Orgánová farma

Transplantace orgánů se stávají skoro běžnou záležitostí a chodí mezi námi mnoho spoluobčanů, kterým umožnily normální život. Další pokrok brzdí hlavně převaha poptávky nad nabídkou. Zcela podle zákonitostí trhu to vede k vzestupu cen a světově ke vzniku černého obchodu s lidskými orgány, což je všeobecně v rozporu s etikou a ve velké většině i se zákonem.

Pomoc nabízejí biotechnologie. Podobně jako mohou domácí zvířata po vnesení lidských genů produkovat lidské peptidy a bílkoviny (Vesmír 75, 276, 1996/5), z nichž některé jsou už v klinických zkouškách, mohou být člověku přizpůsobeny i imunologicky. Z důvodů anatomických, fyziologických a praktických přichází v úvahu hlavně vepř. Jeho orgány pak z imunologického hlediska mohou být použity pro transplantaci člověku.

V úvahu lze vzít dvě kategorie: „standard“, kdy imunologická kompatibilita bude pouze skupinová a pacient bude muset být pod podobnou imunosupresivní clonou, jako je dnes při přenosu lidských orgánů, nebo „de lux“, kdy vepř bude geneticky modifikován přímo geny potenciálního příjemce transplantátu. V tom případě imunosuprese nebude nutná. Pochopitelně tato optimální varianta bude jak finančně, tak časově náročná (linie bude „pro jedno použití“ a vepř musí dorůst, aby orgány byly srovnatelně velké jako lidské).

Jako při každé genetické modifikaci musíme provést odhad rizika a srovnání rizika a přínos metody. Ponechme stranou otázky imunokompatibility – ty musí vyřešit imunologové a molekulární genetici. Panuje obecný názor, že hlavní rizika plynou z infekcí, a to hned několika typů. Je samozřejmé, že použitá zvířata musí být z přísně sledovaného chovu a prosta všech lidských patogenů. Zůstává však riziko v potenciální možnosti, že virus infekční pro vepře se dlouhou koexistencí s lidským organizmem (transplantát by měl vydržet doživotně) může přizpůsobit novému hostiteli. To není nereálné, uvážíme-li imunosupresi v kategorii „standard“. Proto se vyžaduje, aby zvířata byla prosta i virů specifických pro vepře.

Splnit takový požadavek však není jednoduché, protože virus dobře přizpůsobený svému hostiteli může unikat naší pozornosti, ale pro nového hostitele – člověka – může být nebezpečný. Nový virus by pak byl rizikem nejen pro příjemce transplantátu, v jehož případě přínos takovéto riziko převáží, ale pro celou populaci, pro niž konkrétní transplantace žádným přínosem není. Zde bude pro minimalizaci rizika nutný další výzkum.

S nejnižší, avšak nenulovou pravděpodobností se uvažuje i o riziku latentních (defektních) virů vepře, které interakcí s lidskými viry se mohou stát infekčními pro člověka.

Další riziko plyne ze skutečnosti, že řada transplantovaných orgánů neplní jen jednu funkci, ale často se uplatňují i endokrinní činností, která nemusí být kompatibilní v kvalitě, kvantitě a dynamice s lidskou fyziologií. Toto riziko je nezbytné minimalizovat přenosem dalších genů a selekcí plemene dárce.

Ani vlastní funkce orgánu není bez rizika, musí totiž odpovídat na vnější i vnitřní signály – třeba stres, fyzickou zátěž, složení potravy apod. – jak to vyžaduje lidská fyziologie. Při endokrinní regulaci musí reagovat na lidské signální molekuly.

Proti těmto rizikům stojí přínosy. Z toho, že chov použitý pro produkci orgánů musí být přísně kontrolován, plyne, že zdravotní stav dárce může být daleko lépe a dlouhodoběji monitorován, než je tomu dnes u lidských dárců. Není problémem sledovat velmi citlivými metodami zdravotní stav zvířete, třeba pomocí řetězové polymerázové reakce, která o mnoho řádů zesiluje případně přítomnou DNA (nebo i RNA) hledaného parazita a tak umožňuje jeho zjištění.

Také funkci orgánu lze před jeho použitím podrobně ověřovat metodami v medicíně dnes běžnými a získat o něm před transplantací daleko více informací, než můžeme mít dnes zejména u náhodných lidských dárců. Vhodným výběrem plemene se dá optimalizovat reakce orgánu na vnější a vnitřní podněty. Je velmi pravděpodobné, že pro různé orgány budou vytipována různá plemena vepřů. Zde je pole nejen pro genové inženýrství, ale také pro klasické šlechtění. To zvládne neověřitelně mnoho. Stačí se podívat na psy, pejsky a psíčky pobíhající po ulici.

Nemůžeme si však dělat iluze, že předností této farmářské produkce orgánů bude jejich láce. Zachování správné výrobní praxe velmi prodražuje i tak zdánlivě jednoduchou technologii, jako je získání např. alfa-1-antitrypsinu z ovčího mléka pro probíhající klinické zkoušky. Požadavky na přípravu orgánů budou řádově přísnější. Jednoduchá úvaha ukáže, že „orgánová farma“ bude vlastně nemocnice střední velikosti s porodnicí, operačními sály, inkubátory, diagnostickými přístroji a laboratořemi, biotechnologickou, mikrobiologickou a biochemickou laboratoří, hygienickými smyčkami a podobně. Těžko předpokládat, že to vše budou platit zdravotní pojišťovny. Ale to jsme už někde jinde.