Genocida a lidská přirozenost

Několik zapomenutých příběhů

V létě 1943 se začalo v berlínské centrále SS šířit podezření, jestli snad v koncentračních táborech nedochází k zločinům. Protože nebylo zcela vyloučeno, že jde o pouhou nepřátelskou propagandu, byla vytvořena zvláštní skupina pod vedením SS-sturbannführera JUDr. Konrada Morgena. Speciální pátrací skupiny se rozjely do Osvětimi, Buchenwaldu, Majdanku a Sachsenhausenu, a ačkoliv ani vedení táborů, ani sami vězňové nespolupracovali s kriminalisty tak ochotně, jak bylo lze očekávat, brzy se ukázalo, že mnohé zprávy o zločinech v koncentračních táborech jsou pravdivé. Kvůli pasivitě táborových správ často nezbývalo než se uchýlit k metodám doslova investigativním – tak např. nebylo-li jednou jasné, jakým způsobem byla otrávena nevinná oběť, byla čtyřem válečným zajatcům experimentálně předložena polévka otrávená různými druhy jedů, takže nakonec pravda vyšla při pitvě najevo (dva objekty přežily a musely být oběšeny); protože šlo o vypátrání a potrestání zločinu, nikoliv o vědecký experiment, nelpělo se příliš na statistické průkaznosti výsledků, a vyšetřovatelé se spokojili s takto nedostatečným N. Kromě hospodářských deliktů bylo v koncentračních táborech odhaleno i několik tisíc vražd a řada pracovníků táborů byla obviněna a odsouzena, včetně rozsudků smrti (např. velitel Buchenwaldu Karl Otto Koch). Nejde teď o to zkoumat, kdo a proč si touto bizarní akcí dělal alibi. Domnívám se, že „Akce Morgen“, stejně jako bližší analýza dokumentovaných výroků nacistických vůdců, především Heinricha Himmlera, naznačují, že základní motivací byla upřímná obava o morální čistotu kádrů SS. Poté, co se stal Himmler říšským vedoucím SS, začal realizovat svůj plán na přetvoření původní Hitlerovy ochranky v základ budoucí elity národa. Součástí této elitnosti byla ochota splnit jakýkoliv rozkaz, ale přitom nezhrubnout, nekrást, zůstat slušnými lidmi, správnými otci a milovníky vážné hudby. Jak Himmler výslovně prohlašoval (např. v Poznani v říjnu 1943), vyhlazení nižších ras není žádná radost, nýbrž těžký a odporný úkol, který na sebe mužové SS vzali z lásky a odpovědnosti k národu, přičemž národ o této oběti zatím ani nemá nic vědět – jednou snad předstoupíme před užaslé Němce a sdělíme jim, jak hrozného úkolu jsme se ujali pro jejich klidný spánek. Pak teprve přijde doba, kdy se SS promění z železné pěsti v budovatele šťastné budoucnosti – ale právě pro tuto dobu je musíme uchovat morálně nezpustošené. Málo se ví, že prvotním motivem pro zprůmyslnění vyhlazovací mašinérie Třetí říše nebyla snaha o ekonomickou efektivitu (holokaust se nikdy nevyplatil tak, jak by se vyplatit mohl, kdyby šlo o racionální využívání otrocké práce), nýbrž ochrana příslušníků SS. Himmlerova návštěva na východní frontě (podzim 1941) byla významným mezníkem – šokovaný říšský vůdce vyhlásil poté, co byl svědkem technicky ne zcela povedené hromadné popravy 150 minských židů („ať vidí, co žádá po svých lidech,“ pravil SS-obergruppenführer Karl Wolff), že takhle to dál nejde, že přímý kontakt s vražděnými ohrožuje city a mravy střelců a že je naléhavě třeba přejít k nekrvavým metodám. Tehdy začali Odillo Globocznik a spol. zkoušet trávení židovských vězňů výfukovými plyny v upravených automobilech, jako první krok k symbolu 20. století, k plynové komoře s cyklonem B. A opět – nemá cenu usvědčovat Himmlerovy výroky z pokrytectví: realita byla jistě v mnohém odlišná, ale ideály původců genocidy byly právě takové. Zločiny páchané ve vyhlazovacích táborech tak musely být něčím strašlivým, nepřijatelným, a proto přísně trestaným. V těchto táborech se měla uskutečňovat a úspěšně se uskutečňovala genocida grandiózních rozměrů, a pokud tam někdo páchal individuální zločiny (třeba i na vězních určených k likvidaci), musel být potrestán. Rozpor mezi mírností a ušlechtilostí nacistických zločinců v soukromém