru komunistické strany Československa.


Gorelik dále uvádí pro ruského čtenáře: Ve třicátých letech považoval Arnošt Kolman za svůj hlavní úkol uplatňovat diktaturu proleteriátu v přírodovědě za každou cenu a co nejrychleji. Jeho knížka „Předmět a metoda současné matematiky“ z r. 1936 byla však už také velmi zle kritizována, a kritizoval ji právě A. A. Maksimov. Velice nelibě se hodnotilo to, co se nám dnes na Kolmanovi může zdát velice lidské: názvy kapitol volil tak, aby jejich první písmena tvořila slova „Mé Kátince“, tedy manželce...

Na Kolmanovi vidí Gorelik řadu kladů – některé jeho kvalitní práce neideologické povahy, a pak zvláště to, že mezi prvními v Sovětském svazu přispěl k rehabilitaci kybernetiky.

Neomezená víra Arnošta Kolmana v diktaturu proletariátu se nalomila koncem čtyřicátých let a pominula zcela po sovětské okupaci Československa r. 1968.

Kolman žil i nadále jak v Československu, tak v Sovětském svazu. Roku 1948 byl u nás zatčen, protože se dostal do konfliktu s tehdejším vedením komunistické strany, především s Rudolfem Slánským, a byl předán do sovětského vězení. Prožil 3 a půl roku v proslulé Lubjance, kde však s ním už zacházeli na sovětské poměry docela obstojně. Mohl zde dokonce psát a několik prací bylo uvolněno. Když byl zatčen generální tajemník KSČ Slánský, Kolmanova žena se obrátila s prosbou o milost pro svého muže přímo na samotného Beriju. Kolman byl osvobozen a r. 1959 se vrátil zpět do Československa. Pak se ještě jednou vrátil do Ruska, po ruské okupaci se však snažil odejít za rodinou své dcery do Švédska, což se mu konečně podařilo r. 1976.

Dr. Gorelik seznamuje i se zpovědí Arnošta Kolmana v podobě jeho knižních vzpomínek a cituje: „...považoval jsem se, stejně jako moji kolegové, za kompetentního posuzovat veškeré problémy, všechny oblasti poznání a tím jsme polámali nemálo dřev, ublížili nejednomu významnému vědci, ze kterých pak mnozí byli pronásledováni a zahynuli (o což jsme samozřejmě neusilovali). Poškodili jsme jak rozvoj sovětské vědy, tak její prestiž v očích zahraniční inteligence. Uškodili jsme i socializmu a komunizmu jako celku.“

Dodejme, že Arnošt Kolman zemřel na Západě r. 1979 a že se se svou komunistickou minulostí rozloučil razantně, drtivou kritikou diktatury proletariátu, kterou jsme mohli vyslechnout v tehdejší době na vlnách Hlasu Ameriky...

RUBRIKA: Mozaika

O autorovi

Ivo Budil

Mgr. Ivo Budil (*1933-2007) vystudoval žurnalistiku na filozoficko-historické fakultě UK, v letech 1955–1974 pracoval v čs. rozhlasu, od roku 1980 do roku 1990 pracoval v redakci Vesmíru. V roce 1990 se vrátil do Čs. rozhlasu, kde připravoval zejména pořad Meteor, později pracoval v radiu Leonardo. Zemřel 24.10.2007

Doporučujeme

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Jiří Hrubý  |  8. 12. 2024
Takto Tomáš Grim nazval úvahu nad svou fotografií ledňáčka a z textové i fotografické části jeho knihy Ptačí svět očima fotografa a také ze...
Do srdce temnoty

Do srdce temnoty uzamčeno

Ladislav Varadzin, Petr Pokorný  |  2. 12. 2024
Archeologické expedice do severní Afriky tradičně směřovaly k bývalým či stávajícím řekám a jezerům, což téměř dokonale odvádělo pozornost od...
Vzhůru na tropický ostrov

Vzhůru na tropický ostrov

Vojtěch Novotný  |  2. 12. 2024
Výpravy na Novou Guineu mohou mít velmi rozličnou podobu. Někdo zakládá osadu nahých milovníků slunce, jiný slibuje nový ráj na Zemi, objevuje...