Etologie před kopernikánským obratem

Představte si, že když Koperník a Galileo v renezančních dobách vymýšleli heliocentrickou astronomii, nějakou náhodou (příčinou mohla být jazyková bariéra, touha vymezit se vůči autoritám či neznalost literatury) by svou vědu nenazvali „astronomie“, ale nějak jinak – třeba „kopernikizmus“. Přesto by bývali pracovali se všemi poznatky dosavadních astronomů, řádně je citovali, zahrnovali je jako zvláštní případy do svých modelů a k odkazu „staré“ astronomie se hlásili. A protože by jejich „kopernikizmus“ dokázal odpovědět na více otázek než dosavadní „astronomie“, postupně by se – evolucionisticky řečeno – fixoval a stal se všeobecně uznávanou normou. Jak by pak asi pochodili učenci z univerzity, kdyby po nějakých čtyřech stoletích, v době, kdy by o „kopernikizmu“ nikdo vážně nepochyboval, napsali knihu, vysokoškolskou učebnici, jež by obstojným způsobem shrnovala veškeré předkopernicistické, tj. „astronomické“ poznání, ale o pozdějších výbojích, včetně letů na Měsíc, by taktně mlčela? Popřípadě by „kopernikizmu“ vytkla, že se víc zabýval tvorbou teoretických modelů než praktickým výzkumem a pečlivým pozorováním.

Uvedený příklad možná působí absurdně. Přitom však charakterizuje dílko, k jehož vydání finančně přispěl Institut základů vzdělanosti Univerzity Karlovy. Sponzorova obchodní značka slibuje širokou cirkulaci a vliv; proto se domníváme, že stojí za to poukázat alespoň na nejbolestnější nedostatky uvedené publikace.

Etologie je biologická věda o chování. Biologická věda o chování je tudíž etologie, ať ji nazveme jakkoli. Předkopernikovská astronomie byla vědou o vesmíru. Náš hypotetický „kopernikizmus“ je tedy rovněž astronomií, ať by si ho zakladatelé nazvali jak chtěli. Věrni této logice se domníváme, že autoři příručky věnované biologické vědě o chování nemohou ignorovat kopernikánský obrat paradigmatu, k němuž během posledních tří desetiletí došlo.

Tímto obratem byl obrat od skupinově-selekcionistického vysvětlování evoluce a od nahlížení na chování živočichů (a člověka, jako v našem případě) z hlediska „zájmu druhu“ k individuální selekci, k „zájmům“ individua a jeho genů. Obrat, který nelze nespojovat se jmény R. Dawkinse, G. C. Williamse a R. Triverse a s termíny jako „sociobiologie“ či „sobecký gen“.

Význam „kopernikánského obratu“, který autoři příručky nepostřehli, však nespočívá v zjištění, že „geny jsou sobecké“. Spočívá v tom, že až postdawkinsovská „tvorba teoretických modelů“ (v knize s. 156) nám umožnila, abychom se v souvislosti s chováním živočichů i člověka ptali: proč? Abychom místo hledání mechanizmů chování zaostřili pozornost na jeho příčiny, tj. na důsledky chování pro reprodukční zdatnost jedince (protože jen o tu nakonec v evoluci jde).

Věda o lidském chování, jak nám ji prezentují Fraňková s Kleinem, není než katalog různých věcí, které člověk dělá. Soubor empirických poznatků, jež postrádají zasazení do evolučně-biologického kontextu. To neznamená, že by autoři evoluci neskloňovali ve všech pádech. Hovoří však o důležitosti reprodukčního chování pro přežití druhu (s. 149) netušíce, jak se může dítě, které nemá jiný zájem než vlastní uspokojení, naučit žít tak, aby bralo v úvahu potřeby ostatních. Píší, že reciproční altruizmus je důležitou normou chování, avšak ...ta se může stát pro skupinu škodlivou, jestliže do ní proniknou individua, která budou čerpat z altruizmu druhých, avšak sama nic nezaplatí (obojí s. 157). Jinými slovy tam, kde se autoři odvolávají na evoluci, chápou ji buď skupinově-selekcionisticky, anebo vůbec. Navíc si často protiřečí.

Uveďme jen několik příkladů. Podle autorů existuje komunikace kvůli přenosu informací (kapitola 3), ale jak se zdá, nikdy se při ní nelže, jako by neexistovaly nadnormální podněty (kapitola 2) a metakomunikace (kapitola 7). Lidé si, pravda, zhotovují doplňky a ozdoby (s. 91). Asi aby byl druh hezčí... Matka pozná svého potomka od jiných potomků svého druhu (s. 127), což skupině jistě velice prospěje, zvláště vyskytne-li se v ní sirotek. (Nemluvě o konfliktu matka-dítě, o němž autoři zjevně neslyšeli.) Dokonce (s. 139) lze rozlišit reprodukční chování v širším smyslu [tj.] zachování druhu, a v užším smyslu, [tj.] předání poloviny svých genů další generaci. Když už to bez genů nejde...

Sečteno a podtrženo, autorům unikají některé souvislosti. A to ne menší než vývoj jejich oboru v posledním čtvrtstoletí (jak říká J. Zrzavý). Dokazuje to seznam použité literatury. Z jinak úctyhodného počtu 231 citací jich 43,3 % pochází ze 70. let, kdežto 80. a 90. léta jsou zastoupena 19,5 a 20,4 procenta. Odhlédneme-li však v 90. letech od článků z populárních českých periodik, získáme, a to včetně českých překladů starších cizojazyčných knih, ubohých 10,8 % citací... A to mezi nimi nejsou zastoupena základní díla jako kniha The Adapted Mind (Barkow, Cosmides – Tooby) nebo články R. Bakera, M. Bellise, L. Betzigové, D. Symonse či N. Thornhillové.

Etologie, jak ji prezentuje recenzovaná příručka, není než komentář k Lorenzovi. Tím nemá daleko ke geocentrizmu v moderní astronomii. Postdawkinsovská věda o chování do ní jaksi nepatří. Přitom autoři alespoň základní díla citují, většinou však jen proto, aby se vůči nim vymezili. Netroufáme si odhadnout, zda tím ukazují nepochopení, žalostný stav svých knihoven nebo osobní předpojatost. Můžeme však ukázat, proč je jejich přístup nebezpečný. Student, který se vinou nové učebnice ocitne v myšlenkovém světě 70. let, má nutně ztížený přístup k informacím. Skutečně horké oblasti oboru (např. fylogeneze jazyka, úloha mozku v pohlavním výběru, vztah recipročního altruizmu a ekonomiky) jsou nevyhnutelně opomenuty nebo zkresleny. Učebnice ztrácí na čtivosti a celý obor, alespoň v našich krajích, fosilizuje.

Až bude příště nějaká instituce uvažovat o finanční podpoře některého oboru, měla by raději investovat do nákupu kvalitní původní literatury.