životě a jejich bestialitou, když byli v práci, byl mnohokrát zdůrazňován v literatuře i ve filmu, vesměs jako bizarní ornament. Věc bude složitější – nejen vůdcové vyhlazovací mašinérie, ale ani její přímí vykonavatelé se při bližším pohledu nejeví jako nepochopitelná vraždící monstra, nýbrž jako normální a nezajímaví lidé. Asi jako my. Harvardský historik Daniel Goldhagen provedl strašnou věc – místo aby se povinně rozhořčoval, detailně sociologicky analyzoval členstvo 101. záložního policejního praporu v zázemí východní fronty. Policejní prapory vznikaly z mužů, kteří nejenže nenarukovali jako nadšení dobrovolníci, ale kterým se navíc až dosud dařilo nástupu na frontu se vyhýbat. Šlo vesměs o maloměstské úředníky, řemeslníky a rolníky středního věku, kteří prošli chabým vojenským výcvikem a velmi formálním politickým školením (srovnatelným zhruba s tím, co pamatujeme z ROH). Členstvo těchto jednotek tvořily osoby nepříliš indoktrinované národněsocialistickou ideologií a vší svou osobní a sociální anamnézou vůči jakékoliv indoktrinaci evidentně tak odolné, jak jen to je v moderní společnosti vůbec představitelné. Základní funkcí pomocných praporů byla obvyklá policejní služba za postupující frontou, příležitostně byly zapojovány do bojových akcí proti gerile; a čím dál častěji i do genocidy východoevropského židovstva. Právě 550 mužů praporu, jehož osudy Goldhagen sleduje, se podílelo na vyvraždění židovské populace od Józefówa v červenci 1942 po Miedzyrzec, Majdanek (16 500 zastřelených) a Poniatowu (14 000) v roce 1943, celkem asi 80 000 lidí zastřeleno či deportováno do vyhlazovacích táborů. Během celé této krvavé aktivity pořádali příslušníci praporu po návratu ze služby sportovní utkání, chodili na koncerty a divadelní představení, ale někteří, nutno přiznat, tam rušili smíchem a nevhodnými poznámkami, načež byli v rozkaze pokáráni, že kazí zábavu svým soudruhům i dobré jméno uniformované policie. Nic nenasvědčuje tomu, že by exterminační mašinérii, jejímiž údy se stali, nějak výrazněji odmítali. Je známo několik případů, kdy příslušník nacistických represivních složek odmítl účast na vyhlazování; ale není znám jediný případ, že by za to byl nějak perzekvován (a to, co víme o ideálu SS, naznačuje, že esesman se slabými nervy a žaludkem si skutečně nezasloužil trest, ale spíše zdravotní dovolenou a převelení na jinou práci, což se vskutku dálo). Těchto odmítačů však bylo podezřele málo. Členové popravčích čet prostě konali práci, která jim nebyla proti mysli. Nemluvíme o vůdcích, kteří snad byli fanatici, a navíc žádného žida osobně nezabili, mluvíme o prostých mužích s puškou, jejichž hlavním cílem by logicky mělo být – a patrně i bylo – vrátit se domů do dílny a k rodině; o mužích, kteří vlastníma rukama, nikoliv „od psacího stolu“, pobili desetitisíce lidí. O podivné dobrovolnosti, s níž němečtí občané likvidovali židy, svědčí i to, že v genocidě pokračovali i poté, co ji roku 1945 berlínské vedení na základě Himmlerových jednání se západními emisary (včetně zástupce Mezinárodního židovského kongresu Norberta Masura) zakázalo. Takže nakonec přece jenom nějaký rozkaz odmítli splnit... Někde je něco špatně. V našem chápání holokaustu něco neklape – vykazují-li genocidní vrazi obecnou mentalitu lampasáků či fotbalových fanoušků, mírnou obhroublost a přihlouplost, poslušnost vůči vrchnosti, sportovního ducha, kolektivizmus a zálibu v pořádku a v uniformách, jsme nutně obklopeni potenciálními genocidními vrahy a záleží jen na tom, podaří-li se někomu zapůsobit na ten pravý receptor v jejich duších. V Německu 30. let to byla samozřejmě frustrace z porážky roku 1918, z politického zhroucení demokracie a z hospodářské krize – tedy vesměs jevy staré pět až dvacet let. Zkrátka několik let stačí – koneckonců, blízký zrod Revolučních gard a Lidových milicí by v Československu roku 1930 taky těžko někdo anticipoval.

Genocida

Samotné slovo „genocida“ prošlo v posledních desítiletích složitým vývojem. Ještě nedávno se užívalo skoro výhradně v souvislosti s holokaustem (a likvidací tureckých Arménů). Holokaust nesporně představuje jedinečný fenomén v dějinách, unikátní spojení genocidy poháněné velmi obskurními motivy s logistickou technologií ve vyhlazovacích akcích neobvyklou. Přesto by omezení zájmu o genocidu na holokaust znamenalo přehlížet fakt, že se jenom během 20. století staly oběťmi vyhlazovacího násilí stovky lidských populací a societ, a že dokonce holokaust nebyl, počítáno množstvím obětí, největší akcí tohoto druhu. Jak známo, právníci a etikové nám o podstatě toho, co jest, nemohou říct nic relevantního – ukázkou explanační nemohoucnosti „zorného úhlu historie, právní vědy, politologie a etiky“ budiž jinak docela zajímavá knížka Yvese Ternona (viz Literaturu). Diskusní materiál je ovšem kupodivu omezený – na každou tunu papíru popsanou povídáním o Metafyzické Vině připadá pár stránek reálných analýz – a právě u holokaustu je tento nepoměr extrémně nápadný. Písemné památky starých civilizací jasně ukazují, že genocidy provázely lidskou společnost odjakživa a všude. Řekové a Trója, Římané a Kartágo – každá válečná akce končí vyvražděním všeho obyvatelstva bez ohledu na věk, pohlaví (i biologický druh), či aspoň pobitím mužů a zotročením žen. Izraelité při dobývání Svaté země pobořili a vyhladili řadu měst, nejznámější mezi nimi Jericho; celá tato genocida je popisována velmi stručně, neboť nikoho zjevně nenapadlo, že by se s dobytým městem mohlo dělat něco jiného. Když Jozue ušetřil rodinu nevěstky Rachab v Jerichu (neboť pomáhala jeho špionům a před jerišskou kontrašpionáží je ukryla pod lněné pazdeří), Písmo se o této podivnosti obšírně zmiňuje, neboť chování takto absurdní nutno vysvětlit a ospravedlnit. Možná že některé z těchto událostí byly toliko vyfabulovány, aby se bylo čím pyšnit – což je právě dobrý důkaz, že genocida není v historii lidstva vzácnou aberací. Rozlišit, co genocida je a co není, je samozřejmě obtížné. Mnohé genocidy představují dokonale organizované akce státního či kmenového aparátu (nejen holokaust, ale také třeba akce maorského kmene Ta Ati Awa, který roku 1835 provedl invazi na Chathamské ostrovy a tam zlikvidoval původní moriorijské obyvatelstvo); jindy se genocidní charakter celé akce vynořuje jaksi dodatečně z chaotické osobní aktivity mnoha jednotlivců. Jindy můžeme mít problémy s pochopením genocidního charakteru „pomsty“, která reaguje na předchozí násilnou aktivitu dnešních obětí (Sudety, Balkán, Alžírsko a dlouhodobý konflikt Hutuů a Tutsiů v africké riftové zóně). Zaveďme si pro začátek prostou definici: genocida je záměrná likvidace skupiny lidí, přičemž příslušník této skupiny se svému osudu v podstatě nemůže vymknout žádnou svou osobní kvalitou či aktivitou; jeho osud je jednoznačně determinován právě jeho skupinovou identifikací. Genocida je umožněna rozlišením lidí na naše a cizí, jakkoliv definované. Jakmile přiznáme, že se k našincům chováme jinak než k cizincům (a chová se snad někdo k našincům i k cizincům stejně?), jsme na velmi kluzké šikmé ploše. Přísné trestání vražd, k nimž došlo ve vyhlazovacích táborech (za nerušeného chodu vyhlazovací mašinérie samotné), pak není nějakým groteskním úšklebkem dějin, nýbrž integrální součástí genocidního myšlení. Genocida je něco jiného než vražda, je napájena z jiných psychologických či sociobiologických zdrojů, vypovídá o lidské nátuře a o lidské společnosti něco jiného. Genocida není hodně vražd najednou. Zatímco některé genocidy jsou dobře opodstatněné reálným soupeřením o zdroje, obvykle o půdu či o politickou kontrolu a moc, překvapivě časté jsou i genocidy, které svým pachatelům nepřinášejí žádné zjevné výhody, nebo se přinejmenším nezdají být těmito výhodami primárně vyvolány. Jak známo, antisemitizmus k svému rozkvětu nepotřebuje vůbec žádné Židy (proto také po 2. světové válce nevymizel) a Židé byli v dějinách lidstva vražděni pod nejrůznějšími záminkami, od ukřižování Ježíše Krista přes epidemie dýmějového moru a židobolševizmus až po německou kapitulaci roku 1918. Jako by naše sklony ke genocidnímu chování dodatečně hledaly záminku, a nenaleznou-li nic, co by bylo možno považovat za racionální důvod, spokojí se s důvodem iracionálním. Mýty, kterými je poháněno genocidní chování, jsou podobné těm, kterými jsou vykonané genocidy dodatečně ospravedlňovány. Dobře je to vidět na způsobu, jímž americká společnost metabolizuje potlačení a částečnou likvidaci původních obyvatel. O protiindiánské kampani mluví absurdně vojenským jazykem – jako o bitvě u Wounded Knee či o pekotské válce. Indiáni jsou líčeni jako řídcí nomádi, jejichž počet na území USA nepřesahoval pouhý milion, což ve srovnání se současnou čtvrtmiliardou obyvatel tamtéž evokuje představu prázdného kontinentu, který někdo už konečně osídlit musel. Ve skutečnosti značná část „bitev“ indiánských „válek“ spočívala v přepadení a vyvraždění vesnice, aniž její obyvatelé mohli nějak projevit svou vyhlášenou bojovnost; tyto „bitvy“ si příliš nezadají se známou bitvou u Lidic. A především většina severoamerických domorodců byli usedlí zemědělci, a ačkoliv je jejich původní počet nejistý, rozumné odhady hovoří o osmnácti milionech; bílí osadníci dosáhli tohoto počtu někdy kolem roku 1840. Z filmů tedy známe romantické souboje kovbojů a kavaleristů proti lovcům bizonů na neosedlaných koních; v reálném světě rolníci jedné rasy za pomoci státního aparátu USA vybili rolníky jiné rasy (včetně malých dětí) pomocí hromadných i individuálních vražd, hladu a epidemií, když obsazovali jejich zemi.

Kořeny

Nedílnou součástí dnešního patologického idealizmu je i nechuť k člověku, a k současnému civilizovanému člověku zvlášť. Jak si představoval Konrad Lorenz (ale také třeba Arthur Koestler), zvířata mají behaviorální mechanizmy bránící jim zabíjet příslušníky vlastního druhu, zatímco člověk tyto zábrany ztratil. Další, ještě extrémnější názor praví, že původní, tzv. přírodní lidé byli mírumilovní, a teprve civilizace člověka zkazila (Erich Fromm popisuje války lovecko-sběračských societ jako „charakteristicky nekrvavé“; škoda že ho lovci a sběrači tak málo čtou). Obojí je samozřejmě frapantní nesmysl – velmi mnohé druhy zvířat, pokud mají praktické možnosti svého bližního zabít, občas příslušníky vlastního druhu zabíjejí, a naopak lidé mají velmi silné mechanizmy zabraňující vraždám. Zabít svého bližního přináší zisky (teritorium, potravu, sex), ale zabíjení je také riskantní pro útočníka, pokud by náhodou prohrál – frekvenci vraždění u různých druhů zvířat vysvětluje prostá analýza poměru zisků a ztrát. Zkrátka jako u lidí. Ačkoliv některé lidské společnosti jsou evidentně mírumilovnější než jiné, v určité míře válčí všechny, kdykoliv válku a genocidu shledají výhodnými nebo aspoň málo riskantními. Ve skutečnosti si lze jenom s obtížemi představit mírumilovnější lidskou společnost, než jsou současní obyvatelé střední Evropy, civilizací zlenivělí k úplné pasivitě. K zásadnímu šetření příslušníků vlastního druhu by musel mít jedinec nějaký důvod. Jinak řečeno, musel by druh jako celek „považovat“ za nějakou relevantní jednotku, k níž je možno či dlužno se chovat jinak než k okolí. Existence genocidních aktů dokazuje, že i pro člověka je lidstvo jednotkou poněkud příliš abstraktní a bezbřehou, než aby k němu dokázal mít nějaký konkrétní vztah (jednotlivci, kteří milují – či prohlašují, že milují – celé Lidstvo, či celou Živou Planetu a podobně, jsou prostě bohatí a ničím neohrožení rozmazlenci z bohatého Severu, pojídající chléb, na jehož lámání dosud nedošlo). Představa, že Lidstvo je pro člověka jednotka příliš abstraktní, protože je zkažený, zatímco nezkažený přírodní vlk nebo gorila se k velkému Vlctvu a Gorilstvu vztahují zcela přirozeně, je očividně produktem hodně odvozeného myšlení a stejně jako víra v Ušlechtilého Divocha vyžaduje dokonalou izolaci od jakýchkoliv empiricky podložených informací o vlcích, gorilách a lidech. U sociálních druhů zvířat (lvů, vlků, hyen skvrnitých, afrických lidoopů, ale také mravenců) nemusí být vraždění omezeno na jednotlivce, může jít o koordinované útoky celých sociálních jednotek na příslušníky jednotky sousední, tedy o masové zabíjení či válčení se zjevně genocidními účinky. Samci mohou vraždit děti svých sousedů a pářit se s jejich matkami (klasický případ savčí infanticidy), mohou i zavraždit sousední samce (lvi), anebo pozabíjet sousedy obojího pohlaví (vlci). U afrického rypoše lysého je genocida sousedních kolonií a anexe jejich pracně vybudovaných soustav tunelů spojena dokonce s existencí zvláštní kasty vojáků, jejímž posláním není ani tak ochrana kolonie před hady, jak se obecně soudilo, ale spíš válčení s okolními koloniemi. Pokud jde o gorily a šimpanze, vše nasvědčuje tomu, že průměrný lidoop má přinejmenším stejnou šanci, že bude zavražděn, jako průměrný člověk, tedy celkem vysokou nebo nízkou, vyberte si sami. Gorilí samci bojují o vlastnictví harémů a porážka jednoho z nich bývá provázena povražděním jeho potomků a někdy i poraženého samotného. Gorilí matka takto ztratí během svého života přinejmenším jedno mládě, infanticidou hyne více než třetina gorilích mláďat (ano, u proslule mírumilovných goril). Přesto tu jde o soupeření jedinců o celkem pochopitelné komodity: sex a reprodukci. U šimpanzů to zřejmě občas bývá poněkud jinak. Detailně je dokumentováno vyvraždění jedné šimpanzí tlupy v Tanzanii v letech 1974–1977. Tlupa (kmen?) Kasakela na severu zahrnovala osm dospělých samců obývajících patnáct čtverečních kilometrů, zatímco sousední tlupa (kmen?) Kahama s šesti dospělými samci obývala teritorium o rozloze deseti čtverečních kilometrů. K prvnímu incidentu došlo v lednu 1974, kdy osm Kasakelů vstoupilo na kahamské území a přepadlo kahamského samce Godiho. Jeden kasakelský samec přirazil prchajícího Godiho k zemi, zatímco ostatní ho deset minut bili, kousali a kamenovali, poté se Kasakelové vrátili na své území, zanechavše těžce zraněného krvácejícího Godiho jeho osudu. Víckrát ho živého nikdo nespatřil. O měsíc později čtyřčlenné kasakelské komando smrtelně poranilo kahamského samce Dé a přinutilo říjnou samici, která ho doprovázela, aby šla s nimi na sever. V únoru 1975 šest Kasakelů zabilo kahamského samce Goliatha. V září téhož roku devět Kasakelů zavraždilo starou kahamskou samici Madam Bee, přičemž se zločinu zúčastnila její vlastní dcera, v minulosti odvlečená na kasakelské území (vzhledem k dlouhodobé paměti šimpanzů svou matku samozřejmě poznala, takže se její vraždy nutně účastnila na základě indoktrinace agresivním kasakelstvím, fenomén známý i ze Šolochova). Další dva Kahamové, Charlie a Sniff, byli zavražděni roku 1977. Pokud jde o zbývající Kahamy, dva dospělí samci a dvě dospělé samice zmizeli neznámo jak, a dvě mladé samice se připojily ke kasakelskému kmeni, který anektoval původní kahamské území. Ale protože stromy nerostou do nebe, dostali se takto stateční Kasakelové roku 1979 do přímého kontaktu s kmenem Kalande žijícím dále na jihu, a kalandští válečníci začali vstupovat na kasakelské území, což bylo patrně příčinou zranění či zmizení několika Kasakelů. Ve srovnání s lidskými standardy jsou šimpanzí vrazi samozřejmě břídilové. Ačkoliv se přesila útočníků vrhala na jedinou bezbrannou oběť a bila ji a kousala po deset či dvacet minut, byla oběť vždy naživu, když ji útočníci opouštěli, a zemřela až během několika dnů na následky zranění. Detailní behaviorální analýza ukazuje, že tyto přepady se nepodobají normálním vnitrokmenovým rvačkám a liší se od nich netoliko intenzitou – jde zjevně o něco jiného. Přinejmenším se zdá, že genocidní šimpanzi vědí, co dělají. Cizím teritoriem se pohybují rychle, tiše a nervózně, sedí nenápadně na stromech a naslouchají třeba hodinu zvukům pralesa, a pak běží k cizímu šimpanzovi, jakmile jej dokážou lokalizovat. Skupina nájezdníků vždy přepadne osamělého jedince či pár; nikdy nedošlo k boji dvou rovnocenných jednotek. (Stojí možná za zmínku, že žádné podobné aktivity nebyly pozorovány během dlouholetého studia třetího afrického lidoopa, bonoba. Pokud je to pravda, začlenění bonobích genů do lidského genomu by mohlo člověka konečně definitivně napravit, abych uvedl také nějakou dobrou a optimistickou zprávu.) Zda je toto chování konstitutivní součástí života šimpanzů, nebo zda jde o odchylku nějak vyvolanou přítomností výzkumníků, je předmětem sporů. Protože však nevíme, co dělají šimpanzi, když se na ně nikdo nekouká (neboť šimpanze, na kterého se nikdo nekouká, nikdo nikdy neviděl), těžko v těchto sporech dělat soudce (potřeba mnohých učenců udržet mýtus o hodných zvířátkách v harmonické přírodě, založený na filmech Walta Disneye a Davida Attenborougha, které je k zoologii přivedly, je jistě významnou motivací kverulantských hlasů). Jane Goodallová jistě Kasakely k vraždění neponoukala; otázka spíš je, zda třeba přikrmování šimpanzů, jímž jsou lákáni na viditelná místa, nějak nepokazilo jejich původní dobré mravy. Nevěřím tomu, ale i kdyby – prostě by se ukázalo, že šimpanzi jsou docela mírumilovní, když o nic nejde; jakmile se však zvýší sázky, o něž lze hrát, když se zkrátka v pralese objeví hromada cukrové třtiny, začne analýza zisků a ztrát přinášet nové a nečekané výsledky. Mnohá lidská etnika by tak dopadla líp, než jak dopadla, kdyby se na jejich území neobjevilo zlato. Za úspěšnou genocidu sousedního etnika v průběhu čtyř let by se člověk nemusel stydět. Trochu z toho běží mráz po zádech – šimpanzi jsou schopni plánovat vraždy cizinců, vyhladit sousední kmeny, aby získali jejich území, a unášet jejich samice, tedy konat akce, které jsme dosud zpupně považovali za důkaz lidské jedinečnosti. Nicméně aby nedošlo k omylu – člověk nedávno vynalezl genocidní metodu mezi savci nevídanou, a tedy bez nadsázky vpravdě civilizovaně lidskou. Během vlády argentinských vojenských režimů v letech 1976–1983 bylo povražděno přes 10 000 politických oponentů a jejich rodin včetně žen a dětí. Pouze těhotné ženy byly ušetřeny, dokud neporodily, poté byly usmrceny výstřelem do hlavy a novorozeně adoptováno bezdětnou rodinou loajálních občanů.

Genocida a lidská jedinečnost

Genocida je součástí celých dějin lidstva. Je pravda, že technologický pokrok spolu s pasivitou a vysokou populační hustotou obětí (na což se často zapomíná) umožnil ve 20. století genocidní výkony dříve neslýchané, tzv. genocidu bílých límečků, ale nic nenasvědčuje tomu, že by kvůli technologickému pokroku frekvence genocidních událostí ve 20. století narůstala. Lorenzova představa, že technologie umožňující neosobní vraždění vzdálených a neznámých osob mačkáním knoflíků zvýší naši ochotu podléhat genocidním nutkáním, zní psychologicky věrohodně, ale nezdá se, že by ji zrovna poslední období nějak podporovalo. Za posledních padesát let zažil sice svět přibližně dvacet genocid, mnohé statisícových až milionových rozměrů (Rwanda–Burundi–východní Zair/Konžská lidová republika 1962–1963, 1972–1973, 1994, Indonésie 1965–1968, Bangladéš 1971, Kampučia 1975–1979) a kromě řady již osvědčených oblastí jsou nadějnými kandidáty na příští genocidní epizody třeba Fidži, Nová Kaledonie nebo Zimbabwe. Značná část těchto genocid probíhala metodami představitelnými i v minulých stoletích, tj. puškami a sekyrami (novoguinejský kmen Mae-Enga absolvoval za 50 let 29 válek, přičemž pět z jeho čtrnácti klanů zaniklo – sice ve 20. století, jinak bychom o tom nevěděli, ale přesto za použití technologie spíše neolitické), a nacistické a komunistické koncentrační veletábory či spojenecké bombardování německých a japonských měst představují spíše výjimky dokonce i v industriální době. Pokrok nesporně dokáže genocidu usnadnit – lidé z laguny Roviana na Šalomounových ostrovech byli nadšení lovci lebek odjakživa, ale teprve transfer technologií zpoza moře, totiž ocelové sekyry dovezené v 19. století, jim umožnil vylidnit okolní ostrůvky, neboť kovovou sekyru nemusíte pořád brousit a hlavu s ní useknete raz dva. Jestliže nás však zajímá podstata genocidy, nesmíme se nechat zaslepit počtem obětí, který byl v minulosti (a v mnoha oblastech světa dosud je) nižší prostě proto, že tu byly (a jsou) praktické překážky omezující efektivitu zabíjení, a musíme se zabývat detailními psychologickými a sociologickými mechanizmy jednotlivých vražd. Rozdíl mezi zvířecími genocidami a tím, co známe z lidské společnosti, je zjevně v tom, že zvířata víceméně likvidují sousední rodiny a identita našinců a cizinců je v podstatě genetická (modifikovaná samozřejmě zvyky týkajícími se matri- či patrilokality příslušného druhu – u šimpanzů se šíří mladé samice, kdežto samci zůstávají doma; žádná tlupa tedy není geneticky homogenní). Mnoho lidských genocid sice zahrnuje jakousi genetickou komponentu, ale např. genocidní likvidace kulaků a politických odpůrců v SSSR (zřejmě největší genocida dosavadní historie) byla podmíněna čistě kulturně, a i biologická komponenta dnešního antisemitizmu je spíše pověrečná, než že by odrážela něco reálného. Konkurence o zdroje, jejichž využití umožňuje spolupráce jedinců (teritorium, sex), nutně vede k rozlišování těch druhých, s nimiž se o nedostatkové zdroje sice můžeme dělit, ale těžko si představit, jakou výhodu by nám to mohlo přinést. Pokud jsou tlupy víceméně izolované, probíhá kulturní evoluce v každé z nich víceméně nezávisle. Čím je tlupa menší a izolovanější, tím rychleji náhodný memetický drift („posun“) probíhá, a kulturní divergenci se tedy nelze vyhnout o nic míň než diferenciaci genetické. Kulturní diferenciaci populací známe i u šimpanzů (Zrzavý, Vesmír 79, 77, 2000/2) a kosatek. Tato zjevná ekologická adaptace (kosatky loví lachtany tam, kde je hodně lachtanů, a lososy tam, kde je hodně lososů) má i nepřímý důsledek – jestliže se vancouverská kosatka zatoulá do Patagonie, nastane obecné znechucení: „Vy žerete, resp. nežerete, lachtany?“ Rozlišování našich a cizích přestává být založeno na rodině a začíná být podloženo kulturními rozdíly; zpočátku jde sice o stejné jedince, ale k přepólování identifikace už došlo. My, kteří žereme lachtany; my, kteří věříme v pokrok. (Rodinný původ kulturní diferenciace je dosud zřejmý – není např. vůbec žádný genetický důvod proč rozlišovat Čechy a Nečechy, ale přesto cítíme, třeba při setkání v cizině, vzájemnou hřejivou solidaritu nikoliv nepodobnou setkání se strýcem.) Složitá lidská kultura nám umožňuje mnoho různých kulturních sebeidentifikací, čímž (mimo jiné) dává lidským genocidám dorůst rozměrů vskutku grandiózních. Zatímco genetická jednotka je z definice velmi omezená, jednotky definované kulturně, třeba pravoslavím a cyrilicí, mohou zahrnovat miliony lidí. Nepřítel už není ten, s nímž nesdílíme geny, nýbrž ten, s nímž nesdílíme Mem; nepřítele můžeme zlikvidovat nejen vraždou, ale také indoktrinací (např. pokřtěním), a naopak pokrevní příbuzenství není žádnou omluvou pro bratra, který se indoktrinovat nedá. Pokud jsem dobře pochopil, čím se zabýval sv. Pavel během své misie, byl to hlavně přechod k čistě memetickému vnímání světa, nezávislému na židovském původu, kdežto antipavlovská opozice v prvotním (žido)křesťanství na sdílené židovské pokrevnosti stále lpěla. Že podstata kulturních sebeidentifikací může být zcela absurdní, odtažitá a v podstatě libovolná, ukazuje sport, jehož potenciálně genocidní podstata je zcela zřejmá („kdo neskáče, není Čech!“). (Podotýkám na tomto místě, že všechny známé důvody, proč je sport dobrý, jak podporuje mužné ctnosti, vzájemnou solidaritu a dobrý vztah ke kolektivu, nejsou v rozporu s tím, co jsem právě napsal.) Pozoruhodným a nikoliv náhodným aspektem genocidy je lhostejnost třetích osob, zcela pochopitelná, jestliže si uvědomíme, že pachatelé i jejich oběti jsou oni. Rozsah filozofické a politické reflexe holokaustu pro další vývoj lidstva je vskutku ojedinělý. Ostatní genocidní epizody prošly a procházejí téměř úplně bez většího zájmu nezúčastněné veřejnosti. Mnozí si pamatujeme šok, který nám přinesl začátek balkánských válek v roce 1991 – najednou jsme viděli v zajateckých táborech a v uprchlických kolonách lidi, kteří vypadali úplně jako my. Možná není tak docela náhoda, že i židé jsou vzdělaní bílí Evropané, nemluvě už o tom, že jejich vrahy byli naši nepřátelé, kteří válku ke všemu prohráli, a že židovská diaspora i Izrael zabraňují světu zapomenout. Brazilští Indiáni, které úředníci vládní Služby na ochranu Indiánů (v roce 1968 bylo obviněno 134 ze 700 zaměstnanců této vládní agentury) nechali vyvraždit samopaly, dynamitem, cukrem otráveným arzenem nebo úmyslně šířenými neštovicemi a spalničkami, byli chudí, bezvýznamní a negramotní, nebyli bílí a brazilská Služba na ochranu Indiánů nám jaktěživa nic špatného neudělala. Však jste také o této lapálii, předpokládám, neslyšeli. Ani v pověstech, ani v reálných dějinách libovolné lidské společnosti, ale ani v dějinách šimpanzích, lvích nebo hyeních tlup nenacházíme případy (nikoliv pouhé deklarace)univerzálního etického kódu, který by dovoloval stejné zacházení s našinci a s cizinci – ač jinak samozřejmě sami sebe za zastánce univerzální etiky považujeme (oni se vyznačují i tím, že pohrdají naší univerzální etikou, což není zrovna slabý důvod k eventuální genocidě). Podstatou genocidy je odmítnutí považovat cizince za člověka; a mnohé genocidy zahrnují i neschopnost či neochotu zneužívat cizince pro své zájmy. Však také nacista, který užíval židovské vězně racionálně, jako otroky ku svému obohacení, byl tak výjimečný, že o něm byl natočen oslavný film. Veškerý ekonomický zisk z holokaustu byl spíše druhotnou, mimoděčnou dobrou zprávou, nikoliv motivací k rozběhnutí této monstrózní akce. Paralelně rozběhnutý program eutanazie duševně nemocných byl pro odpor veřejnosti odložen na vhodnější dobu, která už nenadešla; pacienti nebyli oni. Rozdíl mezi vražděním a genocidou není v počtu obětí za jednotku času, ale v motivaci. Hrůza nacistických a komunistických zločinů spočívá právě v tom, že se značná část pachatelů osobně neobohacovala; hrůza čistě kulturních genocid tkví v tom, že jejich pachateli byli slušní lidé, dobří otcové a milovníci psů a že příště se pachatelem, nikoliv pouze obětí, můžeme stát i my (Sudety 1945). Normální vrah je člověk, který akceptoval riskantní životní strategii, jež je majoritní společností pronásledována, a tedy zatlačena na okraj; přijetí takovéto strategie vyžaduje jisté osobní vlastnosti, které ne každý má. Účast na genocidě nic takového nevyžaduje, neboť genocidní vrah není společností vnímán jako někdo, kdo porušuje pravidla – všeobecná průměrnost a nezajímavost nacistických a komunistických vrahů, když už bylo po všem, je zákonitá. Řečeno jasně a bez příkras – prosazovat altruizmus na úkor individuálního sobectví či bojovat proti korupci (neboli recipročnímu altruizmu, který jediný je schopen spolehlivě narušovat skupinové vazby) znamená preferovat etiku genocidy před etikou vraždění